Já bydlím v poušti sám

21. června 2015 v 14:13 | Misantrop

Vzhůru vzchází hvězdy zlaté,
osvěcují světa chrám;
kolem mne jen ticho svaté,
já zde bydlím v poušti sám.


Snil o rafinované thebaidě, o pohodlné poušti, o nehybné a teplé arše, kam by se uchýlil daleko od neustálé potopy lidské hlouposti.


Odejdi někam na poušť, kam patříš, žij tam jako samotář a tam si pro sebe páchni!
(Epiktétos: Rozpravy)


Juda, zvaný též Makabejský, ještě asi s devíti dalšími, uchýlil se na poušť a se svými druhy žil v horách jako zvěř; živili se rostlinnou potravou, aby se neposkvrnili.
(Bible: 2. Makabejská)


Proto odcházím do samoty, - abych nepil z cisteren pro každého. Mezi mnohými žiji jako mnozí a nemyslím jako já; po nějakém čase mi pak vždy připadá, jako by mě chtěli ze mne vyhnat a uloupit mi duši - a začnu být ke každému zlý a každého se bát. Potom potřebuji poušť, abych se stal opět dobrým.


Poušť je cennější než chodník a divoch cennější než frizér!


To, co ty pokládáš za poušť a samotu bědnou, to koutem půvabným ten zve, kdo smýšlí jak já, a odpor má k tomu, co ty máš za krásné.


Já s lidmi, dím,
a s jejich konáním
měl řídké styky jen,
mou rozkoší poušť byla místo toho.

Já byl jak ten žhavý, rudý dech Samuma,
jenž v pouštích bydlí sám,
jenž na vlnách se neplodného písku prohání,
nehledá toho, kdo jej nevyhledá,
však smrtící jest, když naň narazíš.
(Byron: Manfred)


Vše nejtěžší na se béře nosný duch: podoben velbloudu, jenž nákladem obtěžkán pospíchá na poušť, tak pospíchá duch na svou poušť. Ale v nejosamělejší poušti nastává druhá proměna: lvem se tu stává duch, svobodu chce si ukořistiti a pánem býti ve své vlastní poušti. A leckdo, kdo šel na poušť a s šelmami snášel žízeň, nechtěl jen se špinavými velbloudáři seděti kolem cisterny.


Kdo překypuje plností života, dionýský bůh a člověk, může si dovolit nejen pohled na vše strašlivé a problematické, nýbrž i strašlivý čin a jakýkoli luxus zkázy, rozkladu, záporu; zlé, nesmyslné a ošklivé se u něho jeví jako přípustné, v důsledku přemíry tvořivých, oplodňujících sil, které jsou s to proměnit každou poušť v bující, úrodnou zemi.


Asketický ideál ukazuje tolik mostů k nezávislosti, že se filosof při naslouchání příběhům těch odhodlaných, kteří jednoho dne řekli Ne vší nesvobodě a odešli do nějaké pouště, neubrání niternému jásotu a potlesku: filosof v takovém ideálu s úsměvem vítá optimum podmínek pro nejvyšší a nejsmělejší duchovnost, - on jím nepopírá "bytí", naopak jím přitaká svému bytí, a to možná do té míry, že není dalek zavrženíhodného přání: pereat mundus, fiat philosophia, fiat philosophus, fiam!...


Sa'dí v Gulistánu: "Mí přátelé v Damašku už mě tak znechutili, že jsem se vrátil zpět do pouště u Jeruzaléma, abych vyhledal společnost zvířat."


Samota je nutná: jen nebuď sprostý;
Můžeš být vším v poušti.


Pravá svoboda vždycky zasahuje do svobody někoho jiného! Proto ji lze nalézt jen v osamění a hlavně mimo nich! Jen kdyby mě nechali jít! Pronásledovali by mne třebas až do žhnoucího středu Země, na dno nejhlubšího oceánu, do nejmrazivější polární končiny, do nejpustšího kouta písečné pouště, na nebetyčné štíty hor!


Ti, kteří zůstali stát a zaostali, by mě jistě rádi zadrželi, ale nemohl jsem čekat. Vždyť proto jsem musel být sám, obhlížel jsem pouště, hledal nové cesty a stezky.


Vykonat nějaký krutý zločin proti lidskosti a v tichosti zmizet nadobro do opuštěné samoty na nepotřebný maják a dožít tam jako stylita na vrcholu sloupu kdesi uprostřed pouště.


Onen Hebrej Ježíš: Kéž by jen byl zůstal na poušti a vzdálen dobrých a spravedlivých! Snad by se byl naučil žíti a milovati zemi - a milovati smích.


Nejsem hlas volajícího na poušti. Pro koho si namáhat hlasivky?


Pravdymilovným zovu toho, kdo odchází na pouště, kde není bohů, a kdo zlomil své zbožňující srdce.


Na poušti bych kázal, kdybych chtěl přimět domluvami chátru, aby vykonala nějaký dobrý skutek.


Touláme se podél starých tratí, v noci táboříme v horách a lidé z měst nás nechávají na pokoji. My jsme jen podivínská menšina, hlas volajícího v poušti.


Velbloudice, která se volně proháníš po svých cestách, divoká oslice, navyklá poušti, toužebně větříš! Kdo ji udrží? Říká: "Chceme mít volnost, k tobě už nikdy nepůjdeme."


Napodobuju jejich gesta vděčnosti a pak se stáhnu do pouště ticha.
*
Už nějakou dobu žiju v poušti. Měl jsem dost měst a toho, jak proměňují lidi v ujeté šílence. Tady nejsou žádní lidé. Žádní lidé - žádné problémy s lidmi.


Zůstaňme tedy zde na poušti. To nám zajisté prospěje. Zde nikdo není zbytečný, nikdo není dlužníkem.


Být někde na poušti nebo v horách nebo v nějaké chatrči, odpočívat si a nic jiného, provozovat to, čemu Číňané říkají "nic nedělat".


"Ty jediný nebudeš žít nikdy v klášterních zdech," řekl mu Marpa. "Budeš celý život v bezdomoví. Budeš se oddávat soustředění na samotách, na vrcholech hor, v jeskyních a pouštích. Tvým domovem bude vždy neposkvrněná a volná příroda."
(Tomáš: Milarepa)


Moje nálada spolehlivě stoupá v poměru k pustotě vnějšího světa. Není nad oceán, poušť nebo divočinu! Čistý vzduch a samota v poušti nahrazují potřebu vláhy a úrodnosti. Cestovatel Burton o tom píše: "Zlepší se vám nálada. Člověk se tam raduje ze své pouhé zvířecí existence."
(Thoreau: Chůze)


Jak by byl svět krásný bez vás! Jen hvězdy by zvonily nad pouštěmi...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm