Misantrop: Méranýchtos - 12.

22. září 2015 v 13:54 | Misantrop |  Méranýchtos
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Můj život se tak i díky těm přemnoženým agresivním vosám ještě více přesunul k nočním hodinám. Neboť učinil jsem brzy užitečný poznatek, že nejméně dvě hodiny před západem slunce vracejí se vosy do hnízd, snad z toho důvodu, aby se díky slunci lépe orientovaly; a když je slunce za mraky, také nejsou nikde vidět. S ubývajícím světlem dne a s přibývajícím stínem nadcházející noci, ráno a večer, vosy mizejí. Tehdy nastává konečně doba na nerušené procházky po domovsky teplém lese. Tehdy také ve vzácném filosofském poklidu usedám nahý na lehátko pod nějaký ten posvátný strom poznání, kde nevyrušován vůbec nikým na světě oddávám se dlouhým zasněným meditacím s vidoucím pohledem obráceným do mého nitra, jakož i do nitra nádherného dýšícího lesa, kde je domov můj, kde zvolna přecházejí srnky, kde větvemi stromů proplétají se veverky a kde se ptáčci pozvolna s nezvučnými tíkoty ukládají ke spánku. Je dobré netrpět; lepší je vědět o tom; avšak nejlepší je mít z toho také radost.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Viděl jsem mnoho oduševnělého; viděl jsem například duši skal, viděl jsem duši káněte, viděl jsem i duši blankytného nebe, v němž se vznáší tento pták, viděl jsem i duši větru, povívající jeho perutěmi - ale duši člověka? Ne, tu jsem opravdu ještě neviděl.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Kdykoli tě trápí svědomí, že ublížil jsi některé lidské bytosti, můžeš klidně svou útlocitnost - zahodit. Neboť věz, že lidé tak útlocitní, jako jsi ty, nejsou. Kdyby byli na tvém místě dřív, buď jist, že ublížili by oni tobě s klidným svědomím stokrát více a ani by nehnuli brvou. A platí-li ve válce zásada: "Zabij, nebo budeš zabit," platí skoro táž zásada i v době míru, ba i víc, neboť ve válce, kde jde o holý život, najde se právě proto mnoho příležitostí k ušlechtilým gestům, kdežto v míru, kdy o život přímo nejde, ale jen o peníze, je právě proto jakákoli útlocitnost vyloučena. A pak: oni neměli stejné vznešené pohnutky jako ty. Ty jsi, ublíživ lidem, bránil jen svou svobodu, zatímco oni chtěli z tebe vydřít duši a prachy a donutit tě pro ně pracovat. Ale i kdyby ses někdy na nějakém člověku dopustil nespravedlivosti - jakože je to nemožné - lidé jsou tak špatní, že si zaslouží nejen pomstu spravedlivou, nýbrž i nespravedlivou. Zahoď tedy svou svědomitou útlocitnost, kdo shazuješ těžká železa, v něž tě zakovali, a břemena druhých, jež na tebe naložili, ať s tebe padají! Buď raději sám tvrdým železem, zakovaný v prvním plazím přikázání, jež zní: "Břemena druhých nenoste!" A hned druhé přikázání pak zní: "Ubliž lidem - buď svobodný - a nic si z toho nedělej!"

ΜΕΡΟΣ, Den:
Narození dítěte je "radostná událost" pouze pro zploditele, pro příbuzné, pro známé, pro celý stát, pro celé lidstvo - pro kdekoho, kdo z toho může mít radost nebo prospěch. Není to však radostná událost pro ono dítě, jež vstoupilo narozením do lidského světa, mezi lidstva četnou rodinu. Často není jeho narození radostnou událostí ani pro rodiče, ani pro nejbližší či vzdálenější okolí - a určitě ne pro přírodu, jež se hrozí prázdna v bezcitném lidském srdci. Často je dítě přítěží, která tlačí a tlačením vytváří tlak - a ten také protitlak. Později sic ono dítě nejspíš poděkuje svým zploditelům a bude mít názor, že je rádo na světě. To už však nebude názor jeho, nýbrž názor pochycený od těch, kteří ten názor také kdesi pochytili jako rýmu. A teď všichni sborně kýchají:

Hepčí, hepčí, hepčí, hepčí!
Pozdrav pámbu, na zdravíčko!
Být, či nebýt - co je lepčí?
Dám ti pusu, nastav líčko!
Přec jen být je lepčí, lepčí!

Já jsem však svůj vlastní názor nikdy neztratil a nenakazil jsem se jiným, takže vím, že naopak nebýt by bylo mnohem lepčí, lepčí, lepčí. Pro mne mé vlastní narození nebylo radostnou událostí. Nebylo radostnou událostí ani pro svět, pro lidstvo, které tím ve mně získalo neúprosného nepřítele. Lépe by bylo lidstvu beze mne. Lépe by bylo mně bez lidstva. Pro mne by nebylo radostnou událostí ani narození mého vlastního dítěte. Krom jiného bych nemohl potlačit hlas svědomí a lítost - nad sebou, nad tím dítětem, dosud nevinným, které však přesto musí naplnit svůj lidský úděl a zesurovět, zkazit se, aby dostálo svým lidským povinnostem. Kdybych zplodil dítě, užíral bych se výčitkami a lítostí vůči sobě, vůči dítěti a vposled vůči přírodě, která jím nutně zpláče nad prodělkem. Nemohl bych se dívat, jakým neštěstím by bylo toto dítě pro všechny svědky jeho zrození, života a smrti. Nesnesl bych pohled na tu nešťastnou událost. Kdybych zplodil živé dítě, měl bych pocit, jako kdybych zabil - sama sebe, to dítě, nějaké neškodné zvířátko, celou přírodu. Zrození je pro mne radostnou událostí, jen když se zrodí nějaký můj nový spis. Pravda, svými spisy také tak trochu zabíjím: nudu, lidstvo... To si pak třebas i samou radostí vesele zanotuji, podobně jako milí křesťané o vánocích:

Narodil se Méranýchtos, radujme se!
Ve dne, v noci vznikal nám, veselme se!

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Obézní lidé jsou také lidé. - Není to pravda. Tlustí lidé jsou zrůdy. Nejsou to ani žádní lidé, jsou to odporná prasata, ztloustlá požíráním roztomilých prasátek. Jsou to odporní slaboši, kteří si nedovedou odepřít nechutné žrádlo. Jsou to zrůdy bez kouska vkusu, kterým nezáleží na tom, jak odporné mají tělo. Jsou to ubožáci bez vůle a disciplíny, kterým zřejmě nevadí jejich špatný zdravotní stav. Vyhnat je všechny bez jídla na cvičák a prohnat jim faldy, dokud by se zase nestaly alespoň průměrnými lidskými bytostmi, když už nemohou být vzorem štíhlým šídlům a nadlidským křídlům! Vyhnat je za trest zpátky tam, kam patří: mezi lidi, kteří říkají, že obézní lidé jsou také lidé.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Svět chce být klamán - a tak je klamán. Nalhat něco lidem nemusí být ještě až tak těžké, zvláště když oni sami na vaší lži ochotně spolupracují, a to často z podobných důvodů, jako jsou ty vaše důvody. Horší je pak ty oklamané lidi postavit zpátky před holou pravdu a chtít po nich, aby ji přijali. S takovou pravdou se potom musí postupovat takticky. Jenže to už není tak jednoduše proveditelné, protože lidé dál lžou s sebou, ve vašem klamu se zabydleli a nyní se jim už pravda nehodí, neboť je samé jednak usvědčuje ze lži, a jednak by museli s hanbou přiznat, že se nechali tak hloupě oklamat. Proto lžou dál a za vaší pravdou vidí zase jen nějakou tu taktickou lež.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Když jsem dnes večer po setmění opět seděl pod borovicí na kraji lesa, zjevila se najednou přede mnou tiše jako duch mladá srnka. V šeru prošla klidně pár kroků ode mne a začala se pást. Dívala se na mne, ale protože jsem se ani nepohnul, neutekla. Vychutnával jsem si své nenadálé štěstí, jež jsem se bál zničit sebemenším pohybem, sebetišším zvukem. Zůstali jsme takto družně pospolu až do úplné tmy. Stále jsem viděl Já ji a ona mne. A zjistil jsem, že tma nedělá potíže ani jednomu z nás, ba dokonce jsem si uvědomil, že ta naše tma není nevidomou nicotou, ale spíše světlem, které nás neoslepuje, a že tedy často prcháme ze tmy do světla zbytečně, protože tak jsme pak vlastně oslepeni světlem, kdežto bychom měli být správně osvíceni tmou, jež nám dává tolik svobody. Srnka nakonec obešla mou borovici zezadu a nehlučně se odšourala kamsi do stínu lesa. Byl to transcendentální zážitek. Naladil jsem se plně na vlny toho důvěřivého divokého zvířete a sám jsem přestal být člověkem. Teď jsme byli jedno: jedna krev, jeden život, jedno zvíře. Jaké byly mé pocity z toho transcendentálního naladění? Překvapivě nebyly jiné, než jaké běžně v lese zažívám. Byl jsem prostě jedno z lesních zvířat. Necítil jsem nutkání ke zvracení, jako na zmítavých vlnách lidstva. Zvířecí vlny mě naopak kolébaly v utišujícím a přesto tak vzrušujícím proudu, jenž mě unáší pryč, daleko od lidských břehů a přístavů. Já jsem neztroskotal. Ne - Já jsem zde zakotvil a tento les a jeho zvířecí obyvatelé mě vlídně přijali do své tišivé, konejšivé náruče, kde spočinul jsem tak rád. Tady zůstanu. Tady je můj domov. Již nikdy se nevrátím mezi lidi.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Dříve byli za naše nepřátele považovány jen všechny sousední národy, avšak nyní jsou navíc našimi nepřáteli rovněž všichni obyvatelé sousedních bytů a domů. Když ne přímo, tedy určitě alespoň potenciálně. A když ještě ne dnes, tedy zítra jistě. Kupříkladu dnes nemusíme dosud malé děti, které mohou někomu připadat roztomilé a neškodné, považovat za nějakou přímou hrozbu pro nás - za předpokladu, že uvažujeme krátkozrace, že neuvažujeme o budoucnosti nebo že případně neuvažujeme vůbec. Ale také tito uřvaní haranti, ostatně již dnes obtížní, jednoho dne vyrostou, dospějí a stanou se našimi nepřáteli! Samosebou to hned sice, bohužel, neznamená, že musíme všecky haranty do jednoho zabít, nicméně vyplývá z toho rozhodně, že si máme alespoň přát, aby vůbec žádní lidé neměli vůbec žádné děti. A zrovna tak jim to máme znesnadnit a zošklivit!

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Xenofobie - pro nevzdělané ostudy, které nerozumějí řeckým výrazům, připomínám, že to je strach z cizího - není jen nějaká odporná vlastnost nějakého zvlášť odporného člověka, nýbrž je to zdravý a naprosto běžný instinkt, který mají všechna zvířata; všechna zvířata se bojí cizího, všechna jsou xenofobní. Xenofobie je instinkt: a jako takový vznikl tento instinkt dlouhou potvrzenou neblahou zkušeností se vším cizím, přičemž málo záleží na tom, že ne vždy se tato negativní zkušenost potvrdit i musí. Většinou se však potvrdí strach z cizího jako odůvodněný; a když ne - tedy alespoň jako neškodný. Neškodí nám nijak totiž, jsme-li opatrní před vším cizím, ba dokonce když se cizího bojíme a je nenávidíme. Dlouhá zkušenost, jež se přetvořila v sebezáchovný instinkt, hovoří ke každému člověku jasnou řečí: "Boj se cizího člověka!" Neboť právě tento cizí člověk, jeho příchod, ztělesňoval vždy v dějinách lidského rodu předzvěst naší vlastní zkázy. Ne-li zkázy přímo tělesné, tedy zkázy mravní. "Cizí člověk" však nemusí být jen příslušníkem cizí národnosti nebo jiné rasy; může jím být docela dobře respektive špatně i každý druhý neznámý, ale i známý člověk okolo nás, o kterých se neříká, že jsou "cizí": naši blízcí i vzdálení sousedé, kolegové, přátelé a kamarádi, naši nejbližší i nejvzdálenější příbuzní, rodiče, sourozenci - všichni lidé kromě nás samotných jsou pro nás vždy cizími lidmi (a my pro ně!), všichni jsou našimi možnými a většinou i skutečnými nepřáteli. Je tedy záhodno poslouchat svůj sebezáchovný instinkt a bát se všech lidí beze zbytku a bez výjimky, neboť všichni lidé jsou cizí, a tedy nebezpeční. Tím lépe pro nás, pokud se naše obava z cizího člověka ukáže být nakonec lichou - ale většinou se potvrdí. Bojme se tedy cizích lidí! - A tu vidíme, jak je přirozené xenofobii významem blízká také přirozená homofobie - strach z člověka. Homofobie je dokonce natolik oprávněná a užitečná, že humanisté a homofilové - ti, kteří lidi milují - útočí na každého, kdo právě dá najevo strach z těchto lidí. Agresivní humanismus a homofilie tedy vlastně samy potvrzují to, co vyvracejí; a jsou nejlepším důkazem respektive nejhorším, že strach z člověka je nejen instinktivní, ale i plným právem odůvodněný. Nemiluje-li někdo lidi, humanisté a homofilové mu tu lásku k člověku nařizují a předpisují jako doživotní závazek, jako povinnost, jako zákon. Ale mít rádi lidi můžeme jen dobrovolně, z vlastní vůle, z vlastní dobré zkušenosti s nimi, která nám právě chybí, o což se oni denně starají; lásku k lidem nelze lidem rozkázat, tu musí mít každý v sobě, hluboko v zkaženém nitru duše, jinak, v opačném případě, vyvolá takový nesplnitelný rozkaz k lásce reakci přesně opačnou, to jest nenávist. A láska k člověku se zkrátka nepotvrzuje jako správná a účelná. Vyvracejí ji sterými důkazy prožitá zkušenost i právě zažívaná přítomnost. Ve vztahu k lidským bytostem se vždy potvrzuje jen nenávist, kterou ony neustále vyvolávají. Nenávist a strach, které ony neustále živí. Bojme se tedy nejen všech lidí, ale i všech humanistů, kteří pod přísnými tresty nakazují nám lásku k lidem!

ΜΕΡΟΣ, Den:
Je ve mně něco zarputile zlého, něco krajně lhostejného a opovážlivého, něco rozhodného a melancholicky znepokojivého, co při pohledu na mne přiměje ostatní lidi zvolat: "Co tam provádíš! Nedělej to! Jdi odtud!" kdykoli stojím nad propastí či nad hlubinou vod. Táta s mámou mě vždy úzkostlivě držívali za dětské šatečky a kšandičky, nakláněl-li jsem se přes jakkoli vysoké zábradlí; křečovitě mě svírali, kdykoli jsem se na výletě do hor přibližoval k prudkému srázu. Ne, nemyslím, že by se báli, že přepadnu přes hranu smrti nebo že se snad sebevražedně vrhnu smrti vstříc a že skočím do bezedna. Nikoli. Oni se nebáli, že skočím; nemají strach, že padnu - oni mají ve skutečnosti strach, že se najednou vznesu na perutích pohrdání a odletím do nenávratné dáli...

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Vrátit čas! Kdyby tak šlo vrátit čas, aby mi bylo znovu pětadvacet let jako před pětadvaceti lety! Jak to mám udělat? Jak mám vrátit čas? S jeho nemilosrdně se valícím tokem, který mě strhává s sebou a poznamenává mě jizvami, bolestmi, únavou a smutkem, nemohu se nikdy smířit a oddat se mu s odevzdaností, která se nebrání a podléhá ráda. Já ne, Já se nevzdávám času rád. A pokud k té odevzdanosti radí nějaká filosofie, pak je to jistě špatná filosofie. Ti, jejichž duch je pomalý, přízemní a nelétavý, vyžadují alespoň po čase, aby se neploužil, nýbrž aby naopak letěl. Ti nikdy čas nedohoní, aby jej zastavili a pro sebe získali; pro ně je čas nedostižný, stejně jako jim je nedostupný duch. Ti si potřebují ukrátit každou volnou chvilku, aby ji přizpůsobili svému krátkému nevolnému rozumu. Nechápu lidi, kteří plynou s dobou; lidi, kteří se do proudu času vrhají sami a ještě mu pomáhají pádlováním vpřed k moři konečného rozplynutí. Já bych se mu nejradši vzepřel - a pádly, vesly, bidly, záběry paží bych se hnal proti sebesilnějšímu proudu času až zpátky k samým pramenům bytí. Možná by se můj vzdor časem unavil, ale měl bych aspoň o pár životů navíc. Tolik bych toho změnil! Tolik jiného by se dalo s životem udělat! Nerozumím lidem, kteří tvrdí, že by na svém životě nic nezměnili: určitě to jsou kromě jiného netvůrčí nudní patroni, kteří ani nevědí, že žijí a proč žijí. Změnil bych toho spoustu - i když by to možná znamenalo, že bych se musil znovu rvát o svobodu a znovu jí musel nabývat. Znovu bych psal tento spis - a znovu bych se mohl těšit z růstu svého nelidského ducha. Znovu bych začal tam, kde jsem přestal - a znovu bych skončil tam, kde jsem právě nyní. Ne, tahle nesmírná houževnatá vůle neumírá. Jak by mohla tahleta nadlidská vůle zemřít? Ta zemře teprve až řeknu: "Dost bylo všech dní a nocí, dost bylo života!"

Ve víru nocí a dní
točil se se mnou svět;
a Já jsem den po dni,
chtěl jsem to vyprávět.

Nesudiž mne doba vaše podjatá,
že mé spisy útkem zášti stkány;
vaším svědkem sprostá je holota,
mně na súd povolejte velikány!

Do roka a do dne!
Ve dne, v noci!

Váš Méranýchtos.




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm