Misantrop: Méranýchtos - 6.

22. září 2015 v 13:17 | Misantrop |  Méranýchtos
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Na konci noci přilétá vždy na mé okno kos a ještě než se pořádně rozední, způsobně tam už zobá připravené dobrůtky. Možná slyší tlumeně i přes zavřené okno hudbu, kterou při spánku poslouchám. Rád bych věděl, jestli z ní má rozum; jestli dokáže ocenit jemné barokní melodie, a jsem zvědavý, jestli konečně na jaře, až rozezvučí svou flétnu ukrytou ve žlutém zobáčku, nezaslechnu v jeho zpěvu některý povědomý motiv. Možná bude zpívat přímo na parapetu za oknem. Nechám se překvapit.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Poklidnou hladinu smrdutého veřejného mínění rozvířil zajímavý případ: Otec malého dítěte je zřejmě pohlavně zneužíval, na což upozornila příslušné orgány horlivá sociální pracovnice, načež pachatel pod tíhou svědomí nebo hanby spáchal sebevraždu oběšením na větvi borovice. Případ je modelový: lid obecný se rozdělil v názoru na dva nesmiřitelné tábory, které si na internetu několik dní velice zábavným způsobem sdělovaly své hlupácké názory řečí hrubou a nepěstěnou, zapsanou kostrbatým slohem, komickým pravopisem a svéráznou mluvnicí. Obohacen jimi sice nejsem, zato pobaven jsem výtečně - což je u mne dost s podivem, protože v dřívějších obdobích bych u toho spíš zuřil vzteky, pokud bych se vůbec uvolil podobné nesouvislé blábolení sprostého lidu číst. Ale pravděpodobně jsem již dosáhl takové úrovně lhostejnosti a odtažitosti v poměru ke všemu hloupému a lidskému, že se těmi jejich blbinkami dokážu nyní velice dobře a nezávazně bavit. Jak jsem předeslal, případ je modelový: za prvé a za nejdůležitější, úřady se neměly co vměšovat do čistě rodinných záležitostí - v tom je jejich hlavní vina, jinak by se nic nebylo stalo. A dětí takzvaně zneužitých a zneužívaných je jistě víc, ba dalo by se rovnou tvrdit, dosti hodnověrně a správně, že vlastně každé dítě je zneužívané a každý rodič je tedy vinen zločinem spáchaným na nevinném dítěti. Zneužívání, nebo využívání - to je jedno - tato dvě různá, avšak tolik si blízká slova jsou příbuzná i významově a liší se, obávám se, pouze v těch odlišných předponách; významem jsou však skoro stejná. Neboť rodiče si pořizují děti především a právě proto, aby je nějak využívali, jinak by neměli žádný jiný důvod, proč je přivádět vůbec na svět. Ale kdo něčeho nebo někoho využívá, ten toho čeho také zneužívá, to se jaksi rozumí samo sebou. Věc využívaná je tím pádem i věcí zneužívanou. To je tak pochopitelné a samozřejmé, jako to, že dva milenci nebudou se spolu scházet při měsíčku jen tak, kvůli ničemu, nýbrž kvůli něčemu a vždy za určitým, zcela zřejmým úmyslem: za jakým, to ví přece každý a každá, mají k tomu ostatně mezi nohama svůj vlastní nepřehlédnutelný nástroj: totiž že jeden druhého bude chtít využít ke svým zcela nepoetickým účelům, každému dospělému, ale i dítěti známým. Už tady jsou pojmy "využívání" a "zneužívání" ve zcela zřejmé souslednosti. A pokračuje-li tato logická souslednost dále svou běžnou živočišnou cestou, přijde co nevidět na svět i dítě, plod těchto milenců, přičemž souslednost následků (či příčinná souvislost, chcete-li) se nezastavuje na tomto následku, ale pokračuje sousledně dál ze zneužívání milenců na zneužívání onoho nebohého dítěte, které se muselo narodit jenom proto, aby naplnilo zcela konkrétní rodičovské potřeby a účely - a znovu: pro co jiného, než pro jejich využití. Ale tím, že využíváme nějakou věc, neřkuli živou bytost, ke svým vlastním účelům, tím se dopouštíme jejího zneužití. To je konec konců údělem kdejaké věci, že bývá zneužívána i k jiným účelům, než pro které vznikla - potom můžeme vskutku takový poměr k věci nazvat jejím "zneužitím", to jest libovolným jejím využitím k jinému účelu, jí samé nebo jiným věcem možná škodlivému, jak se děje často. Ale škodlivé je vposled každé využívání věci pro věc samu - tím se totiž opotřebovává, to přinejmenším, což jí ovšem škodí. Nesměla by tu být žádná věc, abychom jí nemohli užívat a tím ji také zneužívat! Nic se přece netvoří jenom proto, aby toho mohl někdo jiný využít. Kdyby se děti rodily z vlastní své podivné vůle jenom proto, aby mohly sloužit rodičům jakožto předmět využívání, pak by ovšem o žádné zneužití nešlo, poněvadž využívání by bylo dobrovolné. Ale děti se přece nerodí dobrovolně a z vlastní své jakési nepředstavitelné vůle! Děti do světa nevstupují - ony jsou do něj násilně a bez předchozího jejich souhlasu dovlečeny! Tudíž je každé dítě nevinnou obětí svých zploditelů a každé je tím pádem i jimi zneužívané - a je úplně jedno, zda pohlavně nebo nepohlavně, zda přišlo na svět z lásky nebo nehodou nebo náhodou nebo plánovaně. Z čistě filosofického hlediska je úplně jedno, jestli vychováváme dítě s láskou, nebo špatně, nebo jestli je dokonce týráme. Děti přicházejí na svět pro naši potřebu, abychom je využívali pro naše účely, nikoli pro účely jejich - a tímto využíváním se právě dopouštíme zneužívání. Lhostejno, zda to nazveme zločinem, či hříchem či přestupkem či chybou - vinni jsme vždy, a ony, ty děti, se nám budou ve všem podobat.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
V časech předjarních oblev rozezvučí se náhle tiché zimní noci roztroušenými hlasy kosů. Nejsou to sice ještě jejich typické modulované zpěvy, jsou to zatím jenom takové nesměle odvážné výkřiky do tmy, jimiž se soused ohlašuje sousedu, ale jistý hlasový projev to přece jen je. Je to spíš takové nervózně vyrážené tíkání, které častokrát slýchávám i v ostatních ročních dobách a které mnohdy přechází až v celé delší jakési popudlivé hartusení nebo snad ve výstražný signál před blížícím se vetřelcem. Za oněch teplejších zimních nocí, o nichž hovořím, tím vetřelcem Já nebývám, a oni ti černí kosové to vědí a naopak mě jakoby pozdravují těmi přátelsky naladěnými krátkými, ale zvučnými tíky. A Já jim odpovídám! A co víc: oni odpovídají mně! Zřejmě se mi daří napodobit jejich kosí jazyk tak dokonale, že mě snad dokonce považují za jednoho z nich! Vždyť si to představte: tichá liduprázdná noc - a pod městskými lampami ozývá se jediný zvuk: kosí štěbet vyrážený několika ptáky - a jediným osamělým člověkem, jenž ani člověkem není!

ΜΕΡΟΣ, Den:
Docela jsem přišel na chuť těm legračním diskusím na internetu. To je švanda, když se tam lidé hádají, vyměňují si urážky a častují se nadávkami! "Ty vědátore!" - "Ty pablbe!" - A přitom mají všichni do jednoho tak komický pravopis, že jsem se už neudržel a vyhlásil jsem sám pro sebe takovou malou soukromou soutěž o největšího blba internetu. Tam se, panečku, najdou perly! Například za bronzového blba roku jsem vyhlásil slovo bůhyně, na druhém místě se umístili Řýmané, ale zlatou medaili získal bezkonkurenčně největší idiot, jakýsi pan doktor, který ve velmi podrobném a velmi učeném článku věnovaném štítné žláze psal vytrvale v každém z mnoha výskytů slova štítná nad -t- háček, takhle: šťítná - jejda, to musí být idiot! Dvacet let to pilně šprtá, ale za celou tu dobu až podnes si nevšiml, že -ti- je v češtině měkká slabika, která se neoznačuje háčkem. Takové chyby bych se nedopustil snad ani v mateřské školce, protože už v té době jako malé dítě jsem věděl, jak se co správně píše. Takovému idiotovi bych se bál svěřit se s nějakou chorobou a nechat se od něho léčit. Jestli je takových "odborníků", jako je on, víc, jakože asi ano, pak se sám sobě nedivím, že ani trochu neoplývám důvěrou v lékařský stav. Jsou skutečnosti, které tuto důvěru vážně narušují.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Za únorových nocí krásně houkají roztoužené sovy. Ztichlým krajem nesou se v ozvěnách a do velikých dálek volání samotářů, kteří - nechtějíce umřít - nechtějí být sami. Je to jediný zvuk v této tiché zimní noci; a je to také jediný hlas nějakého živáčka, jinak je všechno mrtvé aneb spící. Jen Já - a rád bych se třeba poslepu vydal za tím hlasem mámivým, jsa jím okouzlen, třebaže necílil přímo na mne. Kdožpak ví, zda přilákal ten podmanivý hlas nějakou jinou sovu. Takovému tesknému lkání přetěžko je odolat tomu, kdo aspoň zbyteček má živé duše v těle cítícím. A snad zastavil v běhu - ač krokem jdoucího - leda mne, nočního tvora podobného lidské necitelné bestii, která by jej těžko dokázala vnímat, jako Já jej vnímám, jsa jím přitahován, doslova tažen k dobru, pryč od lidí a od jejich zla. Lidský hlas by mě zde polekal, rozčílil a snad i rozdurdil - leč za sovím hlasem osamělého kalouska

šel bych světa kraj,
pořád a pořád dál,
až došel bych tam,
kde bych byl jen sám;

kde nebydlí žádní lidé,
kde houkání sův je nyvé,
kde nehoukají klaksony,
ale jen noční ty sovy.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Slovo svoboda je v současnosti - a vlastně za všech dob, ale zdá se mi, že nejvíc v současnosti - asi nejprázdnějším slovem bez opravdové náplně, o to víc prázdnějším, čím víc je používáno. Jeho pravá náplň jaksi schází - a co zbývá, to je právě jen prázdné slovo. Svoboda je spíše něčím, co je vyslovováno, méně už tím, co je přímo myšleno, a ještě méně nebo vůbec ne tím, co je zažíváno. Stále nás jakési velké huby přesvědčují, že oproti minulosti, kdy byla takzvaná nesvoboda, máme nyní svobodu. Slova to jsou velkohubá a častá, ale zůstávají právě jen slovy, protože schází jim právě ta náplň, ta zažitá zkušenost s ní, s tou svobodou. Svobodu bychom možná dovedli slovy definovat - horší by bylo ji popsat ze své vlastní zkušenosti. Ano, svobodu lze snad definovat - ale odlišit ji od nesvobody bylo by pro nás tvrdým oříškem, na němž bychom si vylámali naše křehké intelektuální zuby, stejně křehké, jako jsou křehké naše takzvané svobody. Vždyť dnes je již tolik věcí povinných a zakázaných, že by bylo snadnější vyjmenovat věci, které jsou zatím ještě povolené a dobrovolné! Seznam by byl v prvním případě velice dlouhý - v případě druhém žalostně krátký. Jaký je tedy skutečný rozdíl mezi nesvobodou a svobodou, jež si berou do úst ty velké hlasité huby? - Žádný, stručně řečeno. Co je tedy svoboda v tomto pojetí? Je to jenom cukrová voda, nikoli med - třebaže lidé přilepí se na tuto falešnou náhražkovou vodu stejně, ba pevněji, než na pravý přilnavý med. A známé rčení: není to žádný med - vystihuje plnohodnotně současný stav.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Březnové noci již bývají většinou bez sněhu a bez velkých mrazů, a když k tomu ještě vyjde zpoza mraků měsíček a osvětlí svým světlem liduprázdnou krajinu za městem a sova mě nehlučně doprovází stromořadím, nechce se mi vracet se zpátky, a tak si alespoň prodlužuji trasu zase o kousek dál. Jenomže tentokrát jsem to přehnal, zapomněl jsem se, zapomněl jsem na čas, takže jsem se vrátil příliš pozdě, až když první lidé vstávali a cestovali do práce, hemžíce se kolem mne nepříjemně. Já jsem se jim schovával ve tmách končící noci, abych je nemusel potkávat, ale někteří mě přesto viděli, takže jsem jim byl hned podezřelý, načež mě jedni dokonce paranoidně pronásledovali. Bylo to dobrodružné. Asi si mysleli, že chci někoho znásilnit nebo zabít, nebo že mám jiné nekalé úmysly. Záhadná postava osamělého cizince, skrývajícího se v nočním stínu tújí, tvář zahalenu až po oči rudočerným šálem, nehybný postoj a upřený pohled - to vzbuzuje v nich strach a nenávist. Byli by mě jistě chtěli lynčovat, jak znám lidi; vždyť lynč, hon, štvanice a lidé - to přece patří k sobě. Samotář, dav lidí a lynčování - tyto tři věci jsou neodlučitelné. Ale Já jim unikl a zase všechno dobře dopadlo.

ΜΕΡΟΣ, Den:
V Uherském Brodu vešel v poledne do tamní hospody tichý muž s pistolí v ruce a beze slov tam zastřelil osm právě obědvajících hostů. Pak namířil zbraň také proti sobě a ve stejné tichosti zesnul i on. Jeho oběti byly náhodné a "nevinné". Tak se to říká vždycky - a vždycky to také není tak úplně pravda. Není přece náhodou, že si vybral právě lidi, z nichž každý je něčím vinen, protože to jsou lidé, a ne zvířata nebo jiný druh skutečně nevinných bytostí. Lidé byli přesto jeho činem zcela ohromeni, nechápajíce, proč to ten tichý muž vlastně udělal. Ale lidé se přece zabíjejí, není-liž pravda? Je to pro vás taková novinka? Pro mne není. Nuž tedy vězte, že je tomu opravdu tak; že je tomu tak odedávna, odnepaměti a že navždy to tak zůstane: lidé zabíjejí lidi a člověk zabíjí člověka. Začíná to už v malém, doma, od dětství, jako třeba u nás: jedno z prvních mých dětských setkání s touto všudypřítomnou vražednou hrůzou byly hádky a "zabíjení" našich rodičů, při nichž jen náhodou nedošlo i k zabití skutečnému. K témuž docházelo i mezi mnou a sestrou, jakož mezi ostatními dětmi, což přešlo s věkem až do dospělosti, kde už ve velkém pokračuje celé to nevraživé vraždění lidí navzájem neustále, ať v té či oné podobě, ale je tu stále. Celý problém má obrovské rozměry, třebaže mnohdy mírnější. Vždyť často se nevraždí jedině proto, aby oběť mohla vrahu poskytnout větší užitek jako živá a vykořisťovaná. Nelze-li člověka člověkem dostatečně jinak vykořistit živého, pak teprve dochází i k opravdivému jeho zabití. Vražda je tedy poslední možnost, jak mít užitek z druhého člověka. Ano, začíná to vskutku zdánlivě nevinně: podívejme se jen, kolik je na světě různých otravů, kteří nemají nic jiného na práci, než že vymyslí nějakou lumpárnu a s ní jdou a otravují s ní celý svět. - A chlípný kněz Tvrdoň ze Svojanova dostal na tvrdo pět let kriminálu kvůli svému tvrdoni, jímž znásilnil pět pobožných žen a pohlavně zneužil jednu naivní nezletilou dívenku. Všechny tyto oběti doplatily na svou víru - ani ne tak na víru náboženskou, jako na víru v dobro člověka. A vy vězte, že nežalují němě jen oběti, nýbrž i vrazi; nesvědčí jen svědci, nýbrž i pachatelé; a souzeni nebývají vždy jen viníci, nýbrž i mstitelé. Vinno je však celé lidstvo.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Ve svitu měsíce skví se na lesklé hladině polozamrzlého rybníka párek bělostných labutí. Já kráčím kolem nich coby stín vržený tou zářivou lunou. Noc je úchvatně krásná, lákající k zastavení a zůstání, avšak je také stále ještě příliš mrazivá, abych si mohl splnit touhu splynout s ní, tak jako splývají bílé labutí krky s ledem pokrytou vodní plochou. Mým přáním je jít a jít bez zastavení tím svitem bledší sestry slunce stále dál a dál, až bych se octl záhy v lese, kde klesl bych konečně sladkou únavou v měkký koberec prsti vonící houbami, jehličím a volností

a tam bych spal a spal a spal
a s návratem bych nespěchal.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Co si asi myslí šumavský rys Blondýn v informačním středisku v Kašperských horách, když se tak melancholicky dívá z okna ven, zatímco jej lidé hladí a obdivují? Kdo ví, ale možná si říká toto:

Místo lásky dejte mi svobodu
a volný rozběh dopřejte mi;
zpátky zaveďte mě ve přírodu,
u vás dobře, tam však nejlíp je mi.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm