Když si začneš klást otázky

19. srpna 2015 v 11:05 | Misantrop

Neexistuje způsob, jak chránit nějaký druh, který je naprogramován k zničení planety. Otázkou je pouze to, zda takový druh vyhyne dřív, než vezme planetu s sebou.


William Rotsler:
Když si začneš klást otázku, zda bys už neměl jít, měl jsi být už dávno pryč.


Někdy mi napadá tato otázka: Dovedli bychom sestoupit na úroveň danou okolnostmi, dovedli bychom se pustit do hrubé práce, k níž jsme vždy měli instinktivní odpor a která přece tvoří základ každého velkého životního díla?


Došli jsme k závěru, že svět je přelidněn a že by se s tím mělo konečně něco dělat. Byla to docela akademická rozprava na to, že jsme ti nejposlednější z posledních. Mají takové starosti i přední mezi prvními? Toť otázka.


Známe přece z archeologických nálezů, že minulost lidského plemene prošla bohatou a dlouhou lidožravou fází. A je otázka pro seriózní vědecký výzkum, není-li snad dávný překotný vývoj mozku pračlověka, jdoucí až do současných patologických rozměrů, právě důsledkem onoho lidožroutství a masožravosti vůbec. Víme přece, jak priony z mozku vlastního druhu ovlivňují vznik nemoci šílených tvorů, krav, lidí...


V mozku vynořila se mu otázka: Jsou lidé, tento bídný hmyz, hodni, abych jim dobře činil?
(Klíma: Bílá svině)


Otázka nezní, zda je ten či onen člověk šílenec, blázen, idiot, naprostý cvok nebo pomatenec; choré mozky mají všichni lidé; chorý mozek je to, čím se člověk odlišuje od zvířat.


Odedávna se lidé ptají, kdo jsou, odkud přišli a kam kráčejí. - I kdyby na tyto pradávné otázky někdy dostali odpověď, nebo i kdyby - nevídáno! - na ně dokonce přišli sami od sebe - a na správné odpovědi, to jest na odpovědi neberoucí si servítek před malým nepravým smrtelným bůžkem človíčkem, to jest na odpovědi vskutku přímé, nelidské - změnilo by se tím něco? Změnilo by se něco v lidském chápání sama sebe, světa vůkol, místa lidí v něm? Změnilo by to nějak - člověka? Změnilo by to nějak jeho příslovečný mentální handicap? Stal by se pak skutečně moudrým i vlastností, ne pouze oním hluchým jménem, jímž jej obdarovala jeho nezřízená pýcha? Přestal by pak být zbytečnou přítěží své matky Země? - Podle mého zdání však tyto tři otázky nehovoří správně k předmětu věci; jinými slovy, nejsou to ty hlavní otázky. Neboť umět klást správné otázky je teprve základ vší filosofie. Já bych celé toto mystérium tří odvěkých lidských otázek zúžil na jednu jedinou, zato však zcela odlišnou otázku: Proč lidé vůbec museli přijít na tento svět? Anebo také: "Člověče, co tu chceš!"


DÍTĚ: "Podle toho, cos mi právě řekl, mě nečeká moc šťastný život. Cožpak to moji rodičové nemohli předvídat, aby měli rozum a do takového špatného života mě prostě nepřivedli?"
SVĚT: "Toto je otázka, kterou budeš později, vlivem výchovy, považovat za neslušnou."


Filozof, myslitel, jenž se ožení, již přestává být tím, kdo krásně myslí, protože se po všechny své dny bude nyní zabývat jen jednou otázkou, jen jedním problémem: co je to ženská logika.


Otázka, jak reagovat na buddhismus, zůstává filosoficky otevřená. Nejde o věci, které by byly sympatické liberalistické měšťanské tradici, ale spíše o to nejzákladnější, co dnes můžeme začít pociťovat zase jednou neobyčejně apelativně: zda je to se životem tak špatné, že musíme aspoň teoreticky uznat, že lepší je - a naším cílem má být - ne-žití, vyhasnutí.


Trvá to roky. Dávají vám jed po takových troškách, že ho ani necítíte. Tak koukejte, ať vás to nějak moc nesebere, jo? Jsem tam, kde mám být. Spělo to k tomuhle. Cítil jsem to přicházet už před léty. Byla to jen otázka času, než budu mít odvahu vzdát se toho jedu.


Byly lepší doby. Kdo si jednou vzpomene na časy naše? Nikdo - leda ve zlém. Už ta otázka zní trapně a směšně.


Otázka pro rozumného člověka zní: Chceme, nebo nechceme se dostat do pekla? A jeho odpověď zní: Ne, nechceme. A je-li jeho odpověď takováhle, nechce mít s žádným politikem nic společného.


Otázka nezní ani tak kde jsme, jako spíš kdy tam jsme.


Kterým směrem jsem se vydal? Taková otázka je již dnes u mne bezpředmětná, neboť je již dávno zodpovězena. Ale otázka, již položí světu budoucnost, bude znít jinak: Kterým směrem půjde budoucnost?


Jen zkáza celoplanetárních rozměrů rozřeší "lidskou otázku".


Dost! Radš otázka buď rozřešena,
proč se tak špatně snáší muž a žena!


První otázka stupnice hodnot: do jaké míry je kdo samotářem nebo člověkem stádným.


Stojí-li vůbec Nový rok za to, aby se o něm psalo, je otázka. Lidstvo odedávna říkalo sice dobromyslně "Šťastný a veselý nový rok!", ale obyčejně nový byl vždy o nějaké procento horší než starý, takže již ve století desátém zakázal všechny gratulace k Novému roku Otto, biskup.
(Hašek: Novoroční fejeton - 1918)


Jestliže život položí najednou nějakou otázku k přezkoušení či zodpovězení, tak paměť okamžitě sáhne po měřítku už existujícího názorného obrazu a vybere z něj jednotlivé příspěvky týkající se této otázky, nashromážděné za desetiletí, předloží ji rozumu k přezkoušení a k novému zaujetí stanoviska, dokud otázka není vysvětlena a zodpovězena.


V HORÁCH - OTÁZKA A ODPOVĚĎ
Ptají se, proč se mi zachtělo v zelené hory se uchýlit sem
Směji se, odpověď nedávám, tak volno a lehko je v srdci mém
Po vodě květy broskvoní plynou, neznámo, kam jdou a mizí
Tam někde mimo svět lidí jiná jsou nebesa a jiná zem


V roce 1749 začal Rousseau, snad z podnětu svého přítele Diderota, připravovat práci, která byla odpovědí na otázku zadanou Akademií v Dijonu: "Přispěl pokrok věd a umění ke zkáze nebo k zušlechtění mravů?" Rousseau ve své práci odpovídá na tuto otázku záporně.
(Čechák: Předmluva k: Rousseau: Rozpravy)


Může se prohlásit, že známe příčiny některých věcí. Vyvstane však další otázka, co jsou příčiny těchto příčin? A nepřestaneme-li opakovat tuto otázku, dostaneme se až k tomu, co vzniká samo sebou a je, co je! A tam se už nelze ptát po příčině. Můžeme toliko říci, že všechno je, co je!


Nemám pochopitelně v úmyslu zabývat se politickou problematikou královské moci. Mám dokonce za to, že pozornému čtenáři by se tato otázka měla zdát dosti odtažitá. Stejně tak je tomu s problémem Boha. To, co víra nazývá Bohem, může pro mne být pouze předmět nevědění, nebo spíše jeho absence.


Ta jejich věčná a nezodpověditelná a příliš stručná otázka "Odkud jsme přišli, kdo jsme a kam jdeme?" je snad stejně stará jako lidstvo samo. Ne že by nebyli s to najít odpověď, jako ji nacházím Já v misantropismu; oni nechtějí a nemohou přijmout pravdu o sobě! To by byli sami proti sobě. Ale ať se jejich hloupoučké mozečky namáhají, jak chtějí, nejsou schopni si vymyslit ani svoji vlastní Odpověď s velkým "O", vhodné vysvětlení, nějakou neprůstřelnou historku, jíž by se sami obalamutili.
Slýcháme sice občas jednotlivé trapné pokusy o konečné zatemnění lidské otázky, ale vše marno: Nikdo jim stejně nevěří. To když třeba takový blázen jako van Gogh napsal: "Hledejte Boha, přijměte Ježíše Krista, čtěte Bibli a nalezněte moudrost evangelií." Scházelo by ještě, aby k takovému nesmyslnému žvástu dopsal: "...a uřízněte si ucho!" - A tak jim nezbývá nic než oddat se duševní prázdnotě a raději nepřemýšlet.


Věřícímu není dáno na vůli, aby vůbec měl svědomí pro otázku "pravda" a "nepravda": být na tomto místě poctivým bylo by ihned jeho záhubou.


Zůstává otevřenou otázkou, jaký vliv má maso na zdravé lidi, kteří je požívají. A zda škodliviny masa nejsou větší než jeho hodnota.
(Wiśniewska-Roszkowska: Vegetariánství)


Vyvstává otázka: "Co když se společnost stane nespoutanou?" To je proto, že společnost je potlačující. To proto, že všichni řekli ne životním energiím.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm