Misantrop: Méranýchtos - 9.

22. září 2015 v 13:34 | Misantrop |  Méranýchtos
ΜΕΡΟΣ, Den:
Je snad jen jablko tím vinno,
že lidstvo tak se rozkurvilo?
Ať je tomu jakkoli, závěr budiž ten,
že svět nadmíru jest přelidněn.

A jak se, k ďasu, mohlo státi,
že furt smrdí tu ti potentáti?
Buď si tomu, hrome, tak či tak,
Já zvýšený mám z lidstva tlak.

V uších zvoní, v hlavě chroust,
Já zblázním se z těch spoust.
Sudbo, v pustý ostrov veď mě,
život s lidmi je jak facka ve tmě.

Kdy přiletí rána, odkud, nevíš,
a v tom je právě s nimi potíž.
Uteč, vyhni se jim obloukem,
budeš mrzut po setkání s člověkem.



ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Mnou zvolený noční život - týkající se vlastně jen činností jinak ve dne zhola neodlučitelných od lidských - umožňuje mi takovou slastnou odloučenost od lidí, že už málem ani nevím, jak vypadají... Ne, to by bylo přehnané tvrzení... - ale kéž by to tak bylo! Rád bych zapomněl na jejich hnusnou podobu a na jejich ještě hnusnější chování - to je zase pravda. Ale je také pravdou, že často třeba i tři šťastné dny a tři šťastné noci opravdu nevidím jediného človíčka, takže mám k tomu blaženému pocitu - k pocitu naprosté odloučenosti - velmi blízko. Nebýt nešťastných náhod, kdy i uprostřed nejhlubší noci občas potkám nebo vidím někde na ulici nějakého opozdilce, nebýt těchto nehod, kdy se takto jakoby srazí nebo i jen přiblíží k sobě dvě odlišné hmoty - hnusná hmota s temnou antihmotou - a málem to třískne a dojde k anihilaci (přičemž to budu jedině Já, kdo bude zničen), nebýt těchto nehod, přešel by mě snad všechen vztek a dokonce bych si začal myslet, že lidstvo buď vyhynulo, nebo že nesdílí se mnou společnou planetu. Jenže oni, lidé, ta verbež hlučná, se stejně alespoň ozvou - a jak! - takže ten příjemný dojem rázem vyprchá a přihlásí se opět stará dobrá nenávist. Ale přesto někdy bývám díky nočnímu životu natolik nad věcí, že vedu sám se sebou podobné dialogy, jako je například tento:

Blbci s fáry, fanfáry a láry-fáry -
celý svět i s nimi Já bych spálil!

Dej si klídek, vole, voraz dej si,
na jedné ty lodi s lidmi nejsi.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Hudební festivaly pod širým nebem, někde uprostřed přírody nebo na jejích okrajích, mě vždy přitahovaly; ale od té doby, kdy jsem se do přírody natrvalo odstěhoval, už mi ten hluk, třebaže hudební, připadá jaksi nepatřičný a neslučitelný s přírodou, s její tichou harmonií a dostatečnou zásobou vlastních hudebních zvuků a hlasů. Lidská hudba v přírodě je ohlušujícím vpádem cizího prvku do tiše pro sebe si šumícího dokonalého souladu. Slyším-li lidskou hudbu v přírodě, připadá mi - a většinou i je - příliš hlučná, příliš nervydrásající, a Já prchám od ní co nejdál, zacpávaje si uši. Ve městě, v jeho tartasu brebentění a mnoha různých hluků, kde vše přírodní je krutě utlačeno, tam vyznívá řvaní lidských zpěváků, břinkot bubnů a dunivý kvil elektrických kytar skoro jako obžaloba těch přeplněných ulic. Čím hlučnější bude civilizace, tím bude pochopitelně hlučnější i hudba - to ještě nevypadá tak špatně. Obávám se však, že čím hlučnější budou civilizace i hudba, tím víc budou lidé také ohlušenější a méně citliví k subtilním zvukům přírody. Ve městě je nicméně hlasitá hudba v právu: tam musí sama překřičet lomoz zkažené civilizace; tam musí být hlučná, aby přehlušila městský hluk; huláká, aby se domohla svých práv. V přírodě však, kde panuje ticho a celkový poklid, je drásavost moderní hudební produkce pouze škodlivým rozšiřováním území civilizace tam, kam dosud nepronikla a kde nemá vůbec co pohledávat. Koho nebo co by tam mohla a musela přehlušovat? Přírodní zvuky? Ty nemusí a ani by je neměla přehlušovat. Do těch by se měl naopak každý s pokorou a s potěchou zaposlouchat, aby z nich konečně jednou také uslyšel, že příroda je dobrá a tichá, kdežto člověk zlý a hlučný. Ale ani kdyby v přírodě hrála hudba potišeji než bývá obvyklé, jako za dřívějších dob, kdy hudba zněla pouze ze slabého pištění osamělých píšťal a z jemného chvění strun a kdy tedy nebyla ještě provozována pomocí dnes už všudypřítomných zesilovačů, stále by to znamenalo rušivý zásah do velebného klidu přírody. Navíc a krom toho znamenají tyto hudební produkce pod širým nebem také nechutné spolčování, jež nikdy nevede k ničemu dobrému, jen k opilství, rvačkám, znásilněním, ba co hůř k otěhotněním, k šíření nakažlivých chorob, včetně pohlavně přenosných, k ničení majetku a k veřejnému okrádání pomocí prodejů vstupenek, ředěných nápojů a ochuzených jídel, těchto většinou ještě k tomu masitého původu. Hlavně nějak dostat lidi k sobě, ať se pak třeba vzájemně pozabíjejí, že? Jenom aby nikdo, proboha, nebyl sám. Hlavní je nalákat něčím lidi k sobě, ať jsou z toho lepší kšefty, že? - Myslím, že ne. Je to nechutné. Každé spolčování je nechutné, protože vede přímou cestou ke společenskosti, zcestné to vlastnosti lidí, na jejímž základě vznikají všechny ty děsivé utlačovatelské soustavy našeho světa. Už když se sejdou dva lidé, přemýšlejí hned, ne jak by se pobavili, nýbrž co by provedli třetímu. Nutno dodat, že i to je významnou součástí jejich pochybné zábavy. Společenskost zakládá se rovněž na zhoubné myšlence, že bez ostatních lidí se nemohu bavit sám, ba dokonce že bez nich nemohu vůbec ani žít. Každé spolčování je zkrátka nechutné. - Jestliže lidé žijí zcela odtrženi od přírody, neměli by do ní zatahovat ani svoji "hudbu" (většinou je to beztak jenom příliš hlasitý rámus, který s opravdovou hudbou nemá nic společného). A pakliže by měli být lidé z přírody vykázáni, měla by z ní být vykázána i jejich takzvaná hudba. Něco jiného je ovšem pustit si o tiché noci, kdy se nechce spát, svou oblíbenou hudbu do sluchátek pod stanem, pokud právě déšť netepe hypnoticky jeho střechu, vítr nerozzvučuje staré rozvrzané stromy nad ním a pokud právě puštík melancholicky nehejká podmanivý svůj žalozpěv kdesi v temných pustinách lesa. - Hudba a zpěv v přírodě je rušivý element. Muziku má vůbec každý poslouchat sám, nejlépe v sluchátkách, aby neobtěžoval okolí hlukem. Zní-li hudba a zpěv na nevhodném místě, v nevhodnou dobu, v nevhodném rozpoložení, o nesprávné hlasitosti, v nesprávném žánru a ve špatné kvalitě, není to hudba nebo zpěv, nýbrž hluk. Je mi líto, že musím mluvit o hudbě a zpěvu jako o hluku, ale tak to prostě bývá. Špatná je zejména hudba provozovaná naživo, která bývá vždy přehlučená a přezvučená a která má vinou zesilovačů a mikrofonů odporný elektrický zvuk jakoby z plechu. (V tom případě to nejsou žádné mikrofony, česky malé zvuky, nýbrž makrofony, velké zvuky, nebo ještě lépe megafony respektive megalofony, to jest velikánské zvuky či velikášské, a jedná se tedy navíc o zřejmý etymologický nesmysl.) I ten nejlepší zpěv zní naživo a zesílen elektrofonicky jako neurvalé řičení, vytí a hýkání; kdežto potichoučku do sluchátek pouštěná kvalitní studiová nahrávka třebas toho nejuřvanějšího rockového zpívání zní jako šumění křišťálové lesní studánky. Ale taková nějaká přeřvaná "hudba" je vždy špatná a hodí se opravdu jen jako doprovodná oblbující kulisa ke stejně tak oblbujícímu chlastání. Pravá kvalitní hudba je však jen taková, která je kvalitně nahraná ve studiu - to především. Dále velmi záleží na tom, z čeho ji posloucháme. Tu opět máme použít k poslechu jen ty nejkvalitnější přístroje - a opět nejlepší poslech poskytují jedině sluchátka, v nichž nám neunikne jediný tón, aniž by hudba musela ryčet a obtěžovat jednak okolí, jednak nás samé. Jen v tiché uzavřené místnosti je možné vychutnat si hudbu, aniž by tato musela být ryčná, abychom ji vůbec slyšeli. Jen z takové hudby lze mít požitek - jinak je to jen hluk, kterého je na světě i tak až příliš mnoho a není tudíž třeba přidávat k němu další nesnesitelný rámus pomocí oněch krásných podmanivých tónů, jimž se vznešeně říká hudba.

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Noční sny jsou všechny náhle tak skutečné, když ustane zmatek denního člověčení; a nejsou to jen ony prchavé přeludy, které se rozpouštějí a mizí, když se rozednívá. Nejlepší jsou sny, při nichž jsme vzhůru a které zůstávají; jsou však vzácné. Denní světlo, shon a ruch je zaplaší jako sovu do dutiny vykotlaného stromu, odkud přikrčeně mžourají. V takových snech bývám nepřemožitelným hrdinou protilidského odboje a představuji si, že člověk, lidstvo neexistuje. Když skončí noc, rozespale se protahuji a je mi líto, že nemohu spát dál, abych si nechal zase zdát ten skvostně živý sen o konečné zkáze lidstva. Prastarý sen, pravda - leč uskutečnitelný.

V noci zdál se mi sen,
jenž zmizel se svítáním,
že člověk byl zapuzen
a více ho již není.

Měl jsem krásný sen,
jejž zaplašilo kuropění,
že člověk byl poražen
a Já přivykl si vítězení.

Snil jsem skvostný sen,
jenž splynul ze doufání,
že byl člověk vyhlazen
a Já nemusil jít za ním.

Já měl ten pěkný sen,
jejž vyprávím tu maní,
že člověk byl mnou nahrazen
a že vztyčil jsem se nad ním.

ΜΕΡΟΣ, Den:
Uvědomí-li si život sama sebe, měl by sama sebe zrušit. Kdyby byli lidé uvědomělí, kdyby přemýšleli, nikdy by nemohli plodit děti. Jenže oni nepřemýšlejí a neuvědomují si, co dělají. Za těchto okolností pak láska rodičů k dětem podobá se "lásce" vivisektorů k pokusným zvířatům. Také rodiče si na dětech zkoušejí a ověřují různé psychologicko-pedagogické pokusy - a ne že by zůstalo jen při nich a chybělo i týrání tělesné! - a také rodiče vědí, že jejich experimentální subjekt bude trpět až do konce svých dnů a že nakonec zemře stejně jako ta pokusná zvířata v rukou vědců. Přesto rodiče i vivisektoři shodně tvrdí, že své svěřence milují. Ach, jak často je obyčejné týrání zaměňováno za neobyčejnou lásku!

ΝΥΧΤΟΣ, Noc:
Při svých nočních toulkách vídám někdy z dálky dalekohledem - aniž bych se ovšem přibližoval příliš blízko - popíjet a bavit se při reprodukované hudbě mladé lidi u ohňů, v osvětlených chatách nebo jen tak pod širým nebem. Tenhle druh zábavy jsem měl v dřívějšku také rád. Vzpomínám si na tu dobu velmi dobře. Ale vzpomínám si také na to, že mě druhý den ráno bolela hlava od vypitého alkoholu, trápila mě ospalost, slabost žaludku a otrávené útroby. Nebylo to nic zdravého, ani nic, co by rozvíjelo mé duchovní zrání. Byla to ztráta času, který jsem mohl využít jinak, mnohem lépe, k většímu svému prospěchu. Chlastat, zpívat a tančit s kamarády při rockové muzice byla sice v ten okamžik pěkná věc, ale přece jen věc úplně plochá a prázdná a zbytečná. Nic mi to nedávalo, jen ubíralo: peníze, zdraví, mládí, filosofskou samotu i duševní vývin. S hlavou jako střep a s kvílejícími vnitřnostmi není žádný duchovní pokrok možný. Často mě navíc zbytečně rozrušovaly přítomné dívky, které mě k sobě vábily a potom zaměstnávaly mou mysl nepokojnými myšlenkami. Pokud mě ty krásné dívky odmítaly, bylo to ještě dobré; horší pak bylo, pokud mě přijímaly. V prvém případě bylo celé vzrušení rychle a milosrdně ukončeno, v případě druhém trvalo rozrušení zbytečně dlouho a pak se stejně ukázalo, že šlo vlastně o omyl, který mohl být při chladném rozumu a čisté hlavě smeten hravě se stolu. To byly kamarádky. Pokud šlo o kamarády, nikdy mě vlastně stejně nezajímali, to jest nezajímali mě osobně, nezajímali mě jejich názory, jejich problémy, jejich řeči, nepamatoval jsem si, co mi říkali a o čem jsme hovořili. Jistě to byly jen samé hlouposti. A když jsem se jim svěřoval Já, viděl jsem na nich, že i jimi procházejí moje slova, leckdy blábolivá, opilecká, úplně bez odezvy, stejně jako procházela jejich slova bez účinku mnou. Chlastali jsme spolu sice a bavili se, ale o sebe jsme se nezajímali, to šlo mimo nás. Často jsme ani nevěděli, jak se kdo z nás jmenuje a kde bydlí. Byli to prostě jen kumpáni do pitky, nic víc. Nanejvýš snili jsme neurčité sny o anarchii. Mé sny však byly vždy určitější. Oni tak buď vůbec nesnili, anebo snít přestali, ale Já nikdy. A tak jsem si nakonec vytvořil anarchii jen sám pro sebe. A ne že by právě tohle byl ten pravý důvod, proč jsem opustil jejich společnost - a lidskou společnost vůbec - Já jsem je prostě postupem času potřeboval čím dál méně a méně, zatímco mi byli víc a víc protivní. Síla mého nadlidského ducha se přihlásila, začala převažovat, až zvítězila. Nakonec jsem zůstal úplně sám a je mi tak dobře. Jsem svobodný. Tehdy jsem nebyl. Takové zábavy, ač jsou bujaré a nevázané, nejsou doopravdy svobodné. Jsou jen třeštěním ze zoufalství. Svobodní je nepotřebují. Jsou jen slabou a dočasnou útěchou pro nesvobodné. Po vystřízlivění se musejí vrátit poslušně do práce a do škol. Já už v životě pracovat nebudu; raději zvolím dobrovolnou smrt... Dělám si, co chci. Mně patří všechen čas. Nač ho utrácet s nimi? Bavím se lépe sám. Už bych se k nim nevrátil, i když to bylo někdy pěkné. Neudělal bych to, že bych vystoupil náhle ze tmy a přidal se k nim - někteří by mě možná i s nadšením uvítali... Ale co je pryč, to se už nedá vrátit. Já se k nim už nemohu vrátit, ani kdybych chtěl. Nevydržel bych už mezi nimi ani minutu. Do minuty bych se otráveně zvedl a beze slova vysvětlení bych se zase nenápadně a s ulehčením vytratil do tmy. Vím i bez toho, že se o mně mezi bývalými známými vyprávějí hotové legendy: jak jsem prý dopadl, jak jsem zdivněl, jak jsem zdivočel... Aťsi. Nikdo mi nemohl být v ničem užitečný, ani ten nejlepší přítel. Všechno si musíme dát sami, hlavně svobodu; ostatní nám v tom vlastně jen překážejí. Jedinou mou společností jsou teď lesní zvířata. Od nich se mohu aspoň lecčemu přiučit a jejich společnost je mi milá a příjemná - na rozdíl od lidí. Jako člověk odešel jsem od lidí, abych žil svobodně jako zvíře mezi zvířaty. Poznal jsem sice za život mnoho zajímavých lidí, ale poznal jsem mezi nimi také, že s nimi nejsem a ani nemůžu být svobodný. Mluvili jsme stále o anarchii, ale skutečná anarchie mezi námi nebyla. Ani nemohla být. Anarchie je totiž bojácná, a kde je víc lidí pohromadě, odtud prchá z odůvodněné obavy jednak ze svého zneužití, jednak ze strachu ze svého zániku. Neboť právě ty lidské vlastnosti, které vedou ve velkém k utváření společenstev a států, vedou v malém k utváření téhož - jenže v malém. Takže i v těch nejmenších komunitách najdeme tytéž vůdce a tytéž následovníky, touž tupou stádovost, touž základní nesvobodu, touž přetvářku a lež, totéž násilí, tytéž křivdy, nespravedlnosti a nezbytné ohledy na druhé, totéž umenšování a urážení naší osoby, touž vládnoucí hloupost a tytéž další a další společenské nectnosti, jako ve všech velkých společenstvech a státech. Nic se nevyrovná samotě. A jen v samotě je anarchie možná. Žít s někým dalším je dokonce odporné. Vezměme jen úklid: třebas i stonásobný nepořádek snadněji se uklidí, vyčistí, vypere, pokud je ta špína jenom moje; ale jediné smítko, drobeček či skvrnka po někom jiném nutí mě až k zvracení. Už jen být pohromadě s někým v jedné místnosti a dýchat jeho pach je hnusné, nemluvě už o tom, měl-li bych se toho druhého ještě navíc třeba dotýkat, pomáhat mu s něčím, slyšet v noci jeho chrápání a ve dne jeho pitomé nářky, hloupé radosti a debilní názory, které mě nikdy nemůžou zajímat víc než ty moje, právě tak jako jeho nezajímám Já. Ne, ne - vždy je lepší a čistší žít sám. Ostatní jsou hnusní. A třeba bych byl Já sám nejhnusnější odporný tvor - jakože nejsem - oni budou vždy ještě mnohem hnusnější a odpornější. Občas takové odpudivé tvory potkávám dokonce i v nejhlubší noci, zpravidla v podroušeném stavu, tedy v jejich stavu nejvlastnějším. Většinou po mně chtějí oheň. Netušil jsem, že zapalovač nebo sirky jsou tak nedostatkové zboží... Ale je to samozřejmě jen záminka, ten nejprůhlednější trik, žádat pocestného o oheň, aby se zastavil v slepé důvěře, a pak ho překvapivě přepadnout, oloupit, zavraždit - anebo se s ním pustit nenadále do řeči úplně o něčem jiném než jsou zápalky. Myslím, že tyto odpudivé opilé kreatury chtějí si ve skutečnosti pouze popovídat. Není však odpudivější kreatury nad člověka, který si chce "popovídat". Chce si to povídat, ale nemá mi co říct. A Já nemám čas ani náladu to jeho malé nic poslouchat, to nic té malé nicky. Muset poslouchat něčí "povídání" je nejkrutější druh mučení. Ani mučení inkvizice či gestapa nebylo tak kruté, poněvadž nutilo vyslýchaného pouze mluvit, nikoli poslouchat. Bylo to tedy spíše mučení pro ně, pro vyslýchající, protože být donucen mluvit je snad o trochu lepší, než muset poslouchat něčí užvaněné kydy "bez důvodu a rýmu", jak velmi pěkně říkají Angličané. Musit mluvit a musit poslouchat něčí mluvení jsou dvě nejkrutější tortury, jaké si lidská krutost mohla vymyslet. Prohodím jen na půl úst "sirky nemám", nebo raději vůbec neodpovím, přejdu rychle na druhý chodník a spěchám co nejrychleji dál.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm