Misantrop: Méranýchtos - 10.

22. září 2015 v 13:38 | Misantrop |  Méranýchtos
ΜΕΡΟΣ, Den:
Každý úspěšný podnikatel, majitel firmy, jakmile zbohatne a zvětší své jmění, chce hned také zvětšit svůj politický vliv a moc. Je to pochopitelné. Neboť tento vládce malého firemního impéria už nechce být nadále jen tím, koho všichni obírají a odírají o naspořený kapitál, ale nyní chce sám druhé obírat a odírat. A tak se dá tento malý tyran na politiku, aby on sám, jeho podnik, jeho malá soukromá mafie a jeho čím dál podezřelejší a neprůhlednější kšefty získaly tím větší zdání poctivosti a byly více chráněny zákonnou imunitou. Ale zatím nedělá nic jiného, než že se snaží upravovat zákony tak, aby mu byly co nejvýhodnější, využívá hojné styky s dalšími mocnými magnáty na pokoutní dohazování přednostních práv a zakázek, k peněžním spekulacím z nejlépe informovaných zdrojů pro další zvyšování majetku a zvětšování moci. Někteří si také koupí licenci na televizní vysílání, aby měli kde nejlépe prát špinavé peníze. Je to jednoduché: prachy se jen sypou z něčeho a do něčeho, co téměř nic nestojí, ale co vypadá náramně zábavně, nákladně a seriózně, a jehož zisk plyne z reklam, které stačí jen tu a tam přerušovat nějakým laciným filmem, pitomým seriálem, vykládáním karet osudu či druhořadým striptýzem za zvukového doprovodu hekání rádoby nadržených kurev. Prachy se hýbou a točí, a nikdo pořádně nevidí jak. Čím víc se prachy točí, tím je obtížnější jejich tok sledovat - pro pozorovatele zvenčí. Ovšem sám majitel zatím pohodlně sleduje své čím dál tučnější bankovní účty, jichž má pro jistotu hned několik, jak v tuzemsku, tak hlavně - raději - v zahraničí. Nevadí, že je to nízké a nečestné a že je to lumpárna - hlavní je moc a prachy, které se tím vyčistí a pak už tolik nesmrdí. Čichněte si, kdo můžete. To vám však nedovolí. Co kdybyste podle zápachu potu poznali svoje drahé zdaněné prašulky, tak těžce vydřené a tak lehce zase odevzdané? Komu odevzdané? No přece jim! Nu, jen se podívejte, jen se na ně pořádně někdy podívejte, jak celí září štěstím, když se jim podaří za ty nečisté vyspekulované peníze a zdarma rozdávané koblížky koupit si volby a vyhrát je! To díky vám! To díky vám vypadají, jako kdyby vyhráli první cenu ve sportce, když vyhrají volby; až na to, že teď, když vyhráli volby, vyhráli mnohem, mnohem víc, než kdyby jen hloupě sázeli v nějaké vrtkavé hře pro chudáky, pro které je tato hra na šťastnou náhodu jedinou možností, jak zbohatnout. Prachy holt dělají prachy - a politickou moc. Politici radují se po vítězných volbách jako šílení a šampus teče proudem přetékaje v pěnách slavnostních číší do výstřihů lehce zťatých dámiček. Ale nemylme se, že oslavují možnost vládnout lidu a spravedlivě řídit jeho životní záležitosti! Ne, to ne. Na lid přece kašlou, pokud se jen díky němu dokáží dál udržet u moci, to jest u toho nejvýnosnějšího podniku. Copak nevidíte, že ty jejich úsměvy a ta jejich radost jsou jen smích nad tím, jak to šikovně s těmi hlasujícími hlupáky zkouleli a že jim to sežrali i s navijákem a že je doběhli a obalamutili prázdnými sliby a krásnými frázemi o svobodě a pořádku a spravedlnosti pro všechny? Radují se z toho, že jejich mafiánské impérium bude nyní ještě bohatší a neprůstřelnější a mocnější - dokud se nenajde ještě mocnější protivník, kterému bude jejich úspěch, peníze a moc příliš překážet. Pak se najednou dozvídáme z denních zpráv, že ten či onen dříve bezúhonný, zámožný a mocný muž má najednou potíže s takzvaným zákonem a skončil ve vězení, protože prý kdysi kdesi nějakou značnou částku peněz zcizil, zatajil, zpronevěřil, převedl na svůj účet, okradl stát - toho největšího zloděje - na údajných daních a podobně. Opravdu - comoedia mundi, komedie světa, jíž se ale celý svět nesměje, pouze její aktéři - takže vlastně celý svět. Směj se však i ty, pokud můžeš. Směj se, pokud tu hru nehraješ s nimi.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Květy a květiny mám rád; květiny, jejichž vůně vynikne zdaleka nejvíce právě tehdy, když na ně není tolik vidět, tedy v noci. Silou toho naprosto neočekávaného kontrastu mě vůně květů udeří do čichových buněk a pohladí je, když jdu potmě okolo kvetoucí rostliny, a pak neodolám, zastavím se, posvítím si na ty zázračné květy kapesní svítilnou a přičichávám k nim s rozkoší. Květy a květiny mám zkrátka rád. A nemyslím si, že bych měl být kvůli této své něžné zálibě nějak zženštilý, vždyť u jiných kultur se květinami zdobí i muži. A proč také ne? Proč by se jimi nezdobili? Snad by mi na tom mohlo vadit jedině to, že ty květy už pak po utrhnutí umírají, "uvadají", a nejsou živé. Tudíž vlastně ti, kteří květiny trhají, zdobí se jimi, obdarovávají se jimi a obklopují se jimi, ve skutečnosti nemají květiny rádi pro ně samé, tedy takové, které jsou v přírodním stavu, to jest živé a trvalé, nýbrž zacházejí s nimi jako s obětinami, jež se házejí do hrobu k mrtvému, aby se samy staly zanedlouho mrtvými a aby jeho, toho mrtvého člověka, jako nějakého faraóna - nebo jen fanfaróna - doprovázely na poslední cestě jako hledaný viník, kterého je nutno najít a potrestat za tu smrt, za smrt člověka. Všimněte si, že v květinářství plném řezaných květin - už mrtvých - to páchne vlhkou prstí úplně stejně jako u čerstvě vykopaného hrobu. Příznačné. Já mám však rád květiny živé, které dýchají a jejichž vonný dech přechází do mého chřípí a naplňuje mě rozkoší. Dále mám rád květiny už jen proto, že jsou v silně štiplavém kontrastu ke světu lidí. Květiny tudíž přímo odporují lidem jako nepřátelské bytosti k lidskému světu. Květiny jsou totiž bytosti, které nádherně voní, kdežto lidské věci odporně smrdí. Stejně jako květiny voní hezky například i tráva a seno, které chutnají mírným přežvýkavým zvířatům, jejichž srst je potom také tak příjemně voňavá; stejně voní i dřevo, kůra a pryskyřice stromů, voní ovoce a zelenina, voní sluncem prozářená a proteplená lesní půda, voní letní déšť a vzduch po bouřce, když se vyčasí, voní vodní toky, pokud nejsou zkaženy pachem plastu z odhozených tam odpadků a chutí močůvky z hromad smradlavého hnoje, jimiž zemědělci ze živočišné výroby nakupili celý náš venkov, čemuž se ironicky říkává "vůně domova". Celou krajinu tou svou zpropadenou živočišnou výrobou zasmradili! Chudáci ustájená zvířata však za nic nemohou. Nemohou za to, jak s nimi lidé zacházejí a v jakých smradlavých podmínkách je drží. Jaký však rozdíl od volně žijících zvířat, která svůj trus trousí roztroušeně, často dokonce i bez jakéhokoli výraznějšího nebo trvalejšího zápachu, pouze v malém množství a na velkém prostoru! Jak by celá příroda, jak by celý náš venkov brzy zavoněl, kdybychom jednoho osvíceného dne propustili krávy a vepře na svobodu a my sami se spokojili jen se stravou rostlinnou! Jak by se rázem celý svět jako květ provoněl, ozdravěl a zkrásněl! Snad by dokonce zkrásněli i lidé... Ale takhle, za tohoto hrozného stavu? Pak nemá být čirá voda vzácností, pak nemá smrdět jako prasečí hnůj a pak nemá její požití vyvolávat průjmy! Všechno přírodní voní, jen lidské věci - věci, jež vzcházejí ze smradlavých lidských rukou - jen lidské věci smrdí. Smrdí motory, odpady a kouř, smrdí města a vesnice a lidé v nich bydlící, smrdí jejich žrádla a chlasty. Všichni lidé smrdí. Všechno lidské smrdí. A proto díky, přírodo, za tvé voňavé květiny.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Tak jako nejvyšší představitelé nacistické ideologie nebyli sami žádní ideální árijští nadlidé, vysocí, štíhlí modroocí blondýni orlího zraku, kterýžto lidský typ považovali nacisté za ideální - Hitler, Speer, Hess, Bormann měli vlasy černé, Goebbels byl malý vzrůstem, pajdavý, s jednou nohou kratší, Himmler byl silně tupozraký úředníček, Göring byl slabošská obézní kejda závislá na morfiu a Röhm byl dokonce nechutný buzerant, z nacistických špiček snad jediný Reinhard Heydrich splňoval ideální typ árijského nadčlověka - stejně tak i ti největší a nejhlasitější ideologové humanismu nebyli nikdy a nejsou žádní lidští krasavci, o dalších humanitních ideálech, jako je soucit, rovnost charakteru, čestnost, pravdomluvnost či svobodomyslnost, ani nemluvě. Naopak vidíme a slyšíme o humanismu neustále žvanit vždy jen ty nejzločinnější zločince a charakterově vadné darebáky, jako jsou politici, bankéři, průmyslníci, lékaři, špatní spisovatelé a umělci, špatní myslitelé, policajti, generálové, cenzoři, pojišťováci, soudci, učitelé, kněží kdejakého pitomého náboženství, vůdci praštěných sekt a jiní krmiči lidských vepřů a tak dále a tak podobně. Rovněž nejhorlivějšími zastánci humanismu bývají vždy lidé po všech stránkách malí a nejmenší a stejným dílem nejchudší i nejbohatší (chudí duchem a bohatí neřestmi), lidé zoufale obyčejní a prostřední, to jest opět žádní velikáni svého druhu, zato však patřící k těm nejukřičenějším, pokud něco není podle jejich vysokých nároků - kterým ovšem jaksi nedorostli. Ti považují celý vesmír za svůj a požadují, aby jim bylo vyhověno v čemkoli si zamanou. Ani skromnost tedy není nejsilnější stránkou humanistů. Obě tyto příbuzné ideologie - nacismus i humanismus - přitahují tedy právě typy úplně odlišné než jsou ty ideální, ty tak velkohubě hlásané, což jim však nijak nevadí neustále je vynášet. Avšak koho to tak blahoslaví v případě humanismu? Co tak oslavně stále velebí jako ideálně humanistické? Pravý opak sebe! V podstatě tedy se můžeme skoro odvážit smělého tvrzení, že humanisté hlásají veřejně antihumanismus! Protože jedině v něm je krása a velikost - vlastnosti mylně a dosti zpupně připisované ideálům humanismu a jejím představitelům, humanistům. Humanismus je ale spíše cosi jako komunismus, než jako nacismus. Krásný budoucí ideál, leč naprosto neuskutečnitelný, zvrhlý, proti přírodě jdoucí. Nakonec by veškerý humanismus - kdyby opravdu zavládl - skončil jako strašná rovnostářská tyranie trpaslíků, jako čirý despotismus malých lidiček, kteří strhávají vše velké, hyzdí vše krásné a kurví vše ušlechtilé vším tím, co dnes považují za humanitářské. A tak právě ti, kteří mají ideální humanistické vlastnosti, humanismu se paradoxně brání a patří mezi jeho největší kritiky. Humanismus povstal ze staré víry, ale bude zničen stejně jako ta stará: vlastními ideály, které jsou příliš objemné a tíživé pro malou náruč podčlověka. Na shrbených plecích jej budou stále přenášet jako břemeno, ale nikam jej přesto nedonesou. Stále se budou pokoušet svalit svůj nepadnoucí náklad na ramena obrů, jenže ti o něj nemají zájem, svrhávajíce jej, onen lid nenávidějíce.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Kdyby lidé věděli, jak se mi dostat na kobylku, udělali by to! Donutili by mě, abych je vzal na vědomí, abych před nimi zpozorněl, zadíval se jim zkoumavě do očí a na jejich hovořící ústa a abych po letech přerušil své vzdorné mlčení - a abych znovu promluvil. Kdyby lidé znali mou slabost, dostali by se ke mně přes hradbu mého mlčení a dohnali by mě k pláči, ke lkaní tak drásavému, že by se mi vydral ze sevřeného hrdla nářek horší než zavytí postřeleného vlka. Jen kdyby lidé věděli, jak mi ublížit - ó, udělali by to! Stačilo by přinutit mě k nekončícímu soucitu, k nekonečné lítosti a k neustávajícímu zmaru zoufalství nad vším živým, jež by lidé zničili před mýma slzícíma očima; když by pobili má zvířata a vypálili můj les a mou noc když by zaměnili za jejich lidský den - ó, pak a jedině tak by mě donutili nad tou ztrátou porušit svatou přísahu mlčení a propuknout k radosti všech lidí v usedavý pláč. Ten spalující cit, který ve mně rozdmýchává krutý lidský necit - ten, jedině ten by mě zahubil!

ΜΕΡΟΣ, Den:
Proč je život v lese tak krásný? - Promiňte, ale pakliže se takhle ptáte, budete určitě - člověk. Nic ve zlém, ale neomlouvám se za tu urážku, pro vás koneckonců neurážlivou - patří vám. Neboť ptát se, proč je život v lese krásný a lepší než v domě, to může jedině člověk, nikoli zvíře. Vezměte kterékoli divoké nebo krotké zvíře, ba i zvíře domácí, a postavte je v otevřené přepravní kleci na kraj lesa. Všechna se neomylně rozeběhnou k lesu a víckrát se k vám nevrátí. A mne se ptáte, co se mi v tom lese pořád tak líbí? Nejsem snad horší než zvíře, abych si dovedl také jako ono správně vybrat; jistě jsem však lepší než člověk, pokud jsem si zvolil právě tu cestu k lesu a s jásotem se po ní rozeběhl.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Když se smráká a světlo se tlumí a žloutne, nastává v lese jakoby slavnostní nálada. S tím, jak postupně lidé zacházejí do svých příbytků, hluk ustává. Ptáci se teď vracejí z polí a luk do lesa na svá noční hřadoviště, kde až do tmy spokojeně pějí své hlaholivé večerní písně. První srnky a zajíčci už v tuto hodinu vycházejí z úkrytů a začínají se opatrně pást na přilehlých otevřených loukách. Ve světlé polovině měsíce skví se již na dosud trochu modré obloze úplňková luna. Když se pak zešeří ještě víc, vylétají netopýři, aby předváděli své obratné výkruty. Také Já vycházívám v tu slavnostní hodinu z úkrytu v hloubi lesa a docházím k jeho okraji, kde čelem k západu usedám pod vysokou borovici, kde nehybně a tiše pozoruji tmavnoucí obzor a zvířata přede mnou. Také bodlinatý ježek vstává a vydává se na noční výpravu. V nastalé tmě chodí a běhají zvířata blízko kolem mne, některá si mě zvědavě prohlížejí a Já jsem šťasten v jejich středu. Na větvi borovice, přímo kousek nade mnou, teď neslyšně přistává s roztaženými křídly jakási sova. Vidím, jak se na ztemnělém nebi nad ní náhle mihla padající jasná hvězda. Svatojánské mušky plují nehlučně nočním vzduchem jako snové přízraky. Ony a měsíc mi svítí na cestu, když tou vůkolní krásou ukolébán kráčím zpátky šerým lesem do stanu spát. Noc v lese je pro mne navýsost slavnostní dobou. A vy se mě ptáte, co se mi na životě v lese tolik líbí?

ΜΕΡΟΣ, Den:
Noviny jsou tak špatně psané, že se nedají vůbec číst. Použít jich lze leda k jiným účelům, jako například vytřít si s nimi prdel, dělat si z nich prdel anebo jimi něco zabalit. Také rčení "zacházet s něčím nebo s někým jako se včerejšími novinami" vyjadřuje přibližně, jaká nehodnotná četba noviny jsou. Domnívám se, že je to hlavně způsobeno tím, že noviny píší průměrní a špatní lidé cíleně pro co největší množství stejně průměrných a špatných čtenářů. Články v novinách jsou tudíž špatné také proto, že jsou tvořeny co nejvšeobecnějším jazykem a co nejustálenějšími obecnými výrazy, tedy řečí floskulí, frází a morálních pověr; navíc proniká do novin ještě další nejnovější obecný trend, který dále znesnadňuje jasnost a srozumitelnost článků: totiž dávat slovům jiné významy, než jaké mají mít, takže například nehoda se označí slovem "záhadná", jako kdyby ji měli mít na svědomí snad nějací záhadní mimozemšťané, zatímco se jedná pouze o nehodu nevyjasněnou, s dosud nevypátraným viníkem, takže správným přídavným jménem, jímž lze tuto "záhadnou" nehodu označit, je v tomto případě třeba nevyjasněná, ale nikoli záhadná. Jinak se pak vytváří zdání, že články a informace v nich obsažené jsou nepřesné, odtažité, zavádějící, chybné, mylné, dokonce lživé, podvodné a blbé jako autor sám; zdání, které se může ukázat při bližším zkoumání jako zcela potvrzené a pravdivé. Neboť dojde-li k náhodnému zabití, není to hned "tragédie", jak mluví jedna z nejrozšířenějších novinářských floskulí, ale pouze obyčejná nehoda; pro někoho jiného to je ovšem radostná událost, zatímco oznámení o nově narozených občáncích může být pro mne naopak zdrcujícím neštěstím a tragédem se může stát naopak novorozeně, zatímco skutečnými heroji a bojary mohou být "tragicky zesnulí" sebevrazi. "Bezproblémové rodinné poměry" mohou znamenat také to, že domácí zázemí je plné každodenních stresů a hádek, kdežto ve skutečnosti mohou znamenat také rozvrácenou rodinu, a pro mne zase třeba rodinu žádnou. Poslední dobou se v novinách - a nejen tam - množí také podivné nesrozumitelné výrazy a nepochopitelná sousloví, která nedávají dobrý smysl a u nichž si nejsme jisti, co vlastně vyjadřují. Záhy si povšimneme, že to jsou prostě jakési slovní fantómy vzniklé ze špatného nebo z příliš doslovného překladu, většinou z americké angličtiny. Horší je na tom to, že se tyto fantómy přes svou nesmyslnost ujímají, přispívajíce tak k ještě větší nečitelnosti článků. A tak nejsme při pročítání novin o mnoho informovanější, neřkuli moudřejší, než kdybychom je nečtli vůbec a věnovali svůj čas raději hodnotným knihám. Z nich se sice nedozvíme, co se přihodilo včera, ale z některých - z těch nejhodnotnějších - dozvíme se krásným jazykem napsáno to, co se přiházívá v světě od věčnosti, takže nakonec shledáme, že i velmi staré knihy obsahují platné pravdy pro každý den, zatímco dnešní noviny právě přinášejí špatnou češtinou psané nejčerstvější zprávy o tom, co se včera stalo úplně jinak, co dnešek vyvrátí a co se zítra zaručeně nestane.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm