Proč píšu

10. srpna 2015 v 11:14 | Misantrop

S tou levou rukou jsem živen a najeden a čisten
a píši jí jedem a vztekem a hněvem proti lidem;
vždyť má levá ruka svatá je a vznešená a čistá:
a znovu jí píši zase proti vám - hnusným lidem!


Píši jen pro stovku čtenářů a pro lidi nešťastné, milé, příjemné, naprosto ne pokrytecké, vůbec ne moralistní, jimž bych se chtěl líbit; takové osoby znám sotva jednu nebo dvě.


Podnikám totéž co Montaigne, ale s cílem úplně opačným, protože zatímco on své Eseje psal jen pro jiné, já píši svá snění jen pro sebe.


Snažím se udržet rovnováhu mezi tím, co přijímám a co vydávám, každý den musím z hlavy něco vypsat a četbou do ní opět něco vložit. Píši-li celý den, vznikne v ní večer zoufalá prázdnota. Mám dojem, že již nemám co říci a že je se mnou konec. A když celý den čtu, jsem tak přeplněn dojmy, až se mi zdá, že musím puknout.


Bezstarostný píši své verše na stěny skal
Toku života jak nepřivázaný člun jsem se odevzdal


Píši svého Vanaprasthu spíše pro osobní svědectví o pravdivém životě lesního poustevníka, nepíši vymyšlený román pro pobavení.
Sednul jsem si do stanu, píši tento filosofický deník a oknem pozoruji červenky na okolních stromech.


Píši pro druh lidí, kteří ještě nejsou, pro "pány země".


Přiznám, že z nedostatku vážnějšího zaměstnání od roku 1814 píši, tak jako se kouří doutník, abych si ukrátil dlouhou chvíli; stránka, kterou mě bavilo psát, se mi zdá vždycky zdařilá.


Pokud jde o mne - abych napodobil Stendhalův úvod věty - nepíšu sice přímo a rovnou z nudy, ale to, co píšu, mě také musí bavit, a hlavně - musí mě to bavit potom také číst stále znovu a znovu po letech!
Píšu pořád, právě teď!


Zeptáte-li se mne, jsem-li knížetem nebo zákonodárcem, že píši o politice, odpovím, že nikoli a že právě proto o politice píši. Kdybych byl knížetem nebo zákonodárcem, neztrácel bych čas tím, že bych říkal, co se má činit, ale činil bych to, nebo bych mlčel.


Píši tyhle řádky a prorokuji si, že jednou budu možná vyhnán lidskou verbeží do hrdého bytí daleko - ale hlavně skrytě - třebas, co já vím, do lesa jako partyzán.


Píši, poněvadž chápu vše a trpím vším, co žije, protože život znám příliš, a především proto, že ho pozoruji v sobě samém, aniž ho dovedu užívat, pozoruji ho v zrcadle své mysli.
(Maupassant: Spisovatel)


Moje spisy nemají zlidovět ani teď, ani jindy. Co je mi po lidu? Jenom se pochlubím svým sobectvím, jestliže uvedu, že píši ze sympatie k těm málo misantropům, jimž se zalíbím.


Jsem sama, a proto Vám píšu.
To, co Vám píši, jsou myšlenky, kterými si nejsem jista.


Především nesnáším přizpůsobivost a přetvářku. V řeči někdy dělám ústupek, ale když píši, nikdy. Protože někdy mluvím z nezbytnosti, ale nic mě nenutí psát. A kdybych měl tvrdit něco, co si nemyslím, nebylo by mi zvlášť příjemné ždímat si mozek nad papíry.
(Leopardi: Timandros a Eleandros)


Plinius Mladší:
Ve svém Laurentinu něco čtu nebo píšu, nebo také cvičím, což posiluje ducha. Nic neslyším, co bych slyšel nerad, neříkám nic, co by mě později mrzelo, nikdo u mne nešpiní druhého utrhačnými řečmi a já sám nikoho nekárám, leda snad sebe, když špatně píšu.


Svobodný jsem krásný a dokonalý a píšu ty nejlepší knihy.


Píšu příběh o sobě, a ono je to vlastně zároveň i dobrodružné vyprávění na pokračování o všech bytostech, jež žijí volně a nespoutaně jako Já.
Píšu z pozice misantropa, nebo ještě lépe z pozice zvířete. Nepíšu pro mnohé, nepíšu tudíž ani tak "polopaticky", tak seriózně přísně vědecky. Já píšu, myslím, o stejných věcech mnohem poetičtěji, ano umělečtěji, v metaforách, v podobenstvích, blasfemicky, "nevědecky" a po svém.


Píšu, co mě v poklidu těší.


Nyní sice píšu také, a rovněž geniálně, ale to hlavní jsem už v podstatě promyslel a sepsal, není co víc k tomu dodat. V současnosti mi zbývá již jen psaní deníků, ono neúnavné zapisování prožívaných dobrodružství; což také není úplně marná činnost: čte se to potom jako napínavý román na pokračování.


Pro koho vlastně píšu, když ne pro sebe? Pro koho se to vlastně namáhám, když ne zase jen pro sebe? Dnes už stejně nikdo nečte.


Máš v sobě malou dušičku
že píšu na tě básničku
leč v hloubi dušičky jsi rád
že jsi muž
o němž je co psát


Píšu a cítím, že mi hoří tváře. Něco podobného asi zakouší žena, když ve svém nitru poprvé zachytí tep nového, ještě droboučkého, slepého človíčka. Jsem to já a zároveň někdo jiný. A dlouhé měsíce ho budu muset živit vlastní mízou, vlastní krví a pak ho s bolestí od sebe odtrhnout a položit k nohám Jednotného státu.


Nemaje co číst, píšu. Je to podobná rozkoš, ale silnější.


Komunikuju jen sám se sebou, proto tolik píšu. Chabě se pokouším udělat dojem svou chudou slovní zásobou a ubohými spisovatelskými dovednostmi. Krátí to čas.


Celý život vlastně píšu jeden jediný příběh. Melancholický muž kráčí napříč světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm