Já nenávidím své sousedy

4. listopadu 2014 v 14:17 | Misantrop

Ano, už je to tak. Já nenávidím své sousedy. Už je to tak. Ale je to tak nepochopitelné? Nebo snad zvláštní? Ať je tomu jak chce, pro mne je to denní chléb, jenž upadl namazanou stranou krajíce do lidského bláta a je nepoživatelný. Přesně tomu se totiž blíží můj život s mými nenáviděnými sousedy. Proč, proč jenom musí něco tak odporného, jako je člověk, žít se mnou na této nebohé planetě?


Značný díl toho, co moji sousedé pokládají za dobré, se mi v hloubi duše jeví jako špatné.


Státy by potřebovaly hlídat své občany větším počtem policistů, ale bohudík existují - sousedé.


Moji sousedi jsou totiž taky pěkná verbež: jeden nás shora pravidelně vytápí vodou, když usne ožralý ve vaně, načež se potom dušuje, že za to nemůže, zatímco u nás kape voda ze stropu jako v krápníkové jeskyni, ale on nic, on je jenom blbý člověk; druhý doma neustále něco kutí, bouchá a vrtá do zdí, že už musí být jeho byt proděravělý jako ementál; jednou se takhle dokonce provrtal až na nějaký hlavní elektrický kabel, takže vyhodil na půl dne pojistky z celého domu; další se po něm ve vzácné sousedské výpomoci člověčí, takže už jsou na ten bordel dva a v baráku je virvál jako někde na stavbě; třetí je pořád venku před domem s čoklem, kterého nechává celý den štěkat; čtvrtý chodí domů z hospody s tak agresivní opicí, že jsem ho jednou musel důrazně upozornit, aby se do mne nenavážel, nebo že mu dám přes držku, za což mě teď paradoxně nejvíc nenávidí nikoli on, nýbrž, kdo ví proč, jeho manželka; jindy nemohl v podroušeném stavu odemknout, a rozbil proto dveře; pátý hulí z okna tak často a mocně, že nemůžu ani otevřít okno kdy chci, abych se nalokal trochy čerstvého vzduchu a porozhlédl se po venku, aniž bych neměl celý pokoj zasmrádlý od tabákového kouře; další při potkání na schodišti naschvál ani o kousek neuhne stranou, jiný se na mne dívá jako na vraha, další neodpovídá na pozdrav, další na mne volá anonymně policii kvůli rušení nočního klidu, ačkoliv jsem spal a ten divoký mejdan při otevřených oknech pořádal můj mladší soused zdola atd., atd. Samé "radosti" mi poskytují moji "milí" sousedé. Může se mi někdo divit, že na ně mám alergii? A nejen na ně, ale alergii na všechny lidi?


Lidé, kteří bydlí pode mnou, nade mnou, sousedé vlevo i vpravo nemají ani tušení, jaká vyjící jeskyně tmy žije na druhé straně jejich zdí.


Od minuty bych vyměnil náš barák pitomý, narvaný partajemi až po půdu (kterou ani nemá) za římské stavení s prostorným peristylem čili vnitřním dvorem se zahradou s fontánami, s domem jako pevností, uzavřenou čtyřmi vysokými zdmi před sousedy a nevítanými pohledy! A pak kde se vzal ten kulturní zázrak antiky!


"Soucit se všemi" - byl by tvrdostí a tyranií s tebou, vážený sousede!


První, co uvidím při ranním vyhlédnutí z okna, je čokl nebo soused, který ještě ke všemu se zastaví, stoupne si s rozkročenýma nohama jako kovboj a čumí ti přímo do oken. Nenávist na první pohled.


Navázal jsem však kontakty i v domě. A protože jsem bydlel ve čtvrtém poschodí, měl jsem - počítaje v to i lidi z přízemí - pod sebou čtyři rodiny i s jejich osudy. Nikoho z nich neznám, nevím, jak vypadají, a myslím, že jsem je nikdy ani na schodech nepotkal. Prohlížím si jen jejich jmenovky na dveřích a z novin, zastrčených za dveřmi, odhaduji, jaké je jejich smýšlení. Přes zeď v druhém domě vedle mne bydlí zpěvačka, která mi velmi krásně zpívá. Navštěvuje ji přítelkyně a ta pro mne hraje Beethovena. Jsou to moji nejlepší sousedé a často jsem v pokušení se s nimi seznámit, abych jim poděkoval za všechny krásné chvíle, které mi darovaly, ale vždycky překonám pokušení, protože vím, že to nejkrásnější v našem vztahu by vyprchalo, kdybychom si museli navzájem vyměňovat banality.
Jako protiváha a jistý stín, můj nejbližší soused o patro níž je majitelem psa. Je to velký, zrzavý, rozjívený hafan, ženoucí se vždycky se štěkotem po schodech. Jeho pán pokládá dům za svůj majetek a v ostatních vidí lupiče - proto dává schody střežit touhle obludou. Když se někdy vracím pozdě domů a tápu tmou schodiště a přitom se nohou dotknu něčeho měkce chlupatého, je po nočním klidu. Spatřím ve tmě jiskry dvou fosforeskujících perel. Šnekovitá šachta schodiště se zaplní hlukem - a tenhle kravál má za následek, že se otevřou dveře a v nich se objeví pán, který mne, jemuž bylo ublíženo, doslova zmrazí svým rozvztekleným pohledem. Samozřejmě že ho nepoprosím o prominutí, ale pocítím svou vinu, protože v očích tohoto psího pána je vinno celé lidstvo.


Potupen jsem všemi protivníky, a sousedy nejvíc.
Tupení svých sousedů jsme vystaveni, svému okolí jsme pro smích.
Pro sousedy jsme předmětem sváru.


Sousedé tenkrát se začali spojovat k družbě,
už nechtíce bezpráví páchat a navzájem snášet,
a děti i pohlaví ženské si v ochranu dali,
neladně skřeky i posuňky naznačujíce,
že se slabými by všichni měli mít soucit.
Nicméně svornost se nemohla obecně ujmout.


Půda už dávno přestala být společným majetkem. Lidé si zvali měřiče a ten opatrně a přesně vyměřil každou píď země. Jednotlivé lány oddělil od sebe mezí, aby se sousedé nehádali, ale hádkám často nezabránily ani meze.


Se lpěním na rodné hroudě se jeden stává snadným terčem všelijakých vyděračů, daňovými úředníky státu počínaje a sousedy konče.


To mi připomíná "aféru" se squattery z domu "Milada". V jejich případě slouží k jejich vyhánění zase jiná stará a otřepaná výmluva: lidé v sousedství si stěžují na nepořádek a hluk. Podle stejných kritérií, a z týchž důvodů, bych Já musel nechat vystěhovat polovinu našeho sídliště; také tady lidáci tropí kravál a znečišťují ulice psími výkaly! Jenže oni za to platí! To je ten problém!


Nikdy si na tenhle barák nezvyknu, na ty lidi v něm; jako kdybych žil odjakživa, jako děda, na vesnici a teď se upamatovávám na ten kdysi tak krásný minulý život - a chci jej zpátky. Děda by si jistě taky nezvyknul, kdyby tady s nimi musel bydlet. Otevřeš dveře na chodbu - soused. Otevřeš okno do ulice - soused. Přicházíš, odcházíš - zase všude samý soused. Ani to okno nelze otevřít kdykoli se ti zachce! Neboť často, když dole pod okny běží motor auta, nebo když tam někdo kouří cigaretu, stoupají výfukové plyny a cigaretový kouř rovnou do mého pokoje. A nejhorší je kravál, který lidáci nadělají, ať už přímo v domě, nebo na ulici. A co teprv v zlovolné součinnosti s desítkami čoklů okolo!


Raději bych, abyste nesnesli společnosti všelijakých bližních a jejich sousedů; pak by vám nezbylo, než abyste si sami ze sebe stvořili svého přítele a jeho překypující srdce.


V Paříži mi to připadá, jako bych nikdy nebyl venku, poněvadž ulice jsou vlastně velká společná obydlí bez stropu. Otírají se o vás tisíce sousedů, strkají vás, zdraví vás a mluví s vámi; skutečnost, že vám na deštník padá voda, když prší, nepostačí na vytvoření dojmu a pocitu volného prostoru.


Všichni vyvracíme tvrzení svého souseda. Nikdo z nás nemá mnoho důvodů, aby se vysmíval svému sousedovi, ledaže by jeho satira byla zábavná.


Není národa, který by se netěšil z neštěstí svých sousedů.


Soused, třebaže neškodí,
samým bytím nechuť plodí.


Tak tedy namasté, nashledanou, můj milý lese, zase v lepších časech, až se kolo roku otočí svou příznivější, teplejší částí a příroda opět otevře svou vlídnou náruč pro osamělého lesního poustevníka, po indicku vanaprastha zvanému. Nechť je mu nadcházející zima lehká a lidští sousedé snesitelní. Namasté! Namasté!


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm