Zeď je čím dál tlustší

11. prosince 2014 v 15:08 | Misantrop

Chcete-li se dostat na starou šachtu, která kdysi vedla k drahokamu, házejí vám v cestu strusku a kočičí zlato. Tato směsice se vrší stále výš a výš a zeď je čím dál tlustší.


Milenecké páry spolu chodí za ručičku jako Jeníček s Mařenkou, zabloudivší v černém lese, ale jednoho každého z nich dělí od sebe neproniknutelná zeď, na níž marně vyťukávají své ubohé šifry.


Pope říká:
Great wits to madness sure are near allied,
And thin partitions do their bounds divide.
Velikost s šílenstvím jsou blízce spřízněny,
a obě odděluje jen slabá zeď.


Nevědí, co se sebou samými počít - a tak malují na zeď neštěstí druhých: vždy potřebují druhé! A stále znovu jiné druhé! - odpusťte mi, přátelé, odvážil jsem se malovat na zeď své štěstí.


V temnotě, ve které vězíme všichni, naráží učenec o zeď, kdežto nevědomec zůstává klidně uprostřed pokoje.


Nemaluj člověka na zeď!


Vůbec mě nenapadá, v čem bys mohl být nějak prospěšný ve společnosti takových druhů, kteří jsou schopni spíše zkazit nejlepšího muže, nežli se sami napravit. Jejich zvrhlými návyky buď se dáš porušit, anebo zůstávaje neporušen a nevinen, budeš dělat ochrannou zeď cizí špatnosti a hlouposti.


Kdo má tvrdou palici, ten i zeď hlavou prorazí.


Přes zeď v druhém domě vedle mne bydlí zpěvačka, která mi velmi krásně zpívá. Navštěvuje ji přítelkyně a ta pro mne hraje Beethovena. Jsou to moji nejlepší sousedé a často jsem v pokušení se s nimi seznámit, abych jim poděkoval za všechny krásné chvíle, které mi darovaly, ale vždycky překonám pokušení, protože vím, že to nejkrásnější v našem vztahu by vyprchalo, kdybychom si museli navzájem vyměňovat banality.


Chápal jsem onoho člověka, který vstoupil do kláštera, ale hned zase utekl, poněvadž z jeho cely nebyl výhled do prostorné krajiny, jak doufal, ale na zeď.


Z těch tvých slov já nevysoudím o nic víc
než z bílé krokvice měřící bílou zeď.
(Sofoklés: Kédalión)


Člověk přišel na svět s odporným opičím skřekem; své nejlepší doby však prožil za tichého melancholického drnkání vín a sitárů, theorb, lyr a harf - a skončí v neurotickém šílení s ušima ucpanýma dělostřeleckou vatou, třískaje zoufale hlavou o zeď v sebevražedné snaze zbavit se toho nepřestajného kraválu své vlastní zbloudilé civilizace.


Zabíjejí zatoulané děti. Stáhnou je z kůže, pověsí si je na zeď jako trofeje a kosti zahrabou na dvorku.


Nevadí mi, že je mrtvá, Já jsem si udělal její velký obrázek ve formátu A4 a pověsil jsem si jej na zeď mého temného kabinetu hrůzy. Nemohu se na ni vynadívat.


Domníváš se, že se ti podaří prorazit hlavou zeď. Ale co když se pak dostaneš jen do další kobky?


Pevná hlava tlustší zeď proráží,
nežli koule, jež půl centu váží.


ŽUAN ŤI, žil v letech 210 až 263, největší básník ze společnosti Sedmi nesmrtelných bambusového háje, psal lyrické verše, ale podobně jako většina jeho druhů proslul snad ještě víc jako nezřízený opilec, podivín a výtržník. Tím vším si bezpochyby marně znovu a znovu stavěl imaginární zeď, která ho měla chránit před nesnesitelnou společností a jejím činorodým rozkladem.


Miroslav Dolejší:
Jakmile jednou nahlédnete přes vysokou mohutnou zeď iluzí, klamů, polopravd a lží, které jsou pravděpodobně nutné pro život normálních lidí, už se mezi ně nemůžete vrátit.


Obrázky putují po přímé dráze,
jakmile vzletí, a proto se nemůže nikdo
dívat skrz zeď, ač hovor za stěnou slyší.
Přesto i zvuk se na cestě domovním zdivem
zmate a potemnělý se dostane k uchu
a nejednou spíše hluk nežli slova je slyšet.


Amfíón jen zahrál na svou lyru a těmi líbeznými zvuky okouzlil i neživé balvany. Ty se samy od sebe trhaly ze skal, samy se pohybovaly a samy se skládaly v pevnou zeď.


Lidstvo se sebou smýká od extrému do extrému, ode zdi ke zdi, tam, kde by bylo užitečné jít střední cestou; a zase, když je třeba být nekompromisní, tak si volí cestu váhavosti, nerozhodnosti, opatrnictví a opilého potácení.


Ne abys močil stojmo a tváří obrácen k slunci;
bohabojný a moudrý muž to odbude sedě
nebo obrácen ke zdi a k pěkné ohradě dvorce.


Sedával čelem ke zdi; nikdy se na své posluchače nedíval. Bódhidharma říkával: "Až přijde ten pravý člověk, otočím se k němu. Vy mě vůbec nezajímáte."


Objevil jsem na stěně mého pokoje dalšího živého tvora: sytě černého pavouka. Visel na pavoučí nitce a ráno se pouze přesunul od dosti frekventovaného prostoru poblíž okna, jež často otevírám, do bezpečnějšího místa v jiném rohu místnosti. Tam již nevisí na svém pevném vláknu, nýbrž jen nehybně sedí přitisknut k holé zdi. Tam je mu dobře.


Cákance zhovnatělé lidské krve dopadají na oprýskanou fasádu rozpadající se zdi civilizace jako graffiti, jako umělecká avantgarda zítřka.


Ta práce ho přiměla nenávidět. Přiměla ho nekonečně nenávidět. Přiměla ho mlátit do zdi.


Mou cestu zahradil zdí, že nemohu projít.


Raději budu svobodnou krysou ve zdi než tou, která je uzavřena v kleci.


I kámen ze zdi bude křičet, trám z krovu mu odpovídat.


"Pustíme tam džungli."
Rozlícený slon je z celé džungle nejsvévolnější ničitel. Vnější zeď se prohnula, pukla a padla a v rozeklané trhlině zahlédli vesničané, oněmělí hrůzou, sveřepé, hlínou potřísněné hlavy ničitelů. Připraveni o domov i obživu prchali údolím a jejich deptaná, bořená, rozdupávaná vesnice se rozpadala vniveč. Za měsíc z ní zbyl jen hrbolatý kopeček, zarostlý hebkým zeleným porostem.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm