Když autor píše o autorovi

11. listopadu 2014 v 16:04 | Misantrop

Dávám se do psaní knihy. Mnohým bude určitě připadat nesmyslná - pokud si vůbec troufnu pomyslet, že ji "mnozí" budou smět číst - protože se do té práce pouštím sám o své vůli, bez příslušného rozkazu, a navíc sám nemám tak docela jasno proč. Chci a musím, to je vše. Stále častěji a stále nemilosrdněji padají otázky po účelnosti a plánovitosti každé činnosti a každého výroku, tak aby pokud možno ani slovíčko nepadlo nazmar - jen autor této knihy byl donucen dát se opačnou cestou, do bezúčelnosti.


Protože to, čemu se říká úspěch, nepřicházelo v úvahu, autor se pobavil tím, že vydal své myšlenky přesně tak, jak ho napadly. Tak jednali ostatně kdysi i řečtí filozofové, jejichž praktická moudrost v autorovi vyvolává nadšený obdiv.


Jestliže však autor píše, aby zaplnil papír, pak vlastně klame čtenáře; neboť předstírá, že píše, aby něco sdělil.


Představte si, co bychom se my nadlidé, my nepřátelští misantropové, museli dočíst, kdyby dal autor slovo obyčejnému lidákovi z ulice!


Celý Řím má moje verše rád
a tleská jim
Z ruky do ruky jdou napořád
každý nosí si je pod paží

Leckdo vzteká se však
nebo uráží
a mnoho lidí mne za ně proklíná
a nenávidí

Co si autor může více přát?
Teď i já mám svoje verše rád


Kritika je napomínání, ať se autor vyhne urážkám a tvrdosti.


Stejně jako špatný autor má své čtenáře, tak i největšímu lháři vždycky někdo uvěří.


Zápisky Misantropovy jsou psány formou deníku a následují po sobě tak, jak šly autorovi z mysli na pero a odtud na papír bez toho, že by se je snažil předem nějak systematicky utřídit. Autor tak zamýšlí podat o sobě svědectví, dříve než zmizí a odmlčí se a přeruší styky s lidskou společností.


První Thoreauova kniha Týden na řekách Concordu a Merrimacku (A Week on the Concord and Merrimack Rivers, 1849) vyšla až čtyři roky po dopsání, a to v nákladu jednoho tisíce výtisků, z nichž více než dvě třetiny poslal nakladatel za čtyři další roky autorovi domů jako neprodejné, a ten tehdy s trpkým humorem konstatoval, že je majitelem knihovny o devíti stovkách svazků, z nichž sedm set napsal sám.
(Doslov k: Thoreau: Walden)


Kdyby bylo těžší psát tragédie, musil by každý autor tragédií umět napsat lepší komedii než ten nejlepší autor komedií, a to se nestává.


Schopný autor tvoří, neschopný poučuje.


Mladý autor, který ještě nic ze svých prací neviděl vytištěno, vynakládá v takovém případě největší pozornost na čistotný a ozdobný opis svých děl. Je to jaksi zlatý věk spisovatelství; člověk se vidí přenesena do oněch staletí, kdy tiskařský lis ještě nezaplavil svět tolika neužitečnými spisy, kdy byly opisovány jen důstojné plody ducha a uchovávány nejušlechtilejšími lidmi. A jak často se pak mylně pokládá pečlivě opsaný rukopis také za důstojný plod ducha, hodný, aby jej nějaký znalec a ochránce umění zařadil do svých sbírek!


Nejsem režisér, rozumíte! Jsem prostě autor, který si natočil svůj příběh!


Předkládám vzácnému čtenářstvu výpisky z knihy, která se stala synonymem zla. Neváhal jsem v tom, jestli mám uveřejnit výpisky z této kontroverzní, třaskavé a zakázané knihy. Váhal jsem jen v tom, mám-li tuto hroznou knihu komentovat anebo spíše nechat promlouvat pouze jejího autora, jenž je mnohými lidmi natolik nenáviděn, že jim to brání vidět pravdu. Nakonec jsem se rozhodl, že napíšu jen tuto krátkou předmluvu.
(Misantrop: Předmluva k: Hitler: Mein Kampf)


VADIUS
Velikou vadou těch, kdo zvou se autory,
je tyranizovat svou tvorbou hovory,
číst všude, v saloně i venku, bez únavy
své fádní veršíky, jež velmi brzo znaví.
Je strašně nevkusné, ba hloupé, zdá se mi,
když autor žebroní o polichocení,
když chytá každého, kdo, chudák, má dvě uši,
a krutě mučí jej, dokud ho neohluší.
Já nejsem, jak svět ví, tak směšně bláhový
a dávám za pravdu jednomu Řekovi,
jenž jako zkušený, na výsost moudrý rádce
svým žákům zakázal hned chlubně číst své práce.

PAN TRUBEC
Já dím, že na té znělce je znát spár génia,
a důvod vidím v tom, že autorem jsem já.


Není snad v dějinách umění, a literatury zvlášť, století, aby jen trochu kritický autor neměl problémy s všudypřítomnou stvůrou samozvané cenzury. Toto je platné, lidužel, až dodnes. V dřívějších dobách se nesmělo urážet bohy, pak se nesmělo urážet náboženství a nyní humanisté zase pro změnu zakazují hanobit lidskou důstojnost. Pche! Jako kdyby ta verbež kdy nějakou důstojnost měla!


Stejně jako je zaskočen člověk, kdyby měl jít nahý, tak by byl zaskočen mnohý autor, kdybychom ho nutili přeložit jeho tak pompézní, temnou knihu do jejího malého, jasného obsahu.


O mé knize kritikastři tvrdili, že se nedá jejích pět set stran učíst. Co by asi říkali o této Schopenhauerově knize, kdyby se autor vrátil na svět a jeho kniha vyšla v dnešní dyslektické době?


Čtu Když sloni pláčou. Není to moc pěkně napsaná kniha, co do jazykové a literární úrovně, nebo možná zase habruje překlad, nevím, ale myslím, že kdybych nebyl misantropem, stal bych se jím asi nyní, po přečtení této knihy. Autor se ovšem vyhýbá jakýmkoli ostřejším invektivám vůči lidstvu. To jsou podle mne naprosto zbytečné ohledy. To takový Konrad Lorenz, etolog a nositel Nobelovy ceny, v knize několikrát citovaný, je jinačí kalibr. Lidé, ubližující zvířatům, jsou podle něj prostě zločinci a kdo to nechápe, ten je "psychisch abnorm".


Nenávidím všechny ty úvody a doslovy v knihách! Kniha má obsahovat pouze to, co napsal sám autor. Nač ještě další vysvětlivky a zbytečné rozbory? Nestačí snad to, co podal autor? Někomu zřejmě ne. K nim Já ale nepatřím.


Dobrých tragédií je velmi málo. Některé jsou jen idylky s dobře napsanými a dobře rýmovanými dialogy. Některé jsou uspávací politická mudrování nebo odporné rozvláčnosti, jiné zase sny potřeštěnců. Mají barbarský sloh, nedokončené věty a autor mluví neustále k bohům, protože nedovede mluvit k lidem.


Až do nedávna mi bylo jméno J. L. Procházka zcela cizí. Objevil jsem v něm však rázem klenot, neprávem pozapomenutý a odstrčený, a v osobě autorově jsem pak vytušil spřízněnou duši. Seznal jsem, že jsem našel naprosto neznámého spisovatele, který byl již před stoletím vizionářem dneška, dnešního a příštího misantropického světa, průkopníkem soucitného vztahu ke zvířatům, hlasatelem nenávisti k lidstvu a ironickým glosátorem dekadenčních tendencí civilizačních. Nic z toho neztratilo časem na aktuálnosti. Jeho jméno, dílo a duchovní odkaz by měly žít dál, pročež doufám, že k tomu napomohou i tyto výpisky z Chaosu na Zemi.


Nemyslete si snad, že autor této knihy měl někdy pyšnou touhu stát se karatelem lidských vad. Bůh ho chraň před takovou omezeností! Bylo mu prostě potěšením nakreslit člověka, jak ho chápe a jak ho naneštěstí pro vás příliš často potkával.

On vůbec není karatelem lidských vad...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm