Můj vnitřní démon

10. srpna 2015 v 12:04 | Misantrop

Vznešený, hloubavý tvor, vážící si sám sebe, samotářský, vyžaduje pro sebe mnoho volného času. Když se mu ho nedostává dost, může se pak lehce stát, že se jakoby "odstřihne" svou myslí od okolního světa, a ponoří se hluboko do svého, právě v ten nejnevhodnější okamžik. Příliš doslovní a povrchní lidé pak o takovém jedinci řeknou, že se zbláznil. Avšak to se mýlí.
Já jsem byl v dětství a v dospívání, kdy jsem měl zoufale málo času na sebe, také pěkný blázen; větší než teď. Kdo mě v té době znal, asi by nesouhlasil a tvrdil by naopak, že tehdy jsem byl ještě normální, lidský, se spoustou vazeb - jenže to mě neviděli v soukromí, např. o samotě doma. Trpěl jsem hrůzostrašnými přeludy, zvukovými i vizuálními halucinacemi, kdy jsem viděl nebo i tušil jakéhosi tajného zlého ducha, který mne pozoroval, kradl se potajmu kolem mne s neznámými úmysly a jehož jsem se strašně bál. Moc často jsem o samotě nezůstával, ale pakliže ano, něco mi říkalo, že přesto nejsem sám a pokud nebudu hrát divadlo a nezaplním tak prostor dalšími imaginárními postavami, můj tajný agent, můj dvojník mi ublíží. Pohled na mne musel být jistě otřesný a šílený. Tato schizofrenická epizoda mého dětství naráz mizela, jakmile se dostavil někdo živý, kdo by o tom mohl vyprávět. Ale nikdy jsem se nikomu nesvěřil. Asi bych ani nevěděl jak a proč. V některých věcech prostě víte, že jste na všechno sám a že vám stejně nikdo nepomůže, leda tak ještě víc ublíží. Nicméně navenek jsem nikdy nedal nic najevo. Proto jsem působil normálně, třebaže mysl byla ochořelá. Někdy vycházely z našeho bytu takové úděsné démonické zvuky, že se sousedé bezděky křižovali, procházejíce po společné chodbě kolem mých dveří. Pozoroval jsem to špehýrkou, vážně se někteří bojácně znamenali křížem, v ateistickém socialistickém Československu! Ty infernální skřeky předběhly dobu; za patnáct let budou takhle záhrobně chroptět metaloví zpěváci. Dnes, kdy mám spoustu času pro sebe a pro své myšlenky, kdy bývám mnoho o samotě, všichni démoni jsou pryč. -
Poznal jsem kdysi (už v dospělosti) člověka, skvělého kytaristu s přezdívkou "Hendrix", s obličejem znetvořeným tzv. "zaječím pyskem", jenž se mi svěřil, že měl také svého záhadného démonického dvojníka; řekl mi, že ho má dokonce dodnes - on se s ním však pouze spřátelil a přestal se ho bát...
Ale možná to bylo jen cosi, co kdysi bývalo starořeckým agathodaimónem, což byl dobrý strážný duch každého tvora, a co bylo později pro každého Římana jeho osobním géniem, takže Říman kupříkladu neslavil narozeniny své vlastní, nýbrž výročí zrození svého génia. Možná bylo tudíž zbytečné se ho jakkoli obávat; pokud jsem se nemusel obávat sám sebe. Ať je to jak chce; pro mne je to symbol zlomu, kdy jsem přestal odmítat mou vlastní sebevýstřednější přirozenost a následně i veškerou přirozenost světa kolem nás.
Myslím, že tento psychický jev, blízký halucinacím, se v odborné terminologii nazývá řečí vědecky přesné němčiny jako "duppelgänger", čili dvojník. Nemoc sama pak jako autoskopie. V umělecké literatuře se tento neurčitý děsný pocit povedlo dobře ztvárnit např. takovému de Maupassantovi v jeho povídce On? (v originále Lui?) z roku 1883, nebo ještě lépe v povídce s názvem Horla z roku 1886. Kdykoli se do nich s potěchou začtu, neubráním se dojmu, že i tento mistrný francouzský vypravěč musel takovéto nepříjemné stavy znát z vlastní zkušenosti.
Nejhorší bylo, že ačkoliv jsem se o samotě hrozně bál, byla mi už tenkrát, od počátku, lidská společnost tak nepříjemná, že jsem raději snášel tu hrůzu s mým soukromým strašidlem, než muset se bavit s nějakým člověkem.
Udolal jsem svého démona tím, že jsem před ním neutíkal, ale naopak: tím, že jsem k němu utíkal před lidmi. On to u mne v sympatii vyhrál na celé čáře před lidmi. Už chápete, jak strašně jsou mi lidé cizí, jak hrozně jsou mi odporní, jak strašlivě je nenávidím? Tak vida, jakou moc má misantropismus!: dovede vyléčit i nejstrašnější vnitřní děsy, s nimiž si věda ani moderní léčiva nedovedou poradit. Trapitel uvnitř mé dětské hlavy nakonec zmizel; ještě se sem tam mihne, ale už nezlobí. Jenom škoda, že běsy tím nezanikly. Vnitřní nepřítel byl sice zničen, leč miliardy nepřátel vnějších zůstávají dál - lidé! To jsou skuteční démoni z temnot, kteří mě pronásledují na každém kroku! Přičemž není nutně vyloučeno, že i s nimi se jednou vypořádám! Tamto nebylo nic ve srovnání s nimi.

*

Někdy se ho zmocňoval nervosní strach; lekal se ticha, které ho obklopovalo, nebo ani sám nevěděl, čeho se bojí, ale přeběhl mu mráz po zádech. Jindy se bázlivě ohlížel na temný kout, obávaje se, že mu obraznost něco provede a ukáže mu nějaký nadpřirozený zjev.

Antinoův vnitřní démon
(římský mramor)

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm