Považuji za nutné ukázat absurditu

27. září 2015 v 13:08 | Misantrop

Považuji za nutné ukázat absurditu systému, v němž všechno k něčemu slouží, kde nic není suverénní.


Absurdita a sprostota manželských hádek. Nikdy tu není nic meritorního, o nic se nejedná, meritorní je to, oč se jedná a straší za hádkou. Idioti, impotenti a kurvy lítají vzduchem jak šutry.


Už neplatí výrok francouzského osvícenského filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua, že děti mají raději mléko a ovoce než maso, což považoval za jeden z důkazů vrozené dobroty člověka. Absurdita. Ty si berou do přírody leda tak jahodový džus v kartónové krabici, kterou pak prázdnou pohodí přesně tam, kde jim upadla z pazour.


Sám křesťanský, milosrdný Bůh, který pozvolna upaluje všechny nepokorné na ohni pekelném - cožpak ten není kat? A cožpak těch, které upálili na hranicích křesťané, bylo méně než upálených křesťanů? Ale uvědomte si, že tohoto Boha přesto velebili po celé věky jako Boha lásky. Absurdita? Ne, naopak: krví psaný patent na nevyhladitelnou životní moudrost člověka. Už tenkrát - ten kosmatý divoch chápal: pravá, algebraická láska k lidstvu je nutně nelidská - a nutným příznakem pravdy je její krutost.


Ani kdyby ti srnci uviděli kráčet s kosou samu Smrt, neutíkali by před ní tak jako před zjevením člověka. Jsou to sice známé a běžné věci, co tu vyprávím, a někomu velmi neznalému pravého stavu věcí se mohou zdát dokonce přirozenými, ale ony takové zdaleka nejenže nejsou, ale navíc jejich směšnost a absurdita nebyla zdaleka dostatečně popsána a reflektována - a připomínána. Je přinejmenším směšné, že za tohoto stavu věcí se člověk sám ještě dokáže nazývat dobrým, laskavým, nesobeckým, nenásilným, svatým, ušlechtilým, rozumným, mravným, slušným, moudrým a kdesi cosi, a myslet si to o sobě!


Že by mohl být někdo velkým duchem, aniž by si toho všiml, je absurdita, kterou si může namlouvat jen bezútěšná neschopnost, aby mohla za skromností skrýt pocit vlastní nicotnosti.


V ochraně proti strašáku anarchie se dokonce připouštějí takové absurdity a zjevná bezpráví, že je místo útočníka trestán obránce, který se brání sám a vlastními zbraněmi.


A tomuto světu, tomuto bojišti trýzněných a úzkostných bytostí, které mohou existovat jen tím, že jedna požírá druhou, kde tedy každé zvíře vyzbrojené zuby je živým hrobem tisíce jiných a jeho sebezáchova je řetězem mučednických smrtí, kde potom s poznáním roste schopnost pociťovat bolest, která proto dosahuje svého nejvyššího stupně v člověku a to tím vyššího, čím je inteligentnější; k tomuto světu byl přitažen systém optimismu s cílem demonstrovat nám jej jako nejlepší ze všech možných. Absurdita je křiklavá.


Natrhal jsem si do úst trochu borůvek a odebral jsem se zpátky do stanu číst si Óšóvu Nejvyšší nauku. Už jsem s četbou této knihy za polovinou. Zdá se však, že nejlepší nápady Óšó vyčerpal v té první polovině. Teď už je to taková pořád dokola omílaná nuda. Kdybych tady měl nějakou jinou knížku, dávno bych asi tuto zahodil. To už nejsou jenom absurdity, to jsou přímo debility!
K tomu se Já nemohu nikdy odhodlat, ba snížit, abych bral jakoukoli lidskou myšlenku vážně. Vždy to beru jako vtip, jako hru, čtu to nanejvýš pro pobavení, pro ilustraci toho, čeho všeho, jakých absurdit, je schopen lidský duch.
Vanaprasthova přírodní moudrost je příliš prostá a jednoduchá, jako jeho život. Koho by to mohlo zaujmout? V tom hlupáci moudrost nevidí. Jen absurdity mohou upoutat a zaujmout všední davy, vytrhnout je z jejich všednosti.


Schopenhauer naznačuje, že příroda má účel a tím konečným účelem že má být člověk! To už není jen nuda, omyl nebo hloupost: to je tragikomedie, absurdita! Schopenhauer se musel zbláznit. Až sem dospěl tedy lidský rozum: k naprostému pomatení smyslů.


Mám-li věřit své kojné a svému vychovateli, je každé jiné náboženství klamné, jen moje je pravdivé.
Snad se bude toto tvrzení zdát protismyslné. Ostatně je mi tato absurdita společná se všemi lidmi.


Velmi brzy jsem se přenesl přes chiméry náboženství, protože jsem se přesvědčil, že existence Stvořitele je odporná absurdita, ve kterou nevěří už ani děti.


Latinské rčení ex tripode neznamená "trojpólově", jak si nejapně vymýšlí takzvaný "překladatel", odpovědný redaktor a PhDr. v jedné velmi neúctyhodné osobě jménem Milan Váňa, nýbrž ex tripode znamená doslova "z třínožky", což byl kus nábytku, na němž sedíce, pronášely věštkyně boha Apollóna své mlhavé pýthické předpovědi, stejně vymyšlené a vycucané z palce jako takzvané "překlady" milého páně Váně! To se mu tedy povedlo na pravém místě! Ach ta krutá ironie nechtěného vtipu! Ale co - však sám Schopenhauer by k tomu jistě mohl podotknout, že:
"...na světě nejsnadněji udělá štěstí absurdita."


To je také absurdita. Považte: jediný přirozený a pravdivý stav svobodného a divokého člověka - jeho nahota - je mu přísně zakázán! Jinými slovy: je přísně zakázáno být svobodný, divoký, přirozený a pravdivý! Tím vznikají až takové absurdity, že všude neustále přítomná a zasahující cenzura přejde nevšímavostí třebas i názorné obrázky vražd a násilností, ale jakmile se někde objeví odhalené ňadro, penis, vagína nebo i jen holý zadek, ihned je to důvod k vystrašenému zásahu.


Pro iniciativu ve filosofickém myšlení a poznávání světa nepotřebujeme vždy formálně správnou logiku, jakkoli to vypadá na první pohled podivně; formálně správná logika vývoj filosofie nijak moc nepoháněla a nepohání, spíš kupodivu logické paradoxy, zkratky, absurdity a dokonce sofismata nutí filosofy k intensivnějšímu promýšlení a uvádějí filosofii na nové cesty.


Nakonec se dočkáme ještě i tvrzení, že ženská objevila princip parního stroje při vaření v hrnci! No proč ne? Vždyť podobné absurdity slýcháme poslední dobou dost často.


Samozřejmě že společnost vyjadřuje již sama o sobě výrazné rysy absurdity; k jejich odhalení a zvýraznění však je třeba ostrosti vtipu a automystifikace.
(Pytlík: Doslov k: Hašek - výpisky z díla)


Literaturou se odjakživa šířily především lži, nepravdy a tmářství všeho druhu, dále náboženství, morálka, humanismus, politická demagogie, propaganda nebo prostě jen banality, hlouposti a absurdity úplně bez hodnoty a bez ducha. Kritické myšlení je v literatuře vždy Popelkou, vždy velkou vzácností.


Většinu příběhů a her o Ďáblovi, i když jsou třeba zábavné, je nutno označit za zastaralé absurdity, jimiž také skutečně jsou.


Neměli bychom popírat mínění žádného člověka, nýbrž si pomyslet, že kdybychom mu chtěli vymluvit všechny absurdity, jimž věří, nestačil by nám k tomu ani věk Metuzaléma.
Pokud nás absurdity nějakého rozhovoru, jemuž nasloucháme, začínají hněvat, musíme si pomyslet, jako by to byla komediální scéna mezi dvěma blázny.


Jak bych si z celého srdce přál, aby okolí mého domova krášlila bujná zeleň, kde by se beze strachu před zlověkem pásly srnky a divocí koně! Je snad absurditě a nemožnosti této představy na vině jen a jen má troufalá snivost?


Žádný člověk nevyprávěl s větší magií o absurditě, která se usídlí v rozumu a pak mu vládne s děsivou logikou.
(Baudelaire: Doslov k: Poe - výpisky z díla)


I ty nejchytřejší lidské mozkovny jsou úplní blbci. Posuďte sami, jaké nesmysly se jim honí hlavou:

"Pomocí laserů nebo podobných paprsků elementárních částic bychom mohli dálkovým ovládáním sestavit věci na jiných planetách nebo v jiných slunečních soustavách. Bylo by to mnohem rychlejší, než tam něco posílat. Možná bychom mohli zakódovat člověka a sestavit ho ve vesmíru."

Sám autor, Alan Weisman, jehož literární styl se až dosud omezoval jen na pouhý žurnalismus, se lidužel k těmto absurditám také připojuje a odvažuje se též něco originálního vymyslit. A toto je nepodařený výsledek jeho choré mysli:

"Rádiové vlny nezanikají, ale putují vesmírem stejně jako světlo. Také lidský mozek vyzařuje elektrické impulzy o velmi nízké frekvenci. Tyto vlny jsou podobné rádiovým vlnám, které používáme pro komunikaci s posádkami ponorek, ale jsou mnohem slabší. Zastánci paranormálních jevů nicméně trvají na tom, že náš mozek je vysílač, který lze s jistým úsilím zaměřit stejně jako laser a komunikovat na značné vzdálenosti, či dokonce zařídit, aby se něco stalo nebo nestalo.
Může se to zdát poněkud přitažené za vlasy, ale je to v podstatě definice modlitby.
Naše mozkové vlny, stejně jako ty rádiové, nepochybně někam putují. Kam? Prostor se nyní popisuje jako rozpínající se bublina, ale i to je zatím pouhá teorie. Představa, že naše myšlenkové vlny mohou putovat podél velkých a tajemných mezihvězdných zakřivení a nakonec se vrátit zpátky na místo svého vzniku, však možná není úplně nesmyslná.
Snad je dokonce možné, že kosmické elektromagnetické vlnění jednou - dávno poté, kdy odejdeme, pronásledováni nesnesitelným steskem po krásném světě, z nějž jsme se tak pošetile sami vypudili - přinese nás nebo naše vzpomínky zpět na naši milovanou Zemi."

Konec. Chtělo by se s úlevou říci "konečně konec", protože čeho je moc, toho je příliš. Příliš i na mne.


André Malraux:
Absurditu lze pochopit, nelze v ní však žít.


Nechápu, že si to předávají dál od jednoho chorého mozku k druhému, aniž by se našel jeden jediný zdravý mozek, který by se jako Já, ohnivý čert Feuerteufel, vzepřel nerozumu a absurditě a který by řekl: "Basta! Takové šílenosti po mně nechtějte!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm