Ubývá vůle k vlastní autonomii

14. prosince 2014 v 14:45 | Misantrop

Čeho ubývá?
Vůle k vlastní odpovědnosti, známka úpadku autonomie; branné zdatnosti.


Neexistuje způsob reformy nebo modifikace tohoto systému, který by nezbavil lidi ztráty důstojnosti a autonomie.


Babylon nabízí lidem místo realit své abstrakce; právě v rámci tohoto okraje systémové chyby může Dočasná Autonomní Zóna (dále jen D.A.Z.) začít existovat. K tomu, aby D.A.Z. mohla začít fungovat, je zřejmě zapotřebí taktiky násilí a obrany, ale její největší síla spočívá v její neviditelnosti.

Každý by chtěl mít svou vlastní "rezervaci" s právem autonomie.

Autonomní zóny zůstávají indiciemi toho, co by Nietzsche mohl nazvat "vůle k moci jakožto zmizení". Umění proměnit se v divochy, vůle zmizet v divočině, to je to, co bychom se měli naučit.
Chtěl bych naznačit, že Dočasná Autonomní Zóna je jediný možný čas a místo, kde se umění může dít jen pro čisté potěšení z tvořivé hry.
Projekt alternativní reality Dočasné Autonomní Zóny je uměním ztratit se systému z očí - existovat jinde.
Projekt Dočasné Autonomní Zóny s sebou přináší jakýsi druh neochočenosti - jde o vývoj od poslušné krotkosti k divokosti, o jakýsi návrat, který však je zároveň krokem vpřed.


Nejdůležitější rozhodnutí, jemuž bude nějaký pár čelit, je zda přivede nebo nepřivede na svět dalšího z nás. Tlak na tu či onu volbu nectí osobní autonomii.


Napínal bych veškery síly spíše k vytváření národních států, posléze bych podporoval vznikání městských států, autonomii ulic, samosprávu domů, samostatnost v rozhodování pro jednotlivé rodiny nebo obyvatele bytů, možnost posledního slova pro každého jednotlivce.


Artuš: Jsem Artuš, král všech Britů...
Vesničanka: Čí král? Netušila jsem, že máme krále; jsme snad autonomní kolektiv...
Vesničan: Obelháváš sama sebe: žijeme v diktátu; v samozvěčněném absolutismu, kde dělnická třída...
Artuš: Kdo je váš pán?
Vesničanka: Nemáme pána.
Artuš: Cože?!
Vesničan: Říkal jsem to: jsme anarchosyndikalistická komunita...


Jestliže se postavíme na konec nesmírného procesu, tam, kde strom konečně vydává ovoce, kde společnost se svou mravností mravů konečně ukáže to, k čemu byla jen prostředkem: pak nalezneme jako nejzralejší plod na jejím stromu suverénní individuum, individuum rovné jen sobě samému, mravnosti mravů se opět vymanivší, autonomní a mravnost převyšující (neboť "autonomní" a "mravní" se vylučují), zkrátka člověka vlastní nezávislé dlouhé vůle, který smí slibovat - a v něm hrdé, všemi svaly prochvívající vědomí toho, co zde bylo konečně vydobyto a jím ztělesněno, opravdové vědomí moci a svobody, pocit vyvrcholení člověka vůbec.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm