lord Byron: Manfred (výpisky)

12. února 2015 v 19:58 | Misantrop |  Četba

Manfred:
Můj spánek - spím-li - není pravý spánek,
leč stále je to rytí myšlenek,
kterému odolati nemohu.
V mém srdci vládne bdění ustavičné,
zrak zavře se jen, by v hloubi dále zřel,
a přece žiju, nesa na sobě
živoucích lidí postavu i tvář.
Jen žal prý má být mistrem moudrého;
poznání trud jest; ten, kdo nejvíc ví,
ten cítí nejhlouběji děsnou pravdu:
strom Vědění Života není stromem.
Já filosofii a vědu všecku
i zřídla divů i moudrosti světa
jsem probádal - já cítím sílu v duchu,
že moh' bych tyto jemu podmanit. -
Co zmohlo to? Já mnohého měl soka,
z nich žádný vítěz, mnohý dříve pad. -
Nic nezleká mne, cítím kletbu jen,
já neznám bázně, ani vzrušení,
ni přání, slasti, ani naděje
po něčem ještě vůbec na zemi. -

Vy moci tajemné!
Vesmíru bezmezného duchové,
jež ve tmách hledal jsem i ve světle, -
vy, kteří kolem objímáte zem,
bydlící v živlu jemnějším na vrších
hor nedostupných v dálce sídlící,
v tišině moře, v země propastech -
já silou psané kletby, nad vámi,
jež sílu dává mi, vás zaklínám!

Šestý duch:
Jen ve stínech a v noci je můj byt,
proč světlem kletby tvé mám týrán být?

Sedmý duch:
Ty, červ, jemuž v službu jsem vzdán,
hnán vydluženou mocí jen,
jíž kdys mi budeš podroben,
svůj na mžik nucen zkrotit vzdor,
sestoupit v slabších duchů sbor,
co s tvorem jak ty mluvit mám,
co, prachu, chceš, to zjev mi sám!

Manfred:
Nač vzdor, otroci?
Ten duch, ta duše, jiskra Prométhea,
ten blesk bytosti mé tak jasný jest,
vše proniká, v dál působí jak váš,
vám neustoupí, třeba sevřen v prach.
Tož mluvte, nebo ciťte, co já jsem!

Své skutky omlouvati před sebou -
Zla poslední to slabost.

Vznešená vůle s nízkou potřebou zápasí,
a vposled tělo vyhrává.

Jak, trpělivost! Pryč! - to slovo jest
pro dobytek a ne pro dravé ptactvo,
ji lidem kaž, kdo jako ty jsou prach -
já nejsem z řady tvých...

Mníš od času že bytí závisí?
Tu ovšem; - našimi však epochami
jsou skutky; mými někdy dny a noci,
jež prodělal jsem, nikdy nezajdou.

Od mládí dob
můj duch se nikdy s lidmi nedružil
a lidským zrakem nikdy nezřel svět,
mou žízní nebyly pocty jejich,
mým nebyl též cíl jejich života,
můj ples, můj bol, mé vášně, co jsem zmoh',
mne odcizily jim. Jich tvar měl jsem,
ne soucit masa oživlého duchem.
Já s lidmi, dím, a s jejich konáním
měl řídké styky jen, mou rozkoší
poušť byla místo toho - oddechovat
vzduch těžký na temenech ledovců,
kde pták nehnízdí a kde ani hmyz
nevíří kolem holé žuly - v bystřinu
se nořit a dále hřmíti s ní.
V tom jásala má mladá síla - nebo
pouť stíhat noci luny měnivé
a hvězdy, dráhy jich, či pevně patřit
do blesků záření, až oslep' zrak,
či dívat se na spadlé listí, slouchat,
když vítr podzimní pěl večer v nich.
To byla zábava má - a být sám!
A když ty bytosti, z nichž též jsem byl
(ač tomu klnul jsem), mi padly v cestu,
já cítil jsem, že k nim jsem snížený
a byl jsem všecek prach.

Já zvykl oko svoje na věčnost.

Já v lidstva vír se vrhnul - Zapomnění
tam všady hledaje, kde nebylo;
mnou stíhané umění nadzemské,
zde smrtelné jest. Bydlím v hoři svém
a žiju - pro vždy žiju...

Já přísahat? Poslouchat? Koho? Duchy,
jimž poroučím? Mám oněch otrok být,
již sloužili mně? Nikdy!

Jsme blázny času, blázny děsu: dnové
se plíží kol nás, plíží pryč, - my žijem
se záštím k žití, plní bázně mříti.
Má věda dává mi jen jednu pomoc,
já mohu volat mrtvé, jich se ptáti,
co je to, před čímž tak se bojíme!
A zvláštní mráz mé srdce protíná,
však zmohu vše, před čímž mne jímá děs
i lidskou zmohu úzkost.

Sudička:
Jak musí těšit mne říš zdraná v kusy,
to dílo věků vždy se opakovat musí.

Jeho bol jest rázu nesmrtelného.
Zde žádný z duchů nemá takou duši
jak jeho a též moci nemá nad ní!

Manfred:
Co hodné nenávisti, zdá se, spiklo
se k Bytí poutat mne a ku Životu,
který mne plní před Věčností děsem!
Mně nelze spočinout.

Duch:
Vizte, on se přemáhá a muka
své vůli podrobuje!

Manfred:
Na mne padl pokoj
a ticho záhadné, jež ještě nikdy
až dosud v životě jsem nepoznal.
Já nevěděl, že filosofie
všech zemských marností jest nejvzteklejší,
to nejprázdnější slovo v slátanině
škol, které kejkly provádí nám v sluch.

Co jsem
neb to, co bylo mezi mnou a Nebem
ať zůstane. Za prostředníka nikdy
nezvolím člověka.
Žádný úřad kněží,
ni síla modlitby, žár pokání,
ni posty, ani zdání zevnější,
ni umírání - ba, co nad vše větší -
ni vnitřní děs nejhlubší úzkosti -
nikdy nevyžene
z bezedna duše hluboký její cit.

Já nemoh' zkrotit v sobě přírodu;
neb kdo chce vládnout, ten musí sloužit,
vše mírnit, stále bdít a slídit po všem,
být živou lží, by mohl velkým být
ve středu všedních lidí - to je dav.
Já pohrdal vždy jíti se stádem
a s vlky - třeba byl bych náčelníkem;
lev zůstává vždy sám - a tak jsem i já.

Má bytost byla žití odvrácená
a přec ne krutá. Já byl jak ten žhavý, rudý
dech Samuma, jenž v pouštích bydlí sám,
jenž na vlnách
se neplodného písku prohání,
nehledá toho, kdo jej nevyhledá,
však smrtící jest, když naň narazíš.
Takový byl můj život. Ale věci přišly
v mou dráhu, jež už nejsou více.

Již vzešly hvězdy - měsíc nad vrcholy
hor stojí zasněžených. - Nádhera!
Mne posud poutá Příroda! Mně Noci
tvář byla domácnější nežli lidí;
já v jejím ohvězděném stínu, plném
tak smrákavé a tiché líbeznosti
se učil řeči světa jiného.

Pryč, já chci umřít, jako žil jsem - sám!

Já vzdoruji vám! Cítím ovšem duše,
že uniká mi - a přec vzdoruji!
Pokavad ve mně zbývá dech,
vám pohrdání vdechnu v tvář.

Duch:
Ty odbojný!
Či zamilován jsi tak
do téhož života, jenž učinil
tě bídným tak!?

Manfred:
Se smrtí nebojuji, pouze s tebou
a tvými anděly!

Já stojím zde,
na vlastní síle - já vás zapírám,
vám vzdoruji, směji se a zhrdám vámi!

Ty moci nemáš nade mnou, to cítím,
tvým nikdy nebudu - to poznávám.

Duch, jenž je věčný, ze sebe si tvoří
odplatu zlých i dobrých myšlenek,
zla sám je původ a zla konec též,
sám sobě čas i prostor. Vnitřní cit,
jak bez těla kdyby byl, nedluží nic
těm postavám kol něj, jež pomíjí.

Tak těžké není, starče, umírat.



Poznámky k Manfredovi
Manfred byl napsán z větší části r. 1816 ve Švýcarsku pod mocnými dojmy alpské přírody.
O Manfredovi podal vysoce zajímavý posudek Goethe, vykládaje, co z živlů faustovských Byron převzal, ale i jak celek změniti dovedl a takřka přetvořiti vlivem své zvláštní mohutné osobnosti. Podotýkáme k tomu, že Byron znal Fausta pouze podle některých zlomků, které mu ztlumočil Shelley.
Jaroslav Vrchlický, překladatel
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm