Neradostné perspektivy

26. února 2015 v 15:25 | Misantrop
Guercino: Et in Arcadia ego (A jsem v ráji, 1618-1622)


Zapojit se do dané struktury různých lidských bytostí, na jejichž společnost si budete muset zvyknout, je neradostná perspektiva.


Když člověk stráví pár dní tam, kde "si k snídani vítězové nedávali cereálie, ale soupeře", není stadionová show před padesáti tisíci lidmi nic, z čeho by měl být člověk nervózní. Tohle je perspektiva.


Cesta trvala asi dva roky našeho času, během nichž na Zemi nejspíš uběhlo tři a půl století. Kdybychom se jednou vrátili na Zemi, našli bychom ji starší o sedm nebo osm set let. Nás to ale vůbec netrápilo. Dokonce jsem se domníval, že perspektiva, že utečeme lidem své generace, je dalším cílem profesora Antella. Často říkával, že ho unavují...


Kocourkovství a zápecnost morálního hodnocení a jeho pojmů "užitečný" a "škodlivý" má svůj dobrý smysl; je to nutná perspektiva společnosti, která může přehlédnout jenom to bližší a nejbližší vzhledem k následkům.


Někteří lidé říkají, že "vymírání je přirozené. 99,9 % všech druhů rostlin a zvířat, které kdy existovaly, vyhynuly." To je perspektiva, že? Neměli bychom se trápit kvůli pár dnešním vyhynulým milionům. Všechno je to součást přírodního procesu života na Zemi. Podle téhož uvažování by nám mělo být jedno, že umírají mladí lidé. Všichni lidé, kteří kdy žili, jsou již mrtví a také my všichni jednou zemřeme. Z toho vyplývá, že bychom neměli pozvedat obočí ani nad vyhynutím lidského rodu.


Misantrop pozoruje s opovržením jako z ptačí perspektivy všechno to mravenčí, malicherné, nicotné, pomíjivé a zbytečné hemžení lidské drobotiny a říká:
"Človíčku, pomni, že hovno jsi a v hovno se obrátíš!"


Zásadní vůle používat jen pojmů, postojů, které jsou dokázány z praxe kněžské, instinktivní odmítání každé jiné praxe, každé jiné perspektivy hodnotní a užitkové - to není jen tradice, to je dědictví.


Že díla génia všechna jiná nebetyčně přesahují, vychází pouze z toho, že svět, který on vidí a o němž činí výpovědi, je mnohem jasnější, hlouběji rozpracovaný než svět v hlavách jiných, který ovšem obsahuje stejné předměty, ale má se k onomu jako čínský obraz bez stínů a perspektivy k dokonalé olejomalbě.


Když se nacházíme těsně před akcí, nemůžeme předpovědět, co uděláme, ale podíváme-li se zpátky, může nám naše rozhodnutí připadat jako krok na cestě, po které jsme se již ubírali. Někdy své myšlenky vidíme jako události, které se nám staly, a někdy jako naše vlastní činy. Náš pocit svobody vzniká přepínáním mezi těmito dvěma úhly nazírání. Svobodná vůle je jenom trik perspektivy.


Vyšplhal jsem do jasně zelené koruny mého staletého dubiska a za chvíli jsem zapomněl na vše lidské - hluk jsem přestal vnímat a uši i oči jsem měl od té chvíle jen pro ptačí zpěv a pro všechnu tu nadpozemskou krásu rozbujelé přírody, již jsem vychutnával z perspektivy závratné výše, pevně usazen ve větvích stromu, přesně jako na tomto snímku pořízeném v roce 36 misantropické éry.


Utíkám do zdánlivé nadlidskosti. A přece v tom není kouska sebezapření. Z lidské perspektivy je to jen zdání a přelud. Nemožnost, hrdinství, šílenství?


Rozhlédneme-li se kolem sebe na všechno to připravování války, na koncentráky, na všeobecnou nesvobodu, na masové ohlupování vládnoucími, na perspektivu devastace životního prostředí až na samu hranici možnosti přežití, na velkovýrobu zvířat na zabíjení, na práci, která dosud nepřestala být zotročující - můžeme snadno získat dojem, že život je tak blbý, že nemá a nemůže mít smysl ontologický. Ještě důležitější z hlediska filosofie však je, že vznik ontologické reality jako takové se zdá být sám nesmyslný. Pak by celá ontologická realita byla jen z blbosti povstalou mučírnou, udržovanou skutečně jen nevědomostí, strachem, žízní a ulpíváním. Kde není boha, který by garantoval smysluplnost světa, je lidskému pomyšlení úzko. Ale i bůh náboženství je chabou zárukou. Musíme se ptát, proč existuje, proč vznikl on sám - má-li to vůbec smysl a k čemu je smysl jeho existence. Pozitivní odpověď je velmi problematická. A i kdyby - proč stvořil svět, když ho stvořit nemusel, proč stvořil lidi, kteří trpí a mají jedinou pozitivní perspektivu, že umřou a dostanou se zase zpět k bohu.


Bohuslav Reynek:
Píseň raněného ptáka

Loučím se s vámi před sladkou smrtí,
opojné dálky perspektiv!
Naposled zpívám, naposled zírám
v modravý obzor teskných niv.
Na skály vyletím - zemru na nejvyšší!

Bohuslav Reynek: Píseň raněného ptáka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm