Misantrop: Méranýchtos - 7.

22. září 2015 v 13:24 | Misantrop |  Méranýchtos
ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Ty dvě nerozlučné rybniční labutě, kolem nichž procházívám, jsou dojemně věrné druh druhu. Neopustí jedna druhou, aniž by k té věrnosti potřebovaly slova. Však kdyby měly ten vzácný i prokletý dar řeči, jako lidé, jistě vypukaly by mezi nimi hádky a rozvinul se u nich vzájemný nepřekonatelný odpor. Labutě však slova nepotřebují, a proto jsou si věrné. "Problém je v komunikaci" - jak ví dokonce i ten americký nekňuba Homer Simpson - "je jí mezi manželi zbytečně mnoho." Zbytečně mnoho je komunikace i povšechně mezi lidmi vůbec. Na jednu stranu sice můžeme díky řeči sdělovat si napříč staletími ušlechtilé a vznešené myšlenky, na stranu druhou, tu temnější, to téměř nikdo nikdy nedělá anebo jsou tyto myšlenky zavalovány nepodstatnými bláboly, všedními žvásty a hloupými plky. Důležité informace se nedozvíte, protože jsou zaplaveny těmi méně důležitými. Někdy je těch řečí, toho komunikování a toho žvanění už tolik, že nechceme slyšet vůbec nic a vůbec nikoho - v tu chvíli se zvedáme uprostřed noci a jdeme se potěšit tichým souzněním dvou věrných labutí, které vynalezly způsob, jak se dorozumět bez zbytečných slov.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Jeden ze sousedů má najednou jaksi zvláštně nateklou tvář, že vypadá, jako kdyby měl celý obličej nakřivo. Je to hnusné a legrační, ale zároveň i výstižné, protože ten člověk je zrovna takový odporně pokřivený charakter. Jeden náš příbuzný - rovněž takový křivák od přírody - měl kdysi také takový otok; to znám, to je od studeného průvanu, například od řízení při staženém okénku, a dá se to léčit. Tenhle křivák ze sousedství to má ale jistě proto, že se mu vyrazila na povrch ta jeho hnusná křivácká povaha, která se ovšem vyléčit nedá. Hle, konečně je něčí křivá nátura v souladu i s jeho vzezřením! Takhle by měli být poznamenáni všichni křiváci, všichni lidáci - a nevyléčitelně! Jenže pak by mělo hubu nakřivo celé lidstvo.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Temná noc za novoluní je opakem denní doby. Je proto zvána antidnem; je zvána nepřítelkyní dne; a je zvána zlodnem. Já ji však nazývám posvátnou. Právě proto je každé novoluní vždy světlem a přítelem a dobrem naopak mně. Novoluní je dobou, v níž se v polích prskají lesní kuny a při nočních lampičkách proti zlodějům se na zápražích mrouskají toulavé domácí kočky, které při tom vášnivém lásky škádlení vydávají hlasy ne nepodobné pláči pohozeného pancharta před prahem sirotčince. Posvátná noc novoluní patří jen mně - vyvrženému panchartovi lidstva, který se potuluje tmou kolem nenáviděných lidských prahů.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Jsem doma zalezlý jako Neviditelný muž ve svém kanálu, vyhlížející ven skrze mřížku poklopu. Jsem jako nějaký zrůdný Minotauros ve svém bludišti, zabíjející obrazně lidi a štítící se jakoby světla, zatímco se štítím pouze těch lidí, které ve své mysli neustávám zabíjet. Můžu Já snad za to, jací lidé jsou a že jsou právě takoví, že se jich musím stranit a denně je jakoby zabíjet, abych se jimi a mezi nimi nezalkl hnusem? Jim patří den - mým královstvím budiž tedy noc.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Ach ty letní vlahé noci, za nichž se jak ve snách líbezných toulávám! Múza letní noci mě přímo svádí, bych básnil, rozněžněn její černou krásou!

Těch letních nocí Já milek jsem věrný,
že v jich lůně teplém tak dobře je mi...

anebo mohl bych rovnou zpívat s Janem Nerudou:

"Letní ty noci zářivá,
jakž tebou srdce okřívá -
ve dne tak sladkobolno,
a teď tak volno, volno!"

Ano, teď tak volno, volno a dobře je mi, že vypovědět mi ten pocit slastný prostá všední próza zapovídá. V tuto čarokrásnou letní noc bych jen básnil, básnil a lkal štěstím až do svítání, vznášeje se na perutích tragické poezie, jak Aischylos řecký kdys:

"Kéž blahé jitro, jakož praví přísloví,
se ze šťastné nám matky noci narodí!"

ΜΕΡΟΣ, Den:
Zdravotní sestra zabila šest bezmocných pacientů jenom proto, aby si ulehčila práci. A ve stavu sebevražedné sklíčenosti využil kopilot německého dopravního letadla krátké nepřítomnosti odskočivšího si prvního pilota, aby se zamkl sám v kabině, načež bez velké okázalosti a křiku navedl stroj i se sto padesáti cestujícími střemhlavě přímo do skalnatých úbočí Alp, kde se o ně všichni roztříštili. - Bylo to bezohledné a sobecké? Ano, to jistě bylo. Ale který člověk by nebyl natolik sebestředný, aby si nepřál ani na okamžik zánik celého lidstva a smrt všeho tvorstva, umírá-li on sám? Člověk se přece ani nenají, aniž by někdo jiný nemusel kvůli jeho životu zemřít; jak by tedy po něm mohl někdo chtít, aby se smiloval nad živými kvůli své smrti? Jako kdyby žádný člověk nikdy nechtěl dobrovolně i nedobrovolně neodejít z tohoto světa sám, a nemusel vždycky s sebou přibrat i nějaké jiné lidi. Vždyť každý, úplně každý člověk si myslí, že jeho vlastní smrt může ospravedlnit jen smrt někoho dalšího. A myslí si to častokrát po právu, totiž vlastně po svém vlastním individuálním právu, že je navýsost spravedlivé neodejít sám, ale vzít s sebou do nenávratné propasti ještě jiné lidi, vždyť to oni jsou vinni jeho depresemi a splíny. Proč jim tedy nedat náhradou a se zadostiučiněním také jejich zasloužený podíl? Ti lidé se svěřili do jeho rukou, vedených ochuravělou myslí. Ale kdo mu ji tak ochuravěl? Oni, třebaže ne titíž. Ale zoufalství se nenimrá v podrobnostech, hořká beznaděj vždy zevšeobecňuje. A jestliže se náhodou půl druhá stovka nějakých neznámých lidí bláhově svěřila do rukou jiného člověka, který je vždy nepředvídatelně omylný, nespolehlivý a náladový, bylo to nebezpečné riziko už samo o sobě. Takového riskování se dopouštíme denně, jinde, v jiné situaci, v jiných životních okolnostech, a domníváme se, že jsme v bezpečí, ale přesto riskujeme všichni, kdož se svěřujeme do rukou jiných lidí. Ten let, jako každý, byl risk, který zase jednou prostě nevyšel. Lidé riskují denně tím, že bezmezně věří ostatním lidem, spoléhajíce na ně ve všem a svěřujíce jim své statky, včetně majetku nejcennějšího. Ten risk občas zkrátka nevyjde. Bláhoví lidé. Musejí věřit tak dlouho a bezmezně v lidi, až nakonec uvěří i v člověka. Největší masakry v dějinách byly umožněny právě tou vnucenou důvěřivostí, která ve své naučené prostoduchosti pokládá snad ostatní lidi za nějaké své přátele, zatímco zkušenostmi získanou pravdou je opak: nemohou-li lidé lidi rovnou považovat za své nepřátele, jako Já je za ně pokládám, pak by bylo na místě považovat je přinejmenším za potenciálně nebezpečné, a tudíž by bylo rozumné pokud možno se jim vyhýbat a zvykat si být k nim nedůvěřiví a ostražití jako před jinými svými přirozenými nepřáteli, dejme tomu ze živočišné říše. Ale zatímco s jedovatými hady a dravými šelmami lze za určitých podmínek vcelku obstojně vyjít, s lidmi nelze vyjít nikdy. Důvěřovat člověku a věřit lidem - takových chyb se Já dopouštím čím dál méně a méně, až budu snad jednou, konečně, úplně bez chyb - a úplně bez lidí. Může být, že je to pesimismus - ale není to nepravda. Může být, že je to dokonce krajní protilidský názor, který ústí do osamění - ale ten není namířen proti mně, protože Já lidi nemám rád, nepotřebuji je, ani je nevyhledávám. Život uprostřed lidí podobá se plavbě mezi úskalími, kdežto osamění je jako klidná mořská zátoka s mělkou lagunou... Může také být, že je to příliš paranoidní postoj k lidem - ale jednu výhodu mi nemůžete upřít: až se bude příště zase někde odehrávat nějaký masakr, Já při něm s největší pravděpodobností budu právě díky těmto postojům chybět. Já budu v osamění žít, zatímco lidé budou mezi lidmi dál umírat.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
To je úžasné! Ve čtyři hodiny ráno jsem zaslechl mísit se do nočních tónů mé domácí barokní hudby venkovní melodické přizvukování kosa. Já to předvídal! Kos seděl na parapetu, díval se odtud dolů na nečekané čerstvé spousty jarního aprílového sněhu, očividně naslouchal tiché hudbě, linoucí se z mého pokoje, a zřejmě se snažil svým flétnovým hláskem napodobovat slyšené. Příliš se mu to sice nedařilo; žádnou známou skladbu jsem z jeho zpěvu nepoznal, pokud se právě o to vůbec snažil, nicméně tvořil spíše k melodiím jejich jakýsi druhý a třetí hlas, skládaje k nim jako pravý umělec i jejich ústrojné kontrapunkty a samostatné doprovodné party. To je k nevíře! Ten černý kos je zázračný poklad. Představte si divoké zvíře, které přilétá na moje okno skládat hudbu. Toť on. On je nepostradatelný. Lidstvo - postradatelné. Ten kos a ostatní ptáci - zcela a naprosto nepostradatelní.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Často si lidé pokládají otázku, jak může ten či onen společenský nešvar stát připouštět, dovolovat nebo i přehlížet. Dovolávají se však nesprávné instance: neboť právě stát je tím největším nešvarem; jak by tedy sám stát mohl cokoli nepřipustit, nepovolovat nebo na něco dohlížet, například na výkon spravedlnosti, na dodržování zákonů, na předcházení zločinům a podobně. Lidé, kteří si stěžují na různé nešvary, by si měli uvědomit, že největší nešvar - stát - je právě těmi drobnými nešvary silnější, ježto tak má vůbec proč být a trvat. Bez všelijakých těch malých podvodníčků a zlodějíčků a velkých lupičů a lumpů by se brzy každý stát sesypal svou vlastní vahou, pozbyv své hlavní opory. Koneckonců největším podvodníkem, zlodějem, lupičem a lumpem není nikdo jiný než právě ten stát. A po něm, po tomto velelumpovi, byste chtěli požadovat ochranu před tím, abyste nebyli podváděni, okrádáni a olupováni malými lumpíky, které zároveň vydírá ještě mnohem větší grázl? Vždyť by tím byl sám proti sobě! Bez ruky státu byste měli dokonce proti všelijakým lumpům více možností obrany, poněvadž jestliže by nikdo nechránil vás před nimi, nechránil by tudíž ani ty lumpy před vámi. Zákony jen zdánlivě chrání nevinné a poctivé nebo slabé a blbé; ve skutečnosti chrání nepoctivé zločince a násilnické lumpy. Kdo vymýšlí, schvaluje a prosazuje zákony? Lumpové největší, totiž politici; jejich moc odvisí od lumpů malých, před kterými vy prcháte tak naivně k těm velkým, to jest zpátky k politikům. Dále jsou tu lumpové, kteří jsou vychytralí, a ti vás podvedou a okradou zcela v souladu se zákonem. A neexistuje takový zákon, aby jej vychytralý lump nevyužil ve svůj vlastní prospěch právě proti vám. Vy pouze budete opět zkoprněle zírat, že jste vůči lumpovi i vůči zákonu naprosto bezmocní, takže se pro příště z toho poučíte a necháte se s pokornou zahanbeností dál okrádat od lumpa největšího, který je takovým velkým lumpem, že může i krádeži vpálit takový cejch zákonnosti, že z toho až zasyknete bolestí.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Je skvělý pocit vyplížit se v noci ven, ucítit tam pach teplé půdy, a zamířit proto dál potmě do lesů s odhodláním několik dní se nevrátit. A ačkoli mě tíží těžký ruksak, jde se přesto lehko, neboť vím, že tam v lesích budu svobodný. - Odcházím za dubnové noci jako duch; ale nejsem duchem ďábelských temnot, ani duchem božím: jsem pouze zlý, nepřívětivý a škodný duch nelidský. Jda temnotami mrákotnými, ve světle divočiny procitnu, aniž bych uzřel jediného blbého člověka a on mne, zpívám si rozjařile:

Hej ty blbý člověče,
ke krásám přidám pihu,
chybu přidám všem věcem
a škodím, kde jen mohu.

Hleď, ty blbý člověče,
nejsem ďábel ani bůh;
o jednom buď přesvědčen:
že jsem zlý nelidský duch.

Viz ty blbý člověče,
jak ti všecko pokazím;
nevím vážně o ničem,
co nemělo by kazy.

Slyš, ty blbý člověče,
a uši mi nastraž teď:
přede mnou neutečeš,
já tě budu popouzet.

Věz, ty blbý člověče,
že tě nenávidí kdos;
nemáš páru o ničem,
ale já tě mám už dost.

Piš si, blbý člověče,
že moje bude pomsta:
nenávistí rozhořčen,
Já zničím tě - a basta!

ΜΕΡΟΣ, Den:
Často si lidé stěžují, že se to či ono platí z jejich daní; že oni, lidé, platí poctivě daně a přesto za ně nemají to či ono. Ale ty stížnosti nemají žádný smysl. Ten by měly pouze v případě, kdyby lidé sami přímo určovali, co se s jejich daněmi děje a do čeho je vláda strká. Jenže lidé si právě nemohou určit, jak s jejich odvedenými penězi vláda nakládá - přinejmenším ne osobně, ne individuálně a ne hned - takže určovat nemohou nic ani tak, ani onak. Můžou jen bláhově volit a marně čekat, že jejich ojedinělý hlas něco podstatného změní či ovlivní. Jeden hlas však nezmění nikdy nic a neovlivní rovněž vůbec nic. I kdyby mohli jednotlivci něco změnit, pak je tu ještě ta rozhodující potíž, že lidé neplatí daně dobrovolně, z vlastního rozhodnutí, z vlastní dobré vůle, ale násilím či pod různými pohrůžkami jsou okrádáni, čemuž se říká daně, ačkoli nejsou dávány, ale brány (správný název je tudíž berně). Jaký má tedy smysl stěžovat si, co všechno se financuje z peněz daňových poplatníků? Jestliže mě lupič okradl, jaký má smysl stěžovat si, že za moje peníze nakoupil si další jemu úslužné pochopy, další zbraně, popřípadě nové auto a nový dům? - Žádný. Jaký má smysl, když si především nestěžuji na to, že jsem byl vůbec oloupen? - Taky žádný. Zařídím se tedy jinak. A jaké že jsou tedy jiné možnosti v této totalitní diktatuře, v níž je jedinec takhle malinký a téměř ničím? Samozřejmě to budou drobné a významné činy podkopávání moci, zlehčování autorit, malé individuální sabotáže, nepozorované osobní rozkládání společnosti dílek po dílku, neúnavné nacházení a odstraňování letitých lidských chyb a zlozvyků, pátrání po tradičních omylech a jejich napravování, vysmívání se hlouposti ve všech jejích podobách, vytváření zeleného chaosu v opozici k zlořádu šedivého státního neřádu a jako čokl zaběhlého společenského nepořádku, šíření vražedné nevíry v cokoli pevného, podporování krajní skepse, anarchismu a smrtícího pesimismu, nespokojenosti, nedůvěry a nenávisti mezi lidmi, jejichž umělá jednota je právě nosným pilířem každé totality; a na druhé straně to bude prohlubování mých vlastních dobrých vlastností, což bude znamenat držet se za všech okolností neúhybně jen toho svého, zaměřit se v životě jen na sveřepé, vzdorné a trpělivé budování mé vlastní anarchie, mého vlastního osamocení; a za každou cenu vytrvat v odtažitosti od věcí veřejných, a nikoli pravý opak: tedy zadusit svou tvořivost v blátě angažovanosti a politikaření. Zabývat se věcmi vnějšími, politickými, společenskými všechny tyto věci leda posiluje, zatímco ty slábneš; kdežto budovat sama sebe, svou osamělou existenci, svůj svobodný azyl - to musí zákonitě vést ke svobodě, jež je však uskutečnitelná pouze v hermeticky těsném soukromí, kam nemá přístup nic státního, nic společenského - a nakonec ani nic lidského. Neboť jsou to lidé, lidstvo, každý i ten nejmenší člověk - a ten nejmenší zvláště - kdo prohlašuje: "Stát jsem já!" A třeba nezničíš samotný stát - nevadí. Zničit totalitní společnost nikdy přece nebylo mým cílem, nýbrž mé vlastní osvobození bylo tím cílem. A třebaže to tak na první pohled nevypadá, osvobodit se od lidstva a jeho států může být mnohem snazší než zničit lidstvo či státy samotné, a to jen proto, abych Já mohl být konečně svobodný. Zničí-li se mým osvobozením též stát, tím líp, ale není to mým hlavním cílem. Zuří-li venku bouře, co je mi po ní, když jsem uvnitř sebe v suchu a bezpečí? Ta zuřící totalitní bouře má ostatně příliš mnoho příznivců a zastánců, kteří ji jednak sami vyvolávají, sami ji živí a vposledku jsou sami její součástí. A ty chceš, abych bojoval i s nimi, s jednotlivými kapkami deště, vyhýbaje se bleskům? Proč? Vždyť pakliže nevyjdu ven na déšť, nemohu zmoknout. Nevyjdu-li do bouře, blesk mě ušetří, ten bije jen do těch, kteří mu jdou vstříc. A Já jsem všechno jiné, než ten, kdo jde lidské bouři a dešti vstříc. Jsem naopak ten, kdo se bouři vzdaluje; to Já sám se stávám bouří, v níž mnozí mohou promoknout, nastudit se na smrt a zemřít; avšak mnozí mohou se také v tom přívalu snadno utopit, budou-li mu bezhlavě vzdorovat, a jako cukr se rozpustit, budou-li příliš těžcí a sladcí. Ti nejsou jako Já; tito pomahači moci jsou mými nejhoršími nepřáteli - nepřáteli a odpůrci všeho lehkého a hořkého, co nemůže nikdo jen tak lehko přitisknout k zemi a bez trpkosti to sežrat. Ti nejmenší jsou horší než vysocí představitelé moci. Neboť ti nejvyšší a nejmocnější by proti mně nezmohli praničeho bez tisíců svých věrných malých nohsledů. Ano, všichni ti malí, bezvýznamní, nevědomí a zdánlivě nevinní jsou nejzavilejšími odpůrci mé svobodné samoty, a právě tito maličcí přetáhli už mnohé do svého chmurného společenství veselých a družných otroků. Nuže vězte, že mne nepřetáhnou. Mám svůj vlastní a lepší svět, do kterého nikoho nepouštím. Toť má nejúčinnější zbraň hromadného ničení proti nim. Vytvoříš-li si totiž svůj vlastní svět, ten jejich bude rázem menší. A čím zuřivější bude moje hromobití, tím více slábnout bude lidský liják, až ustane jednou navěky.

Prý děsně zuřím, díš?
Ach, co ty o tom víš.
Zuřivost je prázdný sud,
a Já nezuřil jsem doposud.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm