ANAXAGORÁS v literatuře a filosofii

11. prosince 2014 v 20:46 | Misantrop


Anaxagorás
když mu kdosi oznámil, že mu zemřel syn, odpověděl docela klidně:
"Věděl jsem, že jsem zplodil smrtelného."


Mým přímým antipodem je filosof Anaxagorás; neboť za to první a původní, od čeho všechno vychází, svévolně postuloval νούς, inteligenci, a platí za prvního, kdo zastával takový názor. Podle toho by svět byl dříve v pouhé představě než sám o sobě; zatímco u mne je to vůle bez poznání, která zakládá realitu věcí, jejichž vývoj musel dospět velmi daleko, než konečně došel v animálním vědomí k představě a inteligenci; takže u mne vystupuje myšlení jako to nejposlednější. Naopak vůle je to nejprvnější. Intelekt je jako pouhá funkce mozku stižen zánikem těla; vůle však vůbec ne.


Poblíže luny leží onen kraj,
kam kdysi umístili bláznů ráj.
Zde zeje také propast široširá,
kde sídlo bylo Chaosu a Noci,
jež podrobili vše své slepé moci,
když byli tenkrát pány všehomíra.

(Chaos a Noc ... tenkrát pány všehomíra - zor, který zastával už např. Anaxagorás. Já si oproti němu myslím, že na počátku bylo naopak všechno v pořádku a že až s lidmi přišli na Zem Chaos a Noc. - Pozn. Misantropova)


Něco se zvrtlo v řádu světa. Chaos již není tím, čím kdysi býval. "Na počátku bylo vše pohromadě" - abych trochu parafrázoval a poopravil velkého Anaxagoru - "ale potom přišel člověk a začal dělat pořádek".


Anaxagorás a Empedoklés zcela správně učili, že rostliny mají pohyb růstu díky žádostivosti (επιθύμια), která v nich sídlí; dokonce jim přičítali i radost a bolest spolu s pociťováním.


POLEMIKA S ANAXAGOROU

ZKOUMEJME NYNÍ i názor Anaxagorův,
po řecku homoiomereiu; našeho názvu
nemáme pro ni dík chudobě mateřské řeči;
není však těžké ten pojem osvětlit slovy.

Homoiomereia věcí mu znamená toto:
po jeho rozumu z malých a drobounkých kůstek
se tvoří kosti a z drobných a malinkých drobtů
masa zas maso; když četné krůpějky krve
se vespolek sejdou, tu vznikne podstata krve;
z pouhých zrneček zlatých je složeno zlato,
z mizivých krupiček hlíny je stmelena země,
z plamínků oheň a voda z kapiček vody;
obdobně vidí a vykládá ostatní hmoty.
Nicméně nepřipouští, že v světě je prázdno,
a mimoto nezná mez ani v dělení látky;
proto si myslím, že v obojí příčině bloudí
o nic méně než ti, jež jsem uvedl výše.

Ostatně ty jeho prvky jsou nadmíru křehké -
jsou-li to vůbec prvky, když povahu tutéž
mají co věc a stejně i trpí a hynou,
aniž je nějaký prostředek uchrání zmaru.
Vždyť co z těchto prvků se ubrání mocnému tlaku,
co v samotném chřtánu smrti se záhubě vyhne?
Vzduch či voda či oheň? krev nebo kosti?
Myslím, že nic, je-li stejně smrtelné všecko
jako ty věci, jež vidíme na vlastní oči
a které jakási moc tak patrně ničí.
Přejít v nic však nemohou věci a vzejít
z ničeho nemohou také: viz důkazy výše.

Ještě: čím tělo žije a roste, je pokrm.
Proto i naše krev a kosti a žíly
.........................................................
leda by řekli, že všechna jídla jsou směsí
a chovají v sobě i maličká tělíska svalstva,
kousíčky kostí a žil i krůpějky krve;
leč potom by každá i tuhá i tekutá krmě
obsahovala zas částice nestejnorodé,
ve směsi šlachy i krev a mízu i kosti.

Mimoto jestliže těla, jež vzklíčila z hlíny,
tkví v půdě, i sama zem je nestejnorodá,
směs všeho rozličného, co ze země roste.
Obrať to jinam a posluž si tolikéž slovy:
chová-li dřevo dým a plamen a popel,
i samo dřevo je nezbytně nestejnorodé,
směs toho rozličného, co ze dřeva vzniká.

Jakási výmluva chabá by zbývala ještě,
Anaxagorova zbraň: že všechno je ve všem,
že jedno je navzájem skryto a vmíšeno v druhé;
prý je vidět jen to, co je na dosah oka,
čeho je ve věci nejvíc či na čelném místě.

Než tento výklad je nesmírně daleko pravdy.
Jinak by nejednou zrní, když ukrutný žernov
je hrozivě drtí, přec vydalo znamení krve
či něčeho podobného, co živíme v těle;
krvavý pot by se musel perlit i z bylin,
kdykoli o kámen kámen je v moždíři třeme;
krůpěje chutné a sladké by ronila voda,
podobné mlezivu z vemene rounatých ovcí;
nejednou oráč, když kruší zemité hroudy,
by zahlédl rozličné zeliny, ovoce, listy
drobounce rozptýlené a ukryté v hlíně;
konečně by se měl ukázat dým nebo popel,
když štípeme dříví, a skryté jiskérky ohně.
Zkušenost učí, že takových úkazů není;
to není ten způsob, jak s věcmi jsou smíšeny věci;
to tělíska, jedna a tatáž pro mnoho věcí,
všemožně promíšená se ve věcech tají.

Namítneš snad: "Vždyť vysoko v horách se stává,
když scirocco burné se stromům do korun napře,
že navzájem začnou se třít ty sousední větve,
až vyskočí plamenný květ a ony se vznítí."
Ano - a přece v nich není ztajený oheň,
jen spousta ohňových prvků; a splynou-li ony,
když totiž nastane tření, pak podpálí hvozdy;
kdyby byl v kmenech ukryt už hotový oheň,
v žádnou hodinu žár by se potlačit nedal,
lesy by úplně strávil a zpopelnil stromy.

Chápeš už tedy, co stojí o kousek výše,
jak pro prvky jedny a tytéž je předůležité,
s kterými druhy se v jaké poloze spolčí
a jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou?
Jedny a tytéž ti sestaví dřevo i oheň,
maličko přeskupeny. I slova se stejně
navzájem liší jen drobnou záměnou hlásek,
nazvu-li plamen a poleno různými jmény.

Máš-li konečně za to, že to, co je vidět,
se může dít jen proto, že za tím jsou prvky
o stejných vlastnostech s předměty viditelnými -
na tento způsob bys přišel o prvky bytí:
chechtaly by se, třásly a třepaly smíchy
a slanými slzami skrápěly bradu i líce.
*
Anaxagorás (500-428) - první starořecký filosof, který vedle hmotných částic předpokládal ve světě pořádající rozum (nús). Sám termín homoiomereia - "stejnodílnost" - však razil už Aristotelés. - Pozn. překl.


Rozhodl jsem se, věren své zásadě, známé u předsokratovských filosofů, dnes paradoxní: žít jen svému sebezdokonalování a vrhl jsem se s plnou parou na systematickou praktickou filosofii. Dostoupil jsem vrcholu svého dosavadního života: našel jsem a částečně jsem si i přisvojil Deoesenci. Kdo myslí, že v tomto stavu možno věnovat denně jen pět minut praktické prasečině, nemá ponětí, co je vyšší duševní život. Anaxagoras - jenž tohoto stavu nedošel - zanedbával naprosto svůj statek. Když mu radili, aby aspoň trochu svého času věnoval praktickému, nechce-li přijít na mizinu, řekl: "Jak bych to mohl udělat já, jemuž kapka moudrosti je milejší než kádě zlata!"

V Etice Nikomachově uvádí Aristotelés Thaléta (spolu s Anaxagorou) jako typ muže, který bývá pokládán za moudrého, ale ne za rozumného, protože neusiloval o vlastní (hmotný) prospěch.
(pozn. překl. k: Aristotelés: Politika)


UNDIQUE AD INFEROS TANTUMDEM VIAE EST
Do podsvětí je odevšad stejně daleko
Podle Cicerona se jedná o výrok řeckého filosofa Anaxagora († asi r. 428 př. n. l.). Srov.: Do pekla zevšad cesta rovná.


Od hřbitova sem vítr zanáší pochmurné tóny pohřebního pochodu a mne napadá: - Nějací sobci truchlí nad odchodem blízkého zemřelého a vyjadřují svoje sobectví smutnou písničkou, smutečními šaty a obličeji, a někteří taky pláčem. Ti jsou ještě horší. Člověk, který říká, že je smutný kvůli tomu, že jeho známý už nemůže prožívat život, je pokrytec a lhář, protože ve skutečnosti utrpěla jeho sobecká potřeba vídat se s ním. Ti, kdo brečí, jako kdyby nečekali jeho smrt, jsou taky sobci, i když to o sobě neříkají a zájmeno "já" při vyslovování u nich zní skromně potichu; jsou to tíž pokrytečci, ale ještě o to horší, že nemají smysl pro realitu a když teď brečí, znamená to, že žili po celý čas zřejmě v domnění, že ten, jejž dnes pohřbívají, je nesmrtelný. Když Anaxagorovi kdosi oznámil, že mu zemřel syn, odpověděl docela klidně:
"Věděl jsem, že jsem zplodil smrtelného."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm