Dětství je jako louka s motýly

15. března 2015 v 14:38 | Misantrop

Louka s motýly připomíná hochu dětství, neví proč.


Je-li u nás dětství delší, téměř se to vyrovná tím, že je náš život také delší.


Dětství by byla dobrá doba, nebýt školy. Ta všechnu radost, bezstarostnost a nevinnost dětství zničila.


Právě doba dětství jest dobou, ve které pro celý budoucí život má se dětem vštípit jen samé dobro, a celé okolí má působit na dětskou duši svým příkladem.


Kdo by si od dětství nezvykl na svět, musel by z něj ztratit rozum.


Kdo by se od dětství seznamoval jenom s mistrovskými díly lidského rozumu, protáhl by údivem obličej, kdyby si přečetl některé naše nové knihy.


Otcovský dům, i když rodiče jsou nejušlechtilejší, je domem hanby víc než nevěstinec; škola, i ta nejlepší, je pořád trochu horší než nejhorší káznice; výchova, i ta nejrozumnější, je vždy naprosto křivá... Kdo má čest a hrdost v duši, jen s bezedným studem musí vzpomínat na tuto esencielně bezectnou šaškovskou existenci, tento paskvil na existenci, i když prožíval ji za podmínek nejpříznivějších!
(Klíma: Dětství)


Člověk umí zázračně tlachat v dětství, a mluví nesmysly, když dospěje.


V dětství stačilo přejít velký lán za sídlištěm, abych se dostal pryč z civilizace. V mládí stačilo vystoupat na Šibeniční vrch kousek za městem. Nyní, ve středním věku, musím hledat pokoj a klid od lidáků o sedm kilometrů dál. Kam se poději na stáří, bude-li to takhle pokračovat - vlakem do pohraničních hvozdů?


Potřeba jezení masa nevyplývá z lidské přirozenosti, ale ze zlozvyku, vypěstovaného mnohdy násilně rodiči v dětství.
(Wiśniewska-Roszkowska: Vegetariánství)


Před Jášenkovým duševním zrakem se najednou kmitly všechny pohádky a pověsti, které v dětství četl nebo slyšel, a v nichž vystupovali různí nenávistníci lidského pokolení, kteří prchají od lidí do lesů a jeskyň a berou zavděk místo potravy jen džbánkem ovčího mléka a malým množstvím červených plodů.


Už od dětství jsem se chystal, jak se zamiluju a zamilovával jsem se po celou mladost svou a měl jsem z toho radost, že jsem zamilován. Bylo mi vnuknuto, že to je nejšlechetnější a nejvznešenější zaměstnání na světě - být zamilován. Ale v tom je právě klam.


Žádné děti z domů nevybíhají pro kornout zmrzliny, jistě ostatně řádně předražený; ne, to by bylo příliš nebezpečné kvůli těm autům a psům; i dětská hřiště, jakkoli zejí prázdnotou, musejí být oplocena ostnatým drátem; to za nás, za mého dětství ještě nebývalo.


Již od dětství jsem byl znám svou poddajnou a přívětivou povahou. Byl jsem dokonce tak nápadně útlocitný, že si ze mne kamarádi tropili žerty. Zvláště jsem miloval zvířata, a rodiče mě proto zanášeli všemi druhy mazlíčků. Také jsem většinu času trávil s nimi a nemohl jsem být šťastnější, než když jsem je krmil a laskal.
(Poe: Černý kocour)


Beethoven se od dětství - jenže s přibývajícím věkem stále víc a víc - hrouží sám, a zároveň pohružuje i ty, kdo mu naslouchají, do svého vnitřního zření, do toho očima nepostřehnutelného nazírání celým tělem i duchem.


Přiznám se, že při pohřbívání takových lidí, jako byl Bělikov, člověk pookřeje. Když jsme se vraceli ze hřbitova, měly naše tváře zdrženlivý, postní výraz, nikdo nechtěl dát najevo pocit uspokojení - pocit podobný tomu, jaký jsme zakoušeli, už je to tak dávno, ještě v dětství, když dospělí odjeli z domu a my běhali hodinu dvě po zahradě a kochali se naprostou svobodou.
(Čechov: Člověk ve futrálu)


Zde mohu uvést analogii z mého vlastního života, totiž z dětství, kdy jsem projevoval jistý geniální talent v malířství. Také jsem vždy začal dobře, ale aby obraz také tak dobře dopadl, museli mi ho včas odebrat, jinak jsem ho přeplácal a nenapravitelně zkazil. Totéž dělá často i Schopenhauer: zbytečně svůj text přeplácává, ale není nikdo, kdo by mu vzal v ten pravý čas pero z ruky.


Démónax nepotřeboval pobízení, ale z vlastního vášnivého zaujetí pro krásu, puzen už od dětství vrozenou láskou k filozofii, pohrdal všemi lidskými statky.


"Ovlivnilo vás ve vašem postoji k životu vaše dětství?"
"Nepochybně."
"Už tehdy jste si začala myslet, že jste jiná než ostatní děti?"
"Ano. Bývala jsem nejraději sama a schovávala jsem se na osamělých místech."


Já jsem byl v dětství a v dospívání, kdy jsem měl zoufale málo času na sebe, také pěkný blázen; větší než teď. Kdo mě v té době znal, asi by nesouhlasil a tvrdil by naopak, že tehdy jsem byl ještě normální, lidský, se spoustou vazeb - jenže to mě neviděli v soukromí, např. o samotě doma. Trpěl jsem hrůzostrašnými přeludy, zvukovými i vizuálními halucinacemi, kdy jsem viděl nebo i tušil jakéhosi tajného zlého ducha, který mne pozoroval, kradl se potajmu kolem mne s neznámými úmysly a jehož jsem se strašně bál. Moc často jsem o samotě nezůstával, ale pakliže ano, něco mi říkalo, že přesto nejsem sám a pokud nebudu hrát divadlo a nezaplním tak prostor dalšími imaginárními postavami, můj tajný agent, můj dvojník mi ublíží. Pohled na mne musel být jistě otřesný a šílený. Tato schizofrenická epizoda mého dětství naráz mizela, jakmile se dostavil někdo živý, kdo by o tom mohl vyprávět. Ale nikdy jsem se nikomu nesvěřil. Asi bych ani nevěděl jak a proč. V některých věcech prostě víte, že jste na všechno sám a že vám stejně nikdo nepomůže, leda tak ještě víc ublíží. Nicméně navenek jsem nikdy nedal nic najevo. Proto jsem působil normálně, třebaže mysl byla ochořelá. Někdy vycházely z našeho bytu takové úděsné démonické zvuky, že se sousedé bezděky křižovali, procházejíce po společné chodbě kolem mých dveří. Pozoroval jsem to špehýrkou, vážně se někteří bojácně znamenali křížem, v ateistickém socialistickém Československu! Ty infernální skřeky předběhly dobu; za patnáct let budou takhle záhrobně chroptět metaloví zpěváci. Dnes, kdy mám spoustu času pro sebe a pro své myšlenky, kdy bývám mnoho o samotě, všichni démoni jsou pryč.


Dnes jsem si chtěl půjčit spíš něco od spisovatele mého dětství, od milovníka divoké přírody Ernesta Thompsona Setona, jehož kniha Dva divoši formovala moje prvotní dětské vnímání světa a nesmazatelně se mi vepsala do paměti a navždy určila mé životní směřování.


Ještě chci zde připojit zvláštní poznámku o dětinském charakteru géniů, tj. o jisté podobnosti mezi genialitou a dětským věkem. - V dětství totiž jako u génia rozhodně převládá cerebrální a nervový systém: neboť jeho vývoj daleko předbíhá vývoj ostatního organismu, takže již v sedmém roce mozek dosahuje své úplné rozlohy a masy. Naopak nejpozději začíná vývoj genitálního systému a teprve při vstupu do mužského věku dostupují iritabilita, reprodukce a genitální funkce plné síly a zpravidla nabývají převahy nad funkcí mozkovou. Z toho lze vysvětlit, že děti jsou obecně tak chytré, rozumné, zvědavé a učenlivé, ba v celku náchylnější a schopnější k veškerému teoretickému zaměstnání než dospělí: v důsledku onoho vývojového pochodu mají totiž více intelektu než vůle, tj. než náklonností, žádostí, vášní. Neboť intelekt a mozek jsou jedno, a právě tak je zajedno genitální systém s nejprudší ze všech žádostí: proto jsem jej nazval ohniskem vůle. Právě proto, že neblahá činnost tohoto systému ještě dříme, když rozumová je již v plné činnosti, je dětství dobou nevinnosti a štěstí, rájem života, ztraceným edenem, po němž se celý svůj život toužebně ohlížíme. Základem onoho štěstí je však to, že v dětství spočívá celé naše bytí spíše v poznání než ve chtění, a tento stav je ještě podporován zvenčí novostí předmětů. Proto se za úsvitu života svět před námi rozevírá tak svěže, v takové kouzelné záři, tak přitažlivě. Malé žádosti, kolísavé náklonnosti a nepatrné starosti dětství jsou jen slabou protiváhou oné převahy poznávací činnosti. Nevinný, jasný pohled dětí, nad nímž okřejeme a který v jednotlivých případech občas dosahuje vznešeného, kontemplativního výrazu, jímž Raffael proslavil hlavy svých andělů, se vysvětluje tím, co bylo řečeno.


Právě proto, že u dítěte chybí onen zkázonosný pud, je jeho chtění tak umírněné a podřízené poznání, čímž vzniká onen charakter nevinnosti, inteligence a rozumnosti, který je dětství vlastní. - V čem spočívá podobnost dětství s genialitou snad už ani nemusím říkat: v převaze poznávacích sil nad potřebami vůle a z toho vyplývající převahy pouze poznávací činnosti. Skutečně je každé dítě do jisté míry géniem a každý génius do jisté míry dítětem. Spřízněnost obou se ukazuje v naivitě a vznešené prostotě, což je základní rys pravého génia: Herder a jiní Goethovi vytýkali, že je věčně velkým dítětem: jistě to řekli právem, ale neprávem vytýkali. Také o Mozartovi se říkalo, že zůstal celý život dítětem. Schlichtergrollův nekrolog (z r. 1791) o něm říká: "V umění se brzy stal mužem, ve všem ostatním však zůstal dítětem."
Každý génius je již proto velkým dítětem, že na svět hledí jako na něco cizího, jako na divadlo, tedy s čistě objektivním zájmem. Kdo po celý život nezůstane jistou měrou velkým dítětem, ale stane se vážným, střízlivým, dokonale usedlým a rozumným mužem, ten může být velmi užitečným a zdatným občanem tohoto světa, nikdy však géniem. Vskutku, génius je géniem proto, že převažování senzitivního systému a poznávací činnosti, vlastní dětství, se u něho abnormálním způsobem uchovává celý život, tedy stane se trvalým.


V raném dětství jsem byl snílek. Rád jsem si představoval střídavě hned chmurné, hned duhové obrazy, které mi kreslila má neklidná a dychtivá fantazie. Ale co mi z toho zbylo? Jen únava jako po noční bitvě s přízrakem a zmatená vzpomínka, plná touhy.


Už v dětství to začíná. Celé naše vzdělání je založeno na napodobování. Utvářejí mládež svými knihami. Nutí dítě, aby opakovalo všechny chyby a omyly předků.


Eh, jak je dětství, toto ranní protírání si očí, blbé!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm