Misantrop: Méranýchtos - 11.

22. září 2015 v 13:45 | Misantrop |  Méranýchtos
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Noc, jež je tmavá, smavá,
mnoho dobrého mi dává;
mnoho dobrého mi vnuká,
noc je rájem poustevníka.

Noc je lepší, noc je větší,
ta den bílý hravě předčí;
noc hravě předčí bílý den,
Já v tobě, noci, chci žít jen.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Když tropy přijdou nakrátko do Čech, jsou to dni sváteční. Tehdy svléknu se úplně donaha, rozprostřu ve stínu stromů deky, matrace a polštáře a oddávám se sladkému lenošení. Nic jiného ani nelze dělat, neboť sebemenší pohyb v tom vedru rozpaluje celé tělo a krev přivádí do varu. Když nastane tropické horko, nechávám své nahé tělo ovívat mírným lesním vánkem, který je příjemně chladí i hladí. Má nahá pokožka, opálená do přirozené hnědi, je volná, nedusí se, neškrtí se, volně dýchá a je proto libě voňavá, hebká a hladká na dotek. Rád se jí dotýkám, poněvadž se nepotí ani chladem nehrubne jako oškubaná kůže mrtvé drůbeže. Rád si své nahé tělo i prohlížím, protože je tak krásně pravidelně opálené, bez ohavných bledých pruhů, které vypadají, jako kdyby to byly jizvy po okovech, jež by po sobě zanechal jediný kousíček nyní zbytečného ošacení. (Podotýkám, že to moje zálibné dotýkání a prohlížení se není nikterak autoerotického rázu, jak vás, sprosťáky, jistě okamžitě napadlo. Nikoliv. Právě tak ne, jako nemusí být hned sexuální povahy hlazení a pozorování milého zvířete či třeba vašeho vlastního dítěte.) Takto nahý si tedy ležím nebo sedím v chladivém stínu stromů, čtu si nejvybranější literární skvosty, přemýšlím anebo nemyslím na nic a dívám se na okolní les. Není to vůbec nudná podívaná, poněvadž les se stále mění, jsa vždy jinak nasvícen zdánlivě po obloze putujícím sluncem. Ve vánku se také neustále hýbou stromy a větve a listí, vlní se tráva a další rostliny v podrostu a v něm se hemží broučci a mušky a jiný hmyz, poletují pestří motýli, kteří usedají i na mne, a Já je blažen nechávám. Veverka se nebojí ke mně přiblížit sotva na dva metry, protože vleže asi nevypadám tak hrozivý a lidský. Hledím také do korun smrků a olší a bříz, kde tiše pípají drobní ptáčci. Ten horký suchý letní vzduch, jímž se nyní špatně nesou venkovní lidské hluky, zcela zahladil randál nejotravnějších potvor na světě, to jest lidí, kteří sem nepřijdou, ježto ani houby nerostou a dokonce i komáři tím suchem a vedrem nejspíš všichni zahynuli. Krásně je v lese, když přijdou do Čech tropy. Takhle krásně teploučko je celý den až dlouho do noci. Je mi blaze být zcela nahý, volný a sám v lese a Já lituji pouze toho, že tenhle sváteční den končí a že tohle počasí nepotrvá věčně.



ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Mé noční výpravy mohou být leckdy i dost dobrodružné a mohou se pak jevit i jako dosti nebezpečné - to když v úplné tmě novoluní potkám například samotářského divočáka, který se přišel poválet a zchladit v bahnité lesní tůňce. Jdu, jdu, svítím si na cestu pouze slabým úzkým kuželem světla, a najednou něco vedle mne v houští neklidně zašustí, sveřepě zadupe, vydá to temné mručení a hlasitě to funí. Divočák! Je velmi nepříjemné setkat se náhle v úplné tmě s neznámým tvorem, kterého nevidím, jenom slyším, s tvorem, o němž nevím, co tam dělá a jak zareaguje na moji přítomnost. Divočák mi mohl snadno podrazit nohy, zlámat je jako větvičky a převálcovat mě jako těsto na nudle. Ale na to jsem v tu chvíli nepomyslel, to mi došlo až později. Takový je však život v lese - dobrodružný a občas i trochu nebezpečný. Stejně jsou na tom i ostatní lesní zvířata, která i Já jistě často v noci takto vylekám, když se k nim nečekaně přiblížím, aniž bych byl jimi viděn a aniž by jim byly známy mé úmysly. Zvířata sice mohou vidět pohybující se světlo, ale nemusí si je hned spojit se mnou, pokud jim k tomu chybí získaná dřívější zkušenost. Tak například zahyne na nočních silnicích mnoho zvířat, poněvadž si nedovedou spojit přibližující se světla reflektorů s rychle se řítícím tunovým výrobkem automobilového průmyslu a neuhnou se mu včas. Srnky neutečou před autem, ale dají se na zběsilý útěk, vystoupí-li z něho člověk. S ním už zkušenost mají. Já taky, lidužel. S divočáky mám již své sporé zkušenosti též, a vím tedy zhruba, jak se k nim chovat, abych je nerozzuřil. Ale divočáka Já se nebojím, a nemyslím si, že by byl zvlášť nebezpečný, když mu nedáte důvod vás napadnout. Ještě se to nestalo - a že už jsem jich potkal! Když vycítí, že po něm nejdete, že si ho nevšímáte, že se nechováte, s prominutím, jako člověk - jeho úhlavní nepřítel - tak vás rád nechá jít svou cestou, tak jako Já jeho nechávám na pokoji a nevšímám si ho; zachrochtám jenom krátce přátelsky jeho řečí, aby mi rozuměl a abych ho nevzrušeným tónem hlasu uklidnil, a kráčím tmou dál, nestaraje se o něj; nezastavuji a nesnažím se ho oslnit světlem, abych ho spatřil nebo zahnal anebo mu nahnal strach. Ani Já nedávám najevo strach, neutíkám, nekřičím, nepanikařím. Takové pitomosti bych se Já nedopustil. Dovedu vyjít s každým lesním zvířetem po dobrém, protože i ono je v jádru dobré - lépe než s lidmi, kteří jsou naopak v jádře všichni zlí. K jídlu jsem pro divoká zvířata příliš velkým a nesnadným soustem, a strach ze mne mít nemusí žádné. Divočák je však také vzorem všelikých ctností, dovede-li kupříkladu vůdce jejich tlupy vyjít statečně nepříteli vstříc, aby se dobrovolně obětoval pro život bachyň a selátek, a vůči lidem dovede být urputným a nebezpečným protivníkem, když musí. Dovede odvážně zahnat i myslivce s nabitou puškou, a známe už přece ze starověkých pověstí, jak neslavně dopadl Adónis, když ho chtěl ulovit, a jaký krvavý boj s ním svedli účastníci kalydónského honu. Tu "lítou bestii" dělají z divočáka ovšem sami lidé, kteří ho odjakživa pronásledují zbraněmi a léčkami a psy, protože jim zhýrale zachutnalo jeho maso, a on se jim tedy pouze brání. Kdo si někdy vzal k sobě na vychování osiřelé divoké prasátko, ten ví, jaký dovede být divočák - přes svůj statný a hrozivý zevnějšek - přátelský společník a dobromyslný tvor, lnoucí ke svému opatrovateli láskou věrnější než je láska a věrnost psa, který naopak nikdy nepřestane být agresivní šelmou, která vztekle štěká a útočí na každého, třeba i na malé dítě, když se zapomene - a pes se zapomíná věru často. Spíš se tedy budu bát a vyhýbat psům - v doprovodu jejich pánů a paniček - než divokým prasatům. S těmi se dá vyjít, s oněmi nikdy. V noci se mým lesem naštěstí žádní psolidé nepotulují.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Vezměme si příklad z gramatiky. Mluvnické osoby jsou svou hodnotou seřazeny sestupně - stejně jako v životě: na prvním místě jsem vždy , ty jsi pokaždé až na druhém místě, on je třetí a tak dále; a teprve až na úplně posledním místě v pořadí významu se tísní oni.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
V lese jsou jen divoká zvířata mými nejbližšími a zároveň i nejlepšími sousedy, a doufám, že i Já jim jsem dobrým sousedem. Nejbližší lidští sousedé jsou naštěstí dostatečně daleko od našeho lesního domova, takže nic nenarušuje idylu poklidného života v jeho lůně a pod společnou střechou stromů. Mé přátelské soužití se zvířecími sousedy neruší žádný nevítaný člověk, který je naopak vždy velice špatným sousedem, ba úplně tím nejhorším, jaký může být, protože je hlučný, dotěrný, plete se do mých záležitostí a je na něho odporný pohled - je tedy v pravém smyslu slova nenáviděný. Zvěř je však tichá, plachá, je jí lhostejné, co dělám, a rád se na ni dívám - je tedy v pravém smyslu slova náviděná. Nejlepší lidský soused je takový soused, kterého nevidím ze svého domova a kterého v ideálním případě odsud ani neslyším. Co si však počít, pakliže považuji za svůj domov nejen tento tichý les, ale celou zemi?

ΜΕΡΟΣ, Den:
Dobrý člověk neexistuje. V Kladrubech mají zázračnou kropenku, kam lidé vhazují drobné mince. Legenda praví, že když do ní vhodí minci dobrý člověk, mince se nepotopí. Zatím se všechny mince potopily. Dobrý člověk neexistuje.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Na konci dne, když slunce zapadlo, odebírám se pravidelně ze svého nejhlubšího úkrytu, jejž za světla nikdy neopouštím, na okraj lesa. Výhled je zde směrován na západní obzor, jenž se tou dobou již pomalu tmí. Usedám opatrně pod vonnou borovici, zády o ni opřen, opatrně, abych nevyplašil na makovém poli a přilehlých loukách pasoucí se již tou dobou první štíhlé srnky. Mám tu pod tou borovicí již vyseděný svůj pohodlný důlek, jenž je jen můj, a nikdo z lidí netuší, jak se utvořil nebo kdo a kdy v něm sedává. Zvěř, která také se stmíváním nyní opouští své lesní úkryty, začíná se scházet. Je tu dost živo takhle na konci dne, když blahá noc začíná. Tehdy mám největší pocit sounáležitosti a důvěrnosti s těmito nočními tvory, stejně tichými, plachými a bojácnými jako Já. My milujeme bezpečí večerního šera; v tuto požehnanou dobu se nemusíme bát a ukrývat před dotěrností člověka, jenž je nám společným nepřítelem; v tuto požehnanou hodinu ožíváme a zakoušíme ještě více naši slastnou svobodu. Na konci dne je nevýslovně příjemné sledovat, jak postupně mizí jasné světlo, v němž je všecko příliš viditelné, a jak zemi pozvolna zahaluje laskavé mračno noci, v němž se cítím mnohem bezpečnější a svobodnější. Bezpečnější před lidmi a svobodnější, poněvadž oni tu nejsou. Zvláště je to příjemné na tomto místě na kraji lesa, kde bych byl ve dne příliš nejistý, zda se tu náhodou neobjeví lidák. Přál bych si jen, aby tak rychle, jako ubývá po slunce západu světla, ubývalo na světě i lidáků. To by bylo úplně nejpříjemnější. Vzduchem teď poletují třepotavé stíny hbitých netopýrů, které se mi míhají na dosah ruky kolem hlavy. Neslyšně jako duchové zjevují se přicházející zajíci, kteří se zprvu zkoumavě rozhlížejí kolem dokola, zastavují se, aby pozorně naslouchali dlouhými boltci podezřelým zvukům, načež se rozeběhnou doprostřed polí, aby tam spolu mile dováděli a honili se. Nocí přicházejí často i toulavé domácí kočky, nyní zkrášlené tou tmou k nepoznání a k nerozeznání od divokých sester svých. Teď jsou všechny kočky divoké a k člověku se nepřibližují. I na mne pohlížejí s nedůvěrou vlastní divokým tvorům, když se ke mně náhodou na dohled příliš přiblíží. Kdybych na ně tiše nezašpital, nerozpoznaly by mě, přišly by blíž, až by se mě nakonec nehezky lekly. Jednou takhle blízko ke mně došla i jedna kuna a několikrát též neopatrné srnky. Nevěřícně na mne pak dlouze zíraly, nevědouce zřejmě, kam mě zařadit. Zůstanu-li nehybný, zlhostejním jim nakonec a dál už se mnou nezabývají. Občas se na mne přiletí podívat i zvědaví ptáčci, kteří si ve větvích okolních stromů hledají noční hřad. Člověk by neřekl, jak tu může být za šírání tak živo. Já to ale neřeknu, neb nejsem člověkem. Zde jsem jedním z těch úžasných tvorů, s nimiž sdílím stejný les a stejné zvyky, stejnou bázeň před lidmi. A když se rozsvítí první hvězda Arcturus a měsíční světlo už se prodírá mezi stromy, mohu jít pít bez obav k vzdálené lesní studánce. Je blažené procházet se teplou měsíčnou nocí, již podkresluje toužebný zpěv osamělého puštíka, a líbezné je usínat pak v stanu, na jehož stěny promítá luna své kouzelné obrazce. Vždyť celá noc je plna podmanivých kouzel.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Léto se letos opravdu vydařilo. Až příliš. Tropické teploty a suché počasí trvají nezvykle dlouho - tak dlouho, až to už získalo charakter kalamity. Země je suchem ztvrdlá jako beton, tráva usychá a listí bříz žloutne a opadává. Někdy hřmí, ale sotva spadne pár kapek. To nejsou ty vysněné a rajské deštné tropy, nýbrž ohavná spalující polopoušť. Všichni už toho suchého horka mají dost. Já ne. Až bude zima, ještě rádi si vzpomenou - a Já taky. Nejhorší ze všeho je to, že se přemnožily vosy a tím horkem se staly navíc i agresivnějšími. Nelze si kvůli nim vůbec pohovět, poněvadž za chvíli vždy nějaká přiletí a začne nepříjemně dorážet. Už mě dokonce jedna píchla do zad. Sice to nebolí a neotíká tolik, jako třeba od včely, ale zbytek léta je těmi vosami zřejmě pokažen. Zkoušel jsem najít jiné místo, které by nebylo těmi vosami tolik zasažené, ale bylo to marné hledání: všude je to s nimi stejné, ba i horší, snad kromě našeho sídliště, kde zatím, jako naschvál, nejsou vůbec - ani ty vosy tady nechtějí být... Teď je to tedy v lese téměř stejné, jako kdybych bydlel s lidmi - neobtěžují mě lidé, ale vosy místo nich; ledaže vosy, na rozdíl od lidí, aspoň nedělají vůbec žádný rámus, takže se nemusím v tom parnu dusit za zavřenými okny, abych je neslyšel, jako když jsem "doma" v baráku; v lese jsem stále na čerstvém vzduchu, ne ve smradlavém zatuchlém nevětraném bytě; v lese mohu být stále pěkně v chladivém stínu; a v lese se konečně lépe soustředím na vlastní myšlenky, jež zde rovnou i zaznamenávám (používám ke psaní svůj malý kapesní počítač, dobíjený dvěma malými skládacími solárními panely). Léto mám však pokažené. Musím ty horké dni nyní trávit většinou ve stanu, abych měl pokoj od vos. Dopoledne se pouze zajdu vykoupat k rybníku (o dopoledních pracovních dní je celý rybník jenom můj!) a po návratu až do večera radši zalezu do stanu, abych měl klid. Za týden, přesně za sedm dní, se vosy sice uklidnily, jenomže pak se zase na tři dni rozpršelo a když konečně pršet přestalo, tropy už se nevrátily. A to už není ono, když se dni krátí, sluneční paprsky jsou šikmější, studená a vlhká jsou rána i lesní půda pod nohama, které najednou zebou. Připadám si pak jako na konci srpna v hotelu Ozon. Častěji než dřív teď také vídám zmije. Jsou malé i velké, plazící se suchým lesem i odpočívající stočené v trávě u lesní cestičky. Téměř každý den se s nějakou takovou zmijí potkám. To také nejsou nijak příjemná setkání vyvolávající pocity bezpečí a pohody. Oči a uši mám teď víc než kdy jindy nastražené a každá procházka se stala dobrodružným podnikem vyžadujícím odvahu, rozvahu a extrémní ostražitost. Stále se nepřestávám dívat před sebe, kam šlapu; chci-li se rozhlédnout, zastavím se raději, než abych kráčel jako bloud s hlavou v oblacích. Hadí uštknutí by mi ještě scházelo; to by mi zbytek léta zkazilo zcela určitě. Vosy a zmije - co přijde dál? Úplně ničím nezkalená čistá radost prostě neexistuje. Tohle jsem vždycky nesnášel, z toho jsem měl vždy ne snad rovnou strach, jako spíše jakousi ontologickou, filosofickou hrůzu: že jakýkoli malý a bezvýznamný živočich mi může zkazit radost ze života. Opět se ptám sám sebe, proč musí být na světě něco tak obtížného, jako jsou lidé, psi, bodavý hmyz, jedovatí hadi, psi, lidé... Promiňte, že zmiňuji lidi a psy dvakrát, ale omlouvat se za to nebudu, vždyť lidé a psi jsou také dvakrát tak horší než všechno ostatní dohromady. Proč to všechno musí být? Nenacházím jiný důvod, jiné vysvětlení, než to, že nám přemýšlivým a vědoucím mají tito obtížní a nebezpeční tvorové neustále připomínat, čím je veškerý život; že je jediným nekončícím utrpením. A vědoucí bytost je právě těmito nízkými nevědomými tvorečky nucena, aby získala toto jediné správné a obecné poznání, a aby pak z tohoto svého poznání vyvodila opět ten jedině správný a patřičný závěr: život je utrpení.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm