Misantrop: Méranýchtos - 3.

22. září 2015 v 12:51 | Misantrop |  Méranýchtos
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Dnes v noci stále štěká liška. Podle poslechu se dá krásně určit směr jejího putování. To je neuvěřitelné: míří rovnou v městu! Shodou okolností tam mám namířeno i Já, takže se tam možná někde potkáme. To je dobrodružství! Dnes bude liška lovit myši a potkany v ulicích města. Lidé většinou nemají ponětí, jaká tajemná stvoření plíží se pustými nočními ulicemi, zatímco oni spí nebo sledují blikající modré obdélníčky televizorů. Potloukají se tu nikým neviděni například plaché kuny, lišky, zajíci, toulavé kočky i psi, kachny i kosi, kteří využívají liduprázdné osvětlené prostory pod planoucími pouličními lampami. Potuluji se tu i Já. A je krásné procházet se línou chůzí městskými parky, sady a stromořadími ve žlutém světle lamp a posedávat na lavičkách v místech, kde bych ve dne pro přílišný provoz nevydržel ani chvilku. Mám pocit neskonalé volnosti a suverénnosti. Ani občasný noční chodec nebo projíždějící automobil mi příliš nevadí. Po pravdě vadí mi ten i onen, a před oběma se vždycky raději schovám někam za strom nebo do stínu, a po takovém nemilém zážitku mám vždycky trochu zkaženou náladu, ba nejsem ani dalek tvrdit, že mi třeba jediný chodec nebo jediný hlučnější kamión nadobro/nazlo zkazí celou procházku. Většinou mě ale nikdo neruší. Nesmím se však opozdit! Věřte nebo nevěřte, ale první bídníci vstávají a jezdí do práce už o půl třetí ráno! Bídníci. V tu hodinu Já teprv chodím spát a usínám s krásně unavenýma nohama, provětranými plícemi a odpočatou hlavou plnou neobyčejných dojmů.

ΜΕΡΟΣ, Den:
"Je to pravda, říkali to v televizi." - Hovno! Tím, že někdo něco řekne v televizi, neznamená to ještě automaticky, že to je pravda; ba tím spíš, že to říkali v televizi, to právě nejspíš pravda nebude. Kritériem pravdy jsem, a vždycky budu, jenom Já, můj vlastní nezávislý úsudek, nikdy žádná blbá televize! A i kdyby měli pravdu - stejně ji nikdo nerozezná od lži. Ostatně, říká-li se něco v televizi, pak mě to může jen a jen popuzovat, protože a) většinou to je blbost, b) nelíbí se mi, kdo to říká, c) nelíbí se mi, jak to ten někdo říká. I kdyby tam někdo oznamoval takovou prostou věc, že stouply zase daně a ceny; že byly zavedeny takové věci, jako povinné připojištění na důchod, na pohřeb, povinná účast na volbách, povinná pracovní, vojenská a policejní služba, povinné odběry krve a semene, nebo že bylo rozhodnuto, že každý občan se musí oženit či vdát a mít povinně děti, mně bude vždycky vadit, že se při tom sdělení uculuje nějaký hnusný tuctový obličej, který pak ještě s odporně úchylným přízvukem dodá: "Ale nebojte se, lidičky, to nevadí, hlavně že přijde ježíšek a vánoce že budou na sněhu." - V tom momentě mám chuť vyhladit celé lidstvo a vyhodit přijímač z okna někomu na jeho blbou nechápavou hlavu.
"Je to pravda, říkal to doktor." - Hovno! Že něco plácne lékař, neznamená ještě, že to musí být pravda, nebo že se mám dokonce podle jeho návodu řídit! I doktor, sebevíc učený, je jenom obyčejný člověk, a jako takový lže a podvádí, nebo má přinejmenším velmi blízko ke lži a omylu vůbec. Kritériem pravdy je vždycky pouze moje vlastní tělo, nikdy cizí osoba vně tohoto těla. Tělo nikdy nelže, zatímco lidé pořád. Poslouchám tedy své tělo, a jeho požadavky, nikoli rozkazy a doporučení lékařů. Když se mému tělu líbí být nahé nebo ležet třeba v blátě anebo mít trošku víc nafouklé bříško, pak jsou pro mne tělesné pocity libosti více rozhodující než názor nějakého učeného blba, který o mém těle a jeho libostech a nelibostech neví zhola nic, nebo alespoň méně než Já, svrchovaný vlastník tohoto těla a přední vnímatel jeho pocitů. Závislost na lékařích, i kdyby tu pravdu měli, je mnohem horší než jakákoli nemoc, kterou vposled vyléčí nejlépe sama dobrá tichá smrt někde v soukromém koutku, pokud tu nemoc ovšem dříve nevyléčím jako obvykle sám a lépe podle mých vlastních metod.
"Je to pravda, říkal to ten a ten odborník." - Hovno je pravda! A hovno tomu ten blb rozumí! Pravdu mám vždycky jenom Já - a Já všemu rozumím nejlépe, protože zkrátka musím; protože věcem musím přijít na kloub vždycky sám za sebe, abych je dokonale pochopil. A i kdybych tu pravdu neměl a byl bych bezradný, jsem pořád hrdým inteligentním mužem a nenechám si přece radit od cizího člověka jako nějaký imbecil, který nemá vlastní rozum a vlastní myšlenky a nápady! Neklesnu přece tak hluboko, abych s ostudou musel přijmout od někoho jiného jeho intimní vyloučeniny; vyloučeniny zásadně vylučuji; nepřijímám tudíž ani žádné vyloučeniny něčího tupého mozku a číchsi jakkoli hbitých úst. Ostatně, jak víme, jedno se stále mýlí, a to druhé vždycky lže. A čím hbitěji kdo mluví, tím hbitěji i lže.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Za mírně deštivých nocí chodívám také ven; někdy i za lijáků, to pak sice strašně promoknu, ale zato je v ulicích ještě větší prázdno a klid, než v noci obvykle bývá, a Já se cítím ještě víc volný a spokojený.

Provazce deště mne tuze skrápí
dopadajíce na mou černou kápi,
leč Já je vůbec nevnímám
a kráčím cestou dál a dál.

Po trase je ostatně několik vhodných přístřešků, kde se dá před kapkami deště dobře ukrýt, a jsou tam také četné stromy, ač v tuto roční dobu bezlisté, které rovněž poskytují jakousi slabou ochranu. Za nočního deště se i srny odvažují sestoupit níže až do osvětleného lesoparku, kde šelestí kopýtky ve spadaném lupení, Já se po nich ohlížím, ale nevidím je. Škoda, musí mi stačit pouhé tušení jejich plaché přítomnosti, sladké souznění a vlahý dech.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Oloupí-li obyčejný zloděj bezbrannou babičku nebo vykrade-li lupič ústřednu Červeného kříže, je to hned "hyena, která se neštítí okrást ty nejubožejší a nejpotřebnější", to je zajímavé; ale okrádá-li neustále stát nebo jiná státem podporovaná zločinecká organizace, například zdravotní pojišťovna, o mnohem větší částky třebas i chudé a nezaměstnané, to není hyenismus? Pakliže ne, tedy musí někde v Africe existovat skutečná zvířecí hyena, která asi prohlásí, když jí jiné zvíře sebere kost: "To je ale humanismus, takhle okrádat ubohou hyenu!"

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Na křižovatce jsem potkal malou bíločernou kočičku. Zavolal jsem na ni, dřepl jsem si uprostřed pusté noční ulice a ona ke mně bez bázně přišla a důvěřivě se mi vyšplhala do náruče. Sladce předouc lísala se ke mně, a Já k ní. Často ke mně obracela své půvabné zraky a s pohledem, který znám, jako by se ptala: "Ty jsi nějaký divný člověk. Vůbec nepáchneš člověčinou. Copak ty jsi za podivné zvíře?" - Uprostřed liduprázdné ulice jsem ji hladil a hladil a šeptal jí něžná slůvka. Zašel jsem s ní kousek dál sednout si na lavičku, kde mě po chvíli mazlení opustila. Byla tak zvláštní. Jako člověk, jako krásná milá dívka, samotářská a snivá, jen promluvit, řeklo by se. Ale nerozumím tomuto úsloví; vždyť na zvířatech je nejlepší právě to, že nemluví lidskou řečí.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Stvůra cenzury opět zasáhla moji internetovou Čítárnu: mocná velkoknižní mafie, jmenovitě nechvalně již z dřívějška známí hokynáři z nakladatelského domu Paseka, po několika letech pokoje zase objevili mé výpisky z Thoreauova díla a nechali kvůli nim celé webové stránky zrušit. Výstrahu jsem objevil příliš pozdě a pak už bylo - pozdě. Musím teď založit novou Čítárnu. Pakáž lidská! Nemohou-li na mne útočit přímo, zblízka, poněvadž se jim svým nočním způsobem života úspěšně dokážu vyhýbat, zaútočí alespoň takto, nečekaně, nepřímo a na dálku. Štve mě to, ale kupodivu nezáleží mi na tom příliš. Co bych se rozčiloval? Ochuzují přece tímto jen mé čtenáře, nikoli mne samotného - a moje osoba je mi pochopitelně dražší než osoby nějakých bezejmenných, blíže neznámých, převážně nadto jen povrchních návštěvníků mých stránek - všechny spisy a výpisky mám doma v několika kopiích, které jsou v nepřístupném bezpečí před všemi nepřejícnými, zakomplexovanými, ješitnými, mamonářskými nenechavci světa tam venku, kam za světla nechodím a odkud oni nemohou za mnou. Já sám mohu si ty texty přečíst kdykoliv a kdekoliv - na ostatních čtenářích, i kdyby to byli ti nejnesmlouvavější nelidové, na těch mi už tolik nezáleží. Ochuzují se nakonec i sami ti pasekáři, vždyť svými výpisky dělám jimi vydané knize vlastně zadarmo reklamu. A ukázky vydávaných textů přece některá dobrá nakladatelství sama zveřejňují na webu. Je to absurdní. Jako všechno. No to nic. S pány hokynáři z Paseky jsem se vyrovnal už dávno v první části mého spisu Divoká svoboda, toto vyrovnání je stále platné, tak co bych k tomu ještě dodával? Zvláštním způsobem je mi to dokonce jaksi lhostejné, ačkoli jde nepochybně o přímý útok na mou osobu a na mou svobodu projevu. Ano, vskutku je mi to trochu lhostejné, protože poslední dobou nepřemýšlím už tolik o tom, jak nejlépe šířit misantropicko-antihumanistické myšlenky, jako spíše o tom, jak triumfálně završit svůj vlastní tělesný život. Asi je to tím, že literárně, umělecky a filosoficky cítím, že už jsem se vyčerpal, má díla jsou zveřejněna, duch můj poletuje volně éterem, poeticky řečeno, ale mé vlastní fyzické bytí není stále dořešeno a triumfálně završeno. Ano, nějak triumfálně završit svůj život, to je ono - to mi teď bude prvořadým úkolem - a na ostatní kašlu!

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Je-li krajina zasněžená, nebo alespoň ojíněná, pak se mohu krásně procházet za městem daleko v polích i mimo světla pouličních lamp, a přece vidět zřetelně vší tou bělostí nasvícené okolí. Bláto mrazem ztvrdlo a nelepí se již na podrážky bot a výhled do daleka umožňuje bledá zář odrážející se od bílých ploch země. Je to lepší než ve dne, kdy se to tady, kde právě chodím, hemží jistě sportovci, cyklisty i pejskaři. Tady jim to patří. Noc však náleží zcela mně a mým svobodným potulkám. Sním při nich o světě bez lidí, který by se podobal této osamělé noci.

ΜΕΡΟΣ, Den:
"Cože! Takový velký humanista, lidumil - a zločinec? Vyloučeno." - Říkáte vy. Ale právě proto, že to říkáte tak pohoršeně zrovna vy, právě proto to není vyloučeno, nýbrž je to jisté. Je to jisté, poněvadž vy to vylučujete. Je to pravdivé. Musí být - protože vy to popíráte.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Nocí září světla vánočních ozdob za okny i před domy, často nevkusná a přebujelá. Vánoce. Jejich náboženský význam se sice stírá, avšak stále zůstávají tyto svátky odpornými humanistickými orgiemi s nemalým odstínem celkové dětinskosti. Oni si to prostě neodpustí. Kdysi jako dětem jim rodiče udělali pěkné povyražení s dárky a slavnostní atmosférou, a oni od té doby na to nemohou zapomenout a každým rokem se musejí do té doby jakoby neustále vracet. Velké malé děti. Ne tak roztomilé. Pouze tak blbé. Mně byly vánoce protivné i jako dítěti a nenáviděl jsem je posléze, když jsem poznal jejich pravou povahu, jejich citovou prázdnotu, umělost a faleš. Šílenství, jež vypuká každoročně kolem vánoc a už dlouho před vánoci, mě dohání k šílenství dosud. A na rozdíl od většiny lidí nevzpomínám na dětství rád. Nelíbilo se mi být závislý, slabý, hloupý, školou povinný, nesvéprávný. Mohli mě tehdy po libosti bít, odvlékat k holiči, strojit jako panáka, řvát na mne, poroučet mi a ukládat mi tresty a úkoly. To všechno mohli - a také to dělali. Jim, ostatním lidem, těm blbečkům infantilním, se to zřejmě líbilo; proto na ten ubohý dětský stav dosud vzpomínají a o vánocích se do něj vždy znovu jakoby vracejí. Stejná patologická psychologie - ze stejných důvodů - se projevuje například i u těch, kteří dodnes rádi vzpomínají na léta strávená "na vojně". I tam byli totiž naprosto nesvéprávní, což se jim zřejmě také hrozně líbilo, všem těm otrockým debilům, jimž je svoboda cizí a svobodný stav přítěží. Já jsem tam trpěl; a o vánocích trpím také. Mně jsou vánoce protivné; a děti a vojsko ostatně též.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Kdyby bylo jaro nebo léto, tak bych se vykašlal na obnovování mé zrušené Čítárny; ale že je zima a nemám stejně co jiného ve dne dělat, pomalu zakládám Čítárnu novou, se starým obsahem, pochopitelně kromě výpisků z Thoreauovy Chůze, jež zavdaly příčinu k onomu nedávnému zákeřnému útoku na moje soukromé vlastnictví. A když o tom tak přemýšlím, myslím, že jsem přišel na to, proč mi bylo tak drastickým a drakonickým způsobem zabráněno šířit pouhé ukázky z textu Thoreauovy Chůze. Tak jako za každým jiným lidským zločinem, i zde je skrytý důvod jiný než zjevná příčina. Problém totiž není v těch několika výpiscích, vždyť z jiných i novějších knih jsem citoval mnohem víc a v daleko širším rozsahu - a jiní a jinde to dělají také tak; potíž je v tom, že jsem opisoval Já, právě Já, a nikdo jiný. Kdyby to byl někdo jiný - tedy ne misantrop, ne antihumanista, ne nesmiřitelný kritik a bezohledný ničitel knižního průmyslu a zvláště nakladatelství Paseka (Paseka - přiléhavě zvolené jméno pro klučitele nedotčeného literárního pralesa!) - jejich přísnost by jistě nebyla tak důsledná, nejspíš by nebyla dokonce nijaká. Problém je také (a najmě) ten, že jsem si dovolil přičinit k textu své vlastní poznámky, najmě tu výrazně kontroverzní o vyhlazení amerických stěhovavých holubů. A protože výpisky z Thoreauovy Chůze mi byly zakázány, vysvětlím oč se jedná alespoň tady. Oč tedy běží? Běží o to, že Thoreau se na jednom místě textu zmiňuje jen tak mimochodem, že "v Nové Anglii jsme si zvykli říkat, že k nám každý rok zalétá čím dál méně holubů," což si nesprávně vysvětluje tím, že jim "lesy neposkytují žádnou potravu." Tuto mylnou Thoreauovu zmínku jsem tedy doplnil pod čarou svou vlastní vysvětlivkou, že (cituji): Holubi stěhovaví byli před příchodem bílého muže nejpočetnějším ptačím druhem Ameriky. Není pravda, že by za jejich úbytkem a posléze i úplným vyhynutím stál jakýsi eufemistický "nedostatek potravy v lesích." Tito holubi byli zkrátka, natvrdo, bez přikrášlení, nemilosrdně a bezesporu vyhlazeni. Za jedno století lidáci vyvraždili odhadem 3-5 miliard holubů stěhovavých. (Kam se na to hrabe neustále tolik zdůrazňovaný a připomínaný holocaust Židů a jiné obyčejné mezilidské půtky!) Posledního volně žijícího holuba zastřelil jakýsi čtrnáctiletý spratek v Ohiu 24. března 1900. Poslední uvězněný holub stěhovavý, samice Martha, přežívající v zoologické zahradě v Cincinnati, zemřela 1. září 1914. - Tolik citace z mé vlastní poznámky pod čarou, kterou jsem přičinil k Thoreauovu textu Chůze, abych uvedl na pravou míru autorovu pomýlenou představu. Jsem si téměř jist, že právě tato moje nekompromisní malá vysvětlivečka zavdala skutečnou příčinu k tak velké a kruté inkvizitorské cenzuře a posléze i k zničení celé mé Čítárny! Vidíte, jak jsou zřejmé pravdy a vyvracení omylů nenáviděny? Parchanti! Určitě si, zvlášť teď o vánocích, o sobě myslejí, jak jsou dobří a spravedliví, a dušují se jistě před známými a v kruhu rodinném, že v životě by ani kuřeti neublížili. Ale mně ublížili! A kuřeti jistě také ... a kaprovi, jejž hltají, ... a stromečku, jejž podřízli, tančíce kolem něj své durdivé společenské tance... Pochopte: ti, kteří literaturu zneužívají, kteří na ní cizopasí, profesionálové, kteří s ní kšeftují jako mafie s narkotiky, potírajíce každou byť amatérskou konkurenci, a hlavně tu neplacenou, amatérskou, ukřivdili tomu, kdo literaturu nezištně miluje. Kdyby to tak viděl Thoreau... Brzo budou jeho spisy označeny hlavičkou PŘÍSNĚ TAJNÉ a číst je bude lze pouze v přítomnosti právního zástupce. Je nesnadné a trudné, když jeden má zápasit s mnoha, jak praví latinské přísloví. Jeden bývá poražen, pustí-li se v nerovný zápas s mnohými; lépe je s nimi tedy vůbec nebojovat, ale přitom dělat si dál to svoje; jen tak můžeš uhrát aspoň remízu, nebo i potají dokonce získat svá malá drobná vítězství. - Myslejí si, jak jsou dobří. Ale vyvedu je z jejich bludu. Ukážu jim, že jsou špatní. - Dobří? Oni že jsou dobří? Být dobrý - co to je? Říkám snad Já o sobě, že jsem dobrý? Neříkám, protože jen ti špatní o sobě vždy nejvíc tvrdí, že jsou dobří, kdežto ti, kteří přiznávají svou lidskou nedokonalost, mají výjimečně pravdu. Lidi prostě nepředěláš. Všecko jeden ksindl. Připadám si teď zneuctěn, znásilněn na nejvlastnějším těle svého ducha. Ale jako že žádný bůh není nade mnou, pomstím se! Použiji proti nim svou nejmocnější zbraň: nezdolnou vytrvalost. Nezlomím se, nepadnu. Zůstanu povstalý. Obnovím svou Čítárnu.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm