Já měl jsem skvostný sen

8. června 2015 v 7:52 | Misantrop
Henri Rousseau: Sen


Sem nevcházej, jak pes kdo poblázněn,
ni v noc ni v den, kdo žárliv, fňukálek,
tu roupovitostí kdo potřeštěn,
skřek, běs, zlý sen a děs kdo nese jen.


Já měl jsem vizi - skvostný sen,
jaký se potom s pravdou střetá.
Proč v jejím lesku studeném
jsem procit do tohoto světa?


A nyní vám povím, jaký jsem měl včera sen. Těžko jej popsat. Byl to sen o zemi, jak bude vypadat, až zmizí Člověk.


Nač je vám pravdy? - Prázdný sen
vy chytáte a přelud jen.


Sen lidstva o dokonalé společnosti se vždy nakonec změní v noční můru, a to nejen v románech, nýbrž i ve skutečnosti, v dějinách, ve veškerém lidském snažení, jež má za cíl nějaký ten pochybný "pokrok".


Usínat a procitat v lůně přírody, uprostřed hlubokých lesů, ukolébán melodickým zpěvem ptáků a s azurovou oblohou nad hlavou je tak krásné, že mi málem splývá vědomí toho, co je ještě sen a co už bdění.


Daleko nejhlubší sen se ti vydaří tehdy,
usneš-li syt nebo znaven; velikou prací
zbije a zmate se prvků obzvláště mnoho.
Tenkráte duše se uteče do větší hloubky,
větší množství než jindy jí unikne na vzduch
a o to více se rozsype to, co je uvnitř.


Tak tady je ta vytoužená demokracie a mnohým se určitě splnil jejich životní sen. Ale Já jsem už dlouho předtím, než vyrukovali s heslem, že demokracie není anarchie, věděl, že to nebude ono. Pro mne se nezměnilo nic.


Snil svůj starý sen o klášteru, kde by ho zdi chránily před pokušením a špínou světa, kde by mohl zapomenout a být zapomenut.


Národně socialistický režim naplňoval přirozené touhy lidí jako dosud žádný jiný řád. Zfanatizované davy jásaly a rvaly se za svůj sen o tisícileté říši čistého lidství až do hořkého konce.


Svět bez lidí by se mi líbil. A jedině za takovýchto osamělých studených zimních nocí mohu snít tento můj ideální sen jen s nepatrně přimhouřenýma očima.


Prvosenka jarní -
první jarní sen;
to je ten petrklíč,
jímž odmyká se zem.


Zůstávám klidný, protože tolik jiných událostí, nad kterými se zamýšlím, mi připadá jako zlý sen.


Celý můj sen je mít zařízený pokoj, své knihy, drobnosti, které by mi patřily a nikdo je nemohl brát do rukou.
(Maupassant: Co s latinou)


Proč probuzen
jsem ochuzen?
Kdo vzal mi, kdože,
ten veselý
sen zmizelý?


V noci se mi zdálo, že střílím své spoluobčany na potkání. Byl to příjemný sen. Jen jsem se bál, že mi brzy dojdou náboje. Nakonec jsem se do těch lidí nemohl trefit. Typická feuerteufelovská smůla.


Vyhrožují nám až dvoutisícikorunovými pokutami za nějakou přehlédnutou vadu. Kdybych byl nepodal výpověď, udělal bych to teď. Nebudu čekat, až na mne zase něco svedou, protože stroje, kontrolorka a seřizovač jsou v tomto směru nespolehliví. Nakonec by ještě docílili toho, že bych dělal zadarmo, jen na pokuty. To je však jejich sen, nikoli můj!


Ve chvíli snění nevíme, že je to sen. Ale až se probudíme, pak teprv poznáme a pochopíme, že to byl sen! Ale nadto však existuje veliké bdění. Jenže se potom dozvíme, že to byl taky jen velký sen!


Snil jsem dosud, anebo i nyní sním?
A vlastně co je víc: sen či bytí,
jež se usazuje na neživou hmotu,
aby se potom rozpadlo i s ní?


Spáti slavičím snem.
(Lehký, krátký sen.)


Ač se to bude zdát protichůdné nebo sebezničující, nesním žádný krásný sen o jeho uskutečnění, ale naopak o tom, že se jednoho dne naplní nejhorší obavy a nejtísnivější noční můry a Já už nikdy nevyjdu na světlo.


Sen #2:
Policajt mě má přišpendleného na zdi. Dívá se mi do očí. Má modré oči. Mám strach, ale usmívám se. Začne mě líbat. Cítím jeho jazyk. Chutná jako káva a tabák.


Měl jsem z toho filmu, avízovaného dosti sporně jako horor, akorát pěkný sen, v němž se protnuly scény s lidozvířaty s domyšlenými zážitky z mého zašívání se ve fabrice. Za zvukové pozadí toho snu mi pak skvěle posloužila naprosto úchylná tvorba Lydie Lunch na jejím albu Krvavé líbánky (Honeymoon in red).


Život, to je báj, sen, orákulum…
(Čechov: Román s basou)


Ptám se: proč se lidé - už od kolébky - trápili, o čem snili, po čem toužili? Po tom, aby jim někdo jednou provždy řekl, co to je štěstí - a pak je k tomu štěstí připoutal řetězem. Co jiného dnes děláme, když ne tohle? Prastarý sen o ráji...


Co pobývám na Mrazivé hoře
Desetitisíce let prchly jako sen
V souladu s přírodou u lesního zřídla
Podle svých tužeb tu žiji spokojen


Chtělo se mu povalovat a snít.
Oblomov ulehl naznak a založil obě ruce za hlavu.
Představil si, jak za letního večera sedí na terase u čaje, pod neproniknutelnou clonou stromoví, chránící ho před sluncem, s dlouhou dýmkou, líně vdechuje kouř a zamyšleně se těší z vyhlídky, která se otevírá za stromy, raduje se z chládku a ticha; v dáli se žlutají pole, slunce zapadá za známý březový háj a zbarvuje do ruda rybník hladký jako zrcadlo; z polí stoupá pára; začíná být chladno, nastává soumrak; skupiny rolníků se vracejí domů.
Oblomov se náhle zarděl ruměncem štěstí; jeho sen byl tak barvitý, tak živý a poetický, až se Ilja Iljič na okamžik zabořil obličejem do podušky.
Ležel tak asi pět minut a pomalu se zas obrátil naznak. Jeho tvář zářila mírností a dojetím; byl šťasten.


Musím podle Schopenhauera vzít zavděk tím, co mám a nedělat si klamné naděje z nereálných přání, jež se rozplynou jako sen a po jejichž horkotěžkém dosažení se objeví v mysli další, ještě těžší a nereálnější.


Čuang-c' viděl lidský život jako sen, ale nesnažil se z něj procitnout. Ve slavném úryvku napsal:
"Zdálo se Čuangovi, že je motýl, jenž poletuje kolem, motýl se cítil motýlem, nic mu nechybělo, nevěděl, že je Čuang. Náhle se probudil a ustrnul, je Čuang! A teď neví, zdálo se Čuangovi, že je motýl, nebo se zdá nyní motýlu, že je Čuang? Čuang nebo motýl, přece tu musí být nějaký rozdíl! A tomu se říká proměnlivost věcí!"
Procitnutí do pravdy, že život je sen, nemusí znamenat odvrácení se od něj, může znamenat jeho přijetí.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm