Misantrop: Méranýchtos - 1.

22. září 2015 v 12:28 | Misantrop |  Méranýchtos

MOTTO:
Po setmění život nekončí, to si myslí jen ospalci, nýbrž začíná se nový, stejně plný a bohatý život dosud skrytých tajemných tvorů. A Já, jako němý svědek Méranýchtos, procházím oběma těmi dvěma světy.

ÚVODEM
Jsem podivný dvojaký tvor. Nejsem schopen ani ochoten sžít se s nenáviděnými lidmi, cizími mé nelidské podstatě. Rozpolcen takto v lidském světě ve dvě bytosti, nutně žiji též dvojím životem. Tyto dva rozdílné životy liší se od sebe vzájemně jako Den a Noc, třebaže jsou neodlučitelné jako moje tělo a duch. Pro účely tohoto spisku dal jsem si proto svobodné řecké jméno Méranýchtos, coby výraz spojení těla Dne a ducha Noci. Ve dne jsem Méros, v noci Nýchtos. Omluvte, že neužívám rodné řeči; ale jména Deník a Nočník, jež bych, věren matčině jazyku, musel použít, neznějí právě libozvučně a ostatně už mají své zcela odlišné významy. Při pročítání tohoto spisku záhy také zjistíš, že tradiční hodnocení dne, jakožto významového symbolu pro dobro, a noci, jakožto symbolu zla, je u mne obráceno a na levou míru uvedeno, takže DEN je mi většinou symbolem a příměrem všeho zlého, to jest lidského, kdežto NOC je dobrá, to jest nelidská, to jest má. Záhy ovšem také zjistíš, že ony tradiční hodnoty jsou převrácené zcela právem.

V noci ve tmu zahalena je má tvář,
však ani ve dne nevidí mě ta pakáž.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Noc je pro mne vyvrcholením celého dne. Vždyť i podle světového času dni začínají po půlnoci a v noci také končí. Bílý den je tedy pouze jakési mezidobí mezi dvěma nocemi, zatímco noc je hlavní částí celého dne.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Po podzimních deštích přišel nenadálý mráz, který celou zemi zledovatěl a jenž holé již větve stromů obalil skelnatými rampouchy, takže teď vypadají jako nějaké podivné křišťálové lustry, dokonce i podobně tak znějící v tom ostrém severním vichru, v němž omrzá má tvář. To by nicméně nebylo ještě nic tak divného, kdyby se hned nevyskytly hlasy - lidské hlasy - které v tomto úkazu vidí cosi nekalého, a hledají viníka, který ten mráz způsobil, a chtěly by za to asi také někoho odpovědného potrestat. Jenže není koho - přírodu nevytrestáš, člověče. - To je prostě ta lidská primitivní psychika (trochu i ovšemže sebestředná), která nedokáže nikdy pochopit, že věci se dějí samy sebou, a nezpůsobuje je tedy ani žádný bůh, ani žádný ďábel, ani člověk, ani zvíře. Takové hlasy - jež jsou povýtce jen lidské - si zřejmě představují, že žijí ve Verneově románu a že naše země či stát je jakési Ocelové město, v kterém došlo ke zničujícímu výbuchu holomrazového granátu. Tu nedůvěřivou podezřívavost bych jim ale nezazlíval - vyplývá často ze špatné zkušenosti s vládou nejen tohoto státu. Není ostatně vůbec překvapivé, že při jakémkoli výkyvu počasí se každý okamžitě ptá, který blbec zase co zvoral.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Po půlnoci, když lidé zalezou domů a ukládají se k spánku, aby byli čilí v nazítřejším jejich nesmyslném shonu, konečně se vydávám na osamělou svobodnou procházku za město do polí, lesů a luk. Chodím takto ven pravidelně, za každého snesitelného počasí, a zásadně a výhradně pouze v noci. Noc je přece tak lidupustá... - a tudíž krásná. Nechápu, že jsem vůbec kdy mohl vyjít ven za bílého dne do toho bláznivého frmolu, kraválu a virválu, jímž se vyznačují lidské dny a lidské bdění. Polovinu dne tak pěkně prospím jako nějaká νυχτερίδα - řecky nočnice neboli česky netopýr - můj příbuzný milec tmy a volného ovzduší nezamořeného lidmi, a v noci ožívám, vstávám a spěchám ven do temna noci na schůzku s jejími lákadly. Vyšplhám třeba na kopec a nad hlavou vznáší se mi hned kalous, jenž zvědavě si mě prohlíží z nejmenší možné blízkosti, která se neostýchá ve své intimitě. Sedl by si mi na zimní čepici a odrazil se z ní ještě výš až ke hvězdám, zrovna jako nyní, k Polárce, jež je k mání oběma našim očím; ale pak si řekne: "Co tam, tak daleko, tak vysoko? Zde na Zemi je lépe. A dálav a vysokostí je tu také dost a dost ještě nezdolaných."

ΜΕΡΟΣ, Den:
Že se ti lidé nestydí za to, co provádějí! Jak budou moci jednou ukazovat svoje nečestná zneuznání a svoje hanlivé názory, jako by to byly sváteční fotografie z oslav; jak je budou jednou ukazovat svým dětem? Jediná možnost, která jim zbývá, je ta, že žádné děti mít nebudou. Jedině tím by se pak vyhnuli ostudě a částečně by i ospravedlnili svou nestydatost. Jenže k té ostudě a k té nestydatosti právě patří nejvíc to, že hodlají mít ty děti, ať už jim mají co předat k ukazování, nebo nemají.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Ve zmrzlém lese nic nevidím; ale slyším zřetelně dusot vyrušených srnčích kopýtek. Dýchám svůj vlastní teplý živočišný vzduch do šálu obtočeného kolem krku a obličeje, z něhož mi koukají jen oči pátrající ve tmě. Usedám pod širokokmenný smrk, jenž mi slouží coby pohodlné živé opěradlo. V lese nefouká severák, mateřské teplo lesa přispěchalo na pomoc mému chůzí rozehřátému tělu. Občas za jasných měsíčných nocí osvítí se mé odvěké lesní útočiště, jež bude jednou jistě i mým hrobem. Tu pak mohu spatřit kunu, kterak neslyšně putuje okolo mne, aniž si mě všímá. Shora z vrcholů stromů se ozývá tlumený nářek snad nějakého nočního ptáka, snad jiné kuny. Les se po chvíli ticha pozvolna, ponenáhlu plní roztodivnými zvuky, ožívá sotva znatelnými pohyby tajemných nočních tvorů. V dálce štěká liška, jíž odpovídá štěkotem jakýsi vesnický vořech. Chce se mi spát. Nejraději bych se zdepoložil a více už nevstal. Ale musím vstát k návratu. Zimní noc je sice dlouhá, přesto však ještě příliš krátká pro věčný spánek, do nějž bych se zde rád pohroužil. - Na zpáteční cestě se pojednou zablýsklo a tma se na pár vteřin změnila v ostré světlo. Okolní předměty vrhaly stíny. Zastavil jsem se a zaposlouchal se, neozvou-li se odněkud nějaké výbuchy. Nic. Ticho. Obloha byla zcela zatažená, takže původce onoho nebeského úkazu nebylo možno určit, ani jeho dráhu, ale jistě to byl velmi jasný meteor, když přezářil i souvislá nízká mračna. Jeden noční bolid jsem už kdysi viděl, takže jsem si téměř jist, co to bylo. Nic jiného než bolid to být nemohlo. Na stránkách hlášení bolidů nikdo další nic nezaznamenal, takže jsem byl pravděpodobně jediný svědek nočního nebeského posla.

Všichni lidé spali tou dobou,
jen Já se toulal nocí, tmou.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Věřící vyčítal boháči, že prý si má hledět víc boha než mamonu. Ale boháč, uctívající mamon, uctívá tím přece nejvíc svého boha, jenž je mamonem, a jiné božstvo nezná. Právě tak věřící se rouhá bohu mamonářů, a přece ho za to nikdo z boháčů nestaví na pranýř, i když by mohl. Oba si mohou podat ruce k vzájemné úmluvě, nemají si co vyčítat; oba totiž uctívají stejného boha: nesmysl. Onen se modlí k požehnanému nesmyslu na nebesích, tento se koří nesmyslu na výčtu z bankovního konta.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Noc je krásná - i když je tma. Je-li noc ještě k tomu úplňková, pak je vidět skoro jako ve dne, pouze s tím rozdílem, že nikde v polích a lesích nemůžu tou dobou potkat jediného člověka. To je velká úleva, velká milost, velký poklad, velká vzácnost. Takže je noc mnohem lepší než den. - Jeden srnec zpozoroval světlo mé kapesní svítilny a přišel se na mne podívat z louky, kde se pásl, blíž k lesu, kde jsem seděl pod stromem. Zabekal na mne, a Já na něj. Asi se mu to líbilo, mně taky, a tak mě doprovázel až na konec luk, kde už začínala zoraná pole. Povídali jsme si takhle pěkně celou cestu. Ach, ty návraty! I když mě nikde v tuto pozdní noční hodinu nebudou otravovat žádní lidé, žádní psi a nejspíš ani žádná auta, přece se jen nerad vracím zase zpátky domů do města.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Celebrity, celebrity, slavní lidé, slavné osobnosti - neznám žádné takové ani makové. Co jsou? V čem jsou dobří? V čem jsou výjimeční? Co umějí? Co moudrého vymysleli a sepsali? Co mi mohou dát? - Nic. Jen se umějí předvádět. Slavný člověk je nutně blbý člověk - blbý jako ti, kteří jej slavným udělali. Jak mě může zajímat, že například - moment, krátký pohled do dnešních novin, co právě hýbe světem - že například Angelina Jolie má neštovice? Co je mi po tom? Co je mi do nějaké blbé prsaté herečky, jejíž "talent" spočívá právě jen v těch nadměrně vyvinutých vnadách? A co je to za lidi, že je něco takového může zaujmout? Takoví lidé jsou nutně blbí debilové, nic jiného! Jak mě, u všech všudy, může zajímat, s kým se kdo vyspal, co si kdo myslí nebo nemyslí, zda je nějaká pitomá ženská těhotná, nebo zda naštěstí potratila, či zda se někde před někým svlékla donaha? To je toho. Já jsem nahý skoro pořád. S nahotou se toho vůbec nadělá… Já v nahotě nevidím nic tak vzrušujícího, nic tak zajímavého; leda, když je vzácná, což vskutku, lidužel, je; pak může opravdu na někoho působit zajímavě nebo dokonce až vzrušivě, a každý, kdo se nechá vidět nahý, může tím získat nádech čehosi zvláštního. Ale nahota sama o sobě zvláštní není, a měla by být běžná. Svléká se přece každý, i když většinou jen doma v soukromí; tam se Já svlékám donaha taky; ale navíc i třeba v letním lese, u rybníka, při slunění a koupání; dokonce se nestydím pořídit snímek mé nahoty a uveřejnit jej. A proč by ne? Nemám se zač stydět. Jsem zdravý, štíhlý, dobře rostlý, a tělo mám stále mladé a krásné jako dvacetiletý mladík, ač je mi už padesát let. Inu, je-li mladý a krásný duch, je mladé a krásné i tělo. Zde není na místě stud, nýbrž spíše hrdost. Ať se raději stydí ti oblečení, kteří zřejmě pod šaty skrývají nějakou tělesnou vadu, tak jako kazatelé morálky skrývají za svou upjatou morálkou vady charakterové. Proč bych se měl stydět zrovna Já, tedy ten, kdo toho má ze všech lidí nejméně zapotřebí? A když se neostýchám odhalit se duševně, neměl bych skrývat ani své tělo. A přirozeností těla i duše by měla být nezahalenost. Každý upřímný člověk by se měl takto odhalit a nic neskrývat. Představuji si dokonce, že nezbytnou součástí jakýchkoli úředních průkazů, dokladů a dokumentů, lékařských vysvědčení, jakož i třebas internetových profilů, navštívenek a podobně, se jednou stane nahá fotografie zobrazující v celé nahotě celou ničím nezahalenou postavu té které dotyčné osoby. Bylo by to tak nemožné? Ovšemže: ti po všech stránkách škaredí lidé, jichž je většina a již mají moc tvořit morálku, ti jsou jednoznačně proti a nedovolí to. Ale moje nahota přece není nějaká cizorodá vypůjčená věc, kterou bych si opatřil schválně jen pro něčí zlost; nahý jsem se narodil, je to tedy moje svobodná přirozenost, nic obzvláště vymyšleného nebo přidaného k mé tělesné osobě jen proto, abych jí někoho proti sobě popouzel nebo urážel - a přesto jsou lidé nahotou dotčeni, jako kdyby jim tento jediný přirozený stav člověka nějak vadil a ubližoval. Lidem ale v zásadě nahota nevadí a neubližuje jim; co jim vadí a ubližuje, je pouze to, že nějaký jiný člověk projevil svlečením veškerého oděvu svou přirozenost a volnost - taková je to nesnášenlivá pakáž! Co bychom si asi pomysleli o zvířeti, které se rozzuří, když uvidí jiné zvíře v jeho přirozeném stavu, a začne je kousat a drápat jen proto, že nemá na krku obojek nebo není zavřeno v kleci? O takovém podivném zvířeti bychom si nejspíš pomysleli, že je hodně zkažené, řádně zdegenerované a mimořádně odporné - tedy totéž, co si myslím Já o člověku. Vidíme-li však takto zuřivě jednat člověka, připadá nám naopak obdařen těmi nejskvělejšími mravními zásadami a tím nejslušnějším chováním. Není tento rozpor podivný už sám o sobě? A nedokazuje ten rozpor nejlépe, že lidé jsou prostě nenormální úchylná zvířata, jakási hnusná a zkažená zdegenerovaná pakáž? Představte si zvířata, která považují svou prvotní přirozenost za nemorální. Co jiného by to mohlo být, než právě zdegenerovaná pakáž? A teď se podívejte sami na sebe. Co vidíte?


A proč se s tou nahotou vlastně tolik nadělá? Vždyť je to naprosto normální stav lidské (najmě nadlidské) i nelidské bytosti! Určité kouzlo může být do nahoty přimícháno pouze tím, že není na veřejnosti povolena a že je stíhána zákonem. To je také absurdita. Považte: jediný přirozený a pravdivý stav svobodného a divokého člověka - jeho nahota - je mu přísně zakázán! Jinými slovy: je přísně zakázáno být svobodný, divoký, přirozený a pravdivý! Tím vznikají až takové absurdity, že všude neustále přítomná a zasahující cenzura přejde nevšímavostí třebas i názorné obrázky vražd a násilností, ale jakmile se někde objeví odhalené ňadro, penis, vagína nebo i jen holý zadek, ihned je to důvod k vystrašenému zásahu. Možná je to tím, že zlo, mučení a krvavé řežby jsou lidstvu přirozenějším vyjádřením jeho povahy, než dobro volného nahého těla, jež je prostým projevem té nejobyčejnější lidské svobody a divokosti. A za další: projevuje-li se pravda svou nahotou, pak je podle lidských zákonů rovněž sama pravda zakázána a zcenzurována! A je-li tedy zakrývání, ukrývání a zakazování nahoty vlastně podporováním lži, patří tato lež dokonce k neustále zdůrazňovaným a dokonce prý i nutným podmínkám zdravého vývoje dítěte. To tedy znamená, že aby z dítěte náhodou nevyrostla jakási nelidská zrůda, musí se mu neustále lhát a zakrývat před ním pravda! To vše ze strachu - zřejmě oprávněného - že by se z člověka jinak mohlo stát divoké zvíře, kdyby byl odmala vychováván v pravdě a k pravdě, zvláště k takové pravdě, která bývá povahy nehezké, tvrdé nebo pro někoho nepříjemné. A co je to vůbec za debilní morálku, která přikazuje skrývat a stydět se za určitou část těla? Přitom bederní roušky, či alespoň nestvůrná pouzdra na pyj z dutého bambusu, která mužský úd spíše opticky zvětšují, než aby jej skutečně chránila, nosí i ty nejprimitivnější kmeny žijící stranou civilizace. Takže tato debilní morálka je zřejmě všelidskou záležitostí, tedy tím, co dělá člověka člověkem - a člověka debilem. Šaty skutečně dělají člověka. Jakékoli, třebas sebeskrovnější - a třebas i sebenestvůrnější. Nestvůrností nejnesmyslnější je například nutnost být oblečený na koupališti či na pláži při koupání a slunění - při bronzování se, jak říkají Francouzi. Kdyby se někdo koupal doma ve vaně v plavkách, považovali bychom zcela správně takového člověka za nenormálního; ale venku je koupání bez plavek také skoro "nenormální", rozhodně hodně nezvyklé a je to co nejrozhodněji zakázáno, kromě těch několika mála míst, jako jsou vyhrazené a ohrazené nudapláže pro pár naturistů, na něž se ostatní lidé dívají přinejlepším jako na jakési podivíny, sice neškodné, pokud jsou drženi na jednom určitém málo přístupném místě, ale přece jen jako na podivíny. Podivínské je ale koupání v šatech, nikoli bez nich! Když připluli první Evropané na Tahiti, koupali se tam místní lidé, společně muži s ženami, zcela nazí, úplně bezelstně jako děti - děti Ráje. Dnes jsou v tomto bodu Tahiťané už zkažení, to jest oblečení, a nahé tam veřejně uvidíme naopak jen Evropany. Takže potomci týchž cizinců, kteří jim, Tahiťanům, nahotu dříve zakazovali, koupají se nyní nazí, kdežto ti, jejichž předkové měli od těchto cizinců zakázáno koupat se nazí, dívají se teď na nahé cizince jako na podivné lidi, málem jako na neřestníky. To jsou paradoxy! Dějiny mají opravdu zvláštní smysl pro ironii.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm