Lidskost strká do všeho nos

29. června 2015 v 6:27 | Misantrop

Heinrich Heine:
Lidskost musí vždycky do všeho strkat nos.


Lidskost je choroba degenerativní, stále se zhoršuje a nedá se vyléčit.


Co je na mně ještě špatného, má jediné jméno: je to lidskost.


Ty pohledy! Vysílají jasný signál: "Bože můj, cos to dopustil. Ten s náma nemá nic společnýho. Dej, ať nás na něco potřebuje, dej, ať ho stihne nějaké velké neštěstí nebo velké štěstí, prostě ať se vrátí k nám, ať je z něj stejnej hajzl, jako my; je to k zbláznění, zavřete ho někam, ať ho nevidíme, zakažte ho! Bože, je to blázen, nezná lásku, cit a odpuštění. Neví, co je to Boží milosrdenství, neví, co je lidskost!"


Lidumilové ztrácejí všechen smysl pro lidskost. To je pro ně příznačné.


"Lidskost", se vším, co k tomu kletému výrazu patří, nám byla pouze vnucena - výchovou, rodinou, školou, společností, kulturním prostředím; ale není naší přirozeností. Lidskost je spíš získaným zlozvykem, na který bych rád zapomněl, zřekl se ho, či se ho zbavil jako neřesti nehodné přírodního tvora.


Zkrátka, opět mě dostihla únava z lidskosti a z potvora jménem zlověk.


Nuže, ať nezdolá žaludku chtíč váš soucit a lidskost:
ustaňte, volá můj hlas, ó, ustaňte bezbožnou vraždou
vyhánět příbuzné duše a krev svou sytiti krví!


Nechtějte se utěšovat předstíráním, že ta špinavá mechanická práce je něco ušlechtilého. Není; a jestli si to budete říkat a uvěříte tomu, bude to mít jen jediný výsledek, že svou lidskost snížíte na úroveň té špinavé práce.


Zajisté! Některé lidi ze všeho nejvíce popudí, když není náležitě oceněna jejich dobrota a lidskost; ne že by dobří a lidští byli skrze své skutky či slova, jsou dobří a jsou lidští skrze svoji přirozenou vznešenost a práva vyplývající z moci.


Člověk se stane ne-člověkem, když v sobě a všude nenávidí člověka. Ne-člověk, nelida, nenávidící lidskost v jakékoli podobě - to je můj Misantrop.


Marně jsem slídil v Novém zákoně i jen po jediném sympatickém rysu; není v něm nic, co by bylo svobodné, dobrotivé, prostosrdečné, poctivé. Lidskost se tu ještě ani nepočala.


Jdu volně po "nemorálních" cestách, ani mě nenapadne pochybovat o jejich dobru, nekonečně za mnou, nejvlastnějším, leží žalostná lidskost.


Teprve velká bolest, ona dlouhá, pomalá bolest, která si dává na čas, ve které jako bychom byli spalováni ještě zeleným dřevem, nutí nás filosofy, abychom sestoupili do své poslední hloubky a zbavili se veškeré důvěřivosti, veškeré dobromyslnosti, mlhavosti, mírnosti, průměrnosti, do nichž jsme předtím možná vkládali svou lidskost.


Humánnost či lidskost je u nich předmětem nezřízené pýchy. Proto mě nezblbnou: hodnotím totiž obojí stejně - jako smrdutý lidský výkal, jenž bude stále otravovat, dokud lidstvo nevyhyne.


Nebýt průmyslového randálu, podlehl bych snad tomu mému starému dojmu, že snad lidstvo vychcípalo - vychcípalo na lidskost. Mne by lidskost nezahubila, mne ne; možná bych měl pár dní horečku, ale přežil bych. Tak málo je ve mně lidského, tak málo špatného a zlého... - a i to málo do mne vložili oni nebo to vyprovokovali.


Proč jsem Já schopen tak obrovité nenávisti ke zbytkům mé vlastní lidskosti a hlavně k jejich lidskosti, když jsem poznal, že stojí za hovno - a oni to hovno tak hrozně milují a hájí ho, jako kdyby nebyla pravda, že se nemůžou vyvíjet k lepšímu, ani jako species, ani jako societas!


Zvíře, které by umělo mluvit, by řeklo: "Lidskost je předsudek, kterým alespoň my zvířata netrpíme."


Lidskost nízkého člověka je nakažlivá.


Proklínal jsem veřejně lidskost. A každému, kdo byl ochoten naslouchat, jsem pověděl, jak je mi líto, že už není možné si počínat jako jeden ruský statkář, jehož charakter ve mně budil obdiv: dal zbičovat zároveň ty své vesničany, kteří ho zdravili, i ty, kteří nezdravili, aby tak ztrestal drzost, podle jeho mínění v obou případech stejně nestoudnou.


Nebe a země neznají lidskost,
zacházejí s myriádami tvorů jako se slaměnými psy.


Nepřirozenosti, tvé jméno je lidskost!


Mým hlasitým hlasem je psané útočné slovo, jež uráží veškeru lidskost.


Abyste milovali lidské bytosti, musíte nejprve milovat lidskost.


Veřejná lidskost bývá nelítostná k jednotlivcům. Když je koráb postižen dlouho trvajícím bezvětřím, když hlad svým pánovitým hlasem velí vytáhnout los nešťastné oběti, která se má soudruhům stát potravou, podřežou ji bez výčitek svědomí; a tento koráb je symbolem každého národa. Vše se stává zákonným, ba i ctnostným pro blaho obecné.


Jakmile zastavíme tu gramofonovou desku - to žvanění o bohu a nesmrtelnosti, pokroku a lidskosti - jaký smysl můžeme najít v našich životech?


Utopijští nepřipouštějí, aby si občané navykli řeznickému zabíjení zvířat, protože soudí, že se častější praxí ponenáhlu otupuje lidskost, nejvlídnější to cit naší přirozenosti.


Jako kdyby se lidskost někdy vyznačovala nějakým citem! Právě lidskost je všechno kruté a bezcitné! Lidskost je nedotknutelná, nikdo se nesmí opovažovat pochybovat o citech lidstva a urážet jejich zločineckou čest. Skoro bych váhal, co je vlastně ta lidskost.


Muž, který stoupne v ceně, ztrácí svou lidskost. Z toho by vyplýval sylogický závěr, že ti nejlidštější lidé mají cenu pouze pramalou; ani jejich svoboda nemá žádnou cenu. Muž, který stoupl v ceně, ztratil však s lidskostí také svou svobodu, což kromě jiného znamená také to, že už nemůže dál pracovat v továrně na ničení ("Málo dneska zničil.").

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm