Vzhůru do anonymity!

14. září 2015 v 14:48 | Misantrop

Francouzský teoretik umění Marcel Duchamp říká, že velký umělec zítřka půjde do ilegality a do anonymity. To je přesně ono, věděl jsem to!


Jmenovité, podpisové autorství je počátek definitivního konce umění. Co na umění nejvíc strhuje, je anonymita, ne jméno; pravěký rytec, děsivě věřivý produkt dítěte nebo psychotika, toho, který nemá potuchy, že existuje něco jako umění. Ale my? Už nemilujeme. Stále se na nás dívá někdo druhý, a my se stále tudíž chováme jako někdo třetí...


Štíty se mrazivě třpytily; byly svrchovaně majestátní, udržovaly si vznešený odstup a jejich naprostá anonymita měla svou důstojnost. Těch několik set metrů, o něž jsou nižší než známí giganti, je snad provždy ochrání před horolezeckými výpravami; nabízejí méně lákavé svody lovcům rekordů.


Jako vědci, střežící své objevy před zneužitím verbeží, tak i Já si chráním svá tajemství a neodkrývám nikdy před žádným člověkem moje nitro. Na to mám dost rozumu. Jen tahle knížka to činí, ale tady mě chrání anonymita pseudonymu.


Nikde není víc nepoctivosti než v literatuře; to říkal už Goethe, jak jsem obšírněji probral ve Vůli v přírodě. Především by proto musel zmizet štít veškeré literátské podlosti, totiž anonymita. V literárních časopisech byla k jejímu zavedení využita záminka, že má chránit poctivého recenzenta, varovatele publika, před zlobou autora a jeho příznivců. Avšak proti jednomu případu tohoto druhu stojí stovka jiných, v nichž má jen zbavit vší zodpovědnosti toho, kdo by nemohl obhájit svá tvrzení, nebo dokonce skrýt hanbu toho, kdo je natolik prodejný a ničemný, že za úplatu nakladatele vychválí publiku špatnou knihu. Často slouží též jen k zastření obskurnosti, bezvýznamnosti a inkompetence posuzovatele. Je až neuvěřitelné, jakou drzost si takový chlapík dovolí a před jakými literárními podlostmi se nezastaví, je-li si jist svou anonymitou. Jako existují univerzální léky, budiž toto univerzální antikritikou proti všem anonymním recenzím, ať už pochválily špatné nebo pohaněly dobré: "Holomku, řekni své jméno! Neboť napadat v masce a zakuklení lidi, kteří vystavují odhalenou tvář, to nedělá žádný čestný muž: to dělají malí kluci a lotři. - Tedy: Holomku, řekni své jméno!" Probatum est (Je to vyzkoušeno).
Svoboda tisku, konečně v Německu dosažená a ihned zcela bezectně zneužívaná, by měla být podmíněna přinejmenším zákazem veškeré anonymity a pseudonymity, aby každý za to, co veřejně zvěstuje hlásnou troubou tisku, odpovídal alespoň svou ctí, má-li ještě jakou, a nemá-li ji, aby jeho jméno neutralizovalo jeho řeč. Anonymně napadat lidi, kteří nepíší anonymně, je evidentně bezcharakterní. Anonymní recenzent je chlap, který za tím, co sděluje, respektive zamlčuje světu o druhých a jejich práci, nechce stát, a proto se nehlásí ke svému jménu. A cosi takového je trpěno? Žádná lež není tak drzá, aby si ji anonymní recenzent nedovolil: on přece nenese odpovědnost. Veškeré anonymní recenzování je zaměřeno na klam a mam. A proto, jako policie nedopouští, aby se po ulicích běhalo v maskách, neměla by trpět, že se píše anonymně. Anonymní literární časopisy jsou přesně to místo, kde nevědomost beztrestně soudí učenost, hloupost rozum a kde je publikum beztrestně obelháváno, a rovněž šizeno o peníze a čas chválou špatného. Není snad anonymita pevností veškerého literárního, a tím spíš publicistického darebáctví? Musí být tedy zbourána, až po základy, tj. tak, že i každý novinový článek by měl být všude doprovázen jménem autora a redaktor by měl přísně ručit za správnost podpisu. Jelikož i ten nejbezvýznamnější je znám alespoň v místě svého bydliště, odpadly by tím dvě třetiny novinových lží a drzost leckterého jedovatého jazyka by se držela v mezích. Právě tak řeší tento problém dnes ve Francii. Dokud takový zákon neexistuje, měli by se však spojit všichni poctiví spisovatelé, aby anonymitu označili cejchem nejvyššího opovržení, veřejně, neúnavně a každodenně projevovaného, a aby všemi způsoby uplatňovali poznatek, že anonymní recenzování je ničemnost a bezcharakternost. Kdo píše a polemizuje anonymně, má eo ipso proti sobě presumpci, že chce publikum oklamat nebo se beztrestně dotýkat cti druhých. Proto by měla každá, třeba i zcela zběžná, a nadto nehanlivá zmínka o anonymním recenzentovi užívat jen epitet jako "ten zbabělý anonymní lump tam a tam" nebo "ten maskovaný anonymní darebák v tom a tom časopise" atd. Toť věru slušný a případný tón vůči takovým tovaryšům, aby se jim jejich řemeslo znechutilo. Neboť na určitou osobní úctu může mít každý nárok zjevně jen potud, pokud dá najevo, kdo je, aby všichni věděli, koho mají před sebou; nikoli však ten, kdo se plíží kolem zahalen a zamaskován, a je tedy zbytečný: takový člověk je spíš ipso facto psancem. Je to Οδυσσεύς-Ούτις, Mr. Nobody, a kdokoliv může po libosti prohlásit, že Mr. Nobody je darebák. Proto má být každý anonymní recenzent, zvláště v antikritikách, traktován okamžitě jako darebák a prevít, a nikoli, jak ze zbabělosti činí někteří tou smečkou pošpinění autoři, jako ctěný pan recenzent. "Prevít, který neříká své jméno!" musí znít heslo všech čestných spisovatelů. A když někdo později získá tu zásluhu, že takovému floutkovi prohnanému uličkou hanby stáhne jeho mlžnou kápi a přitáhne ho za ucho, vzbudí pak noční sůva za dne velký jásot. - U každé ústní pomluvy, kterou zaslechneme, projeví se pobouření zpravidla nejprve otázkou "kdo to řekl?" - Avšak anonymita tu zůstává odpověď dlužna. Obzvlášť směšná impertinence těchto anonymních kritiků tkví v tom, že hovoří jako králové v plurálu, zatímco by neměli mluvit ani v singuláru, nýbrž v diminutivu, ano, v humilitivu, např. "má žalostná maličkost, má zbabělá prohnanost, má maskovaná inkompetence, má nejponíženější ničemnost" atd. Tak se sluší vyjadřovat maskovaným gaunerům, těmto slepýšům syčícím z temných děr jakéhosi literárního plátku, jejichž řemeslu je třeba učinit konečně přítrž. Anonymita je v literatuře totéž, co hmotné gaunerství v občanském společenství. Heslem musí být: "Řekni své jméno, lumpe, nebo zmlkni!" Do té doby musíme u kritiků bez podpisu vždy doplnit: gauner. - Ta živnost nese snad peníze, ale na cti člověku nepřidá. Neboť při útocích je pan Anonymus bez dalšího pan Darebák, vsadím sto proti jedné, že zdráhá-li se někdo říci své jméno, má v úmyslu oklamat publikum. Jen u anonymních knih má člověk právo recenzovat je anonymně. Vůbec by s anonymitou odpadlo 99 procent veškerých literárních ničemností. Dokud ta živnost nebude proskribována, měli bychom se v takových případech obracet na člověka, který celý krám vede (ředitele a provozovatele anonymního recenzního institutu), a činit jej bezprostředně zodpovědným za to, co námezdní síly ztropily, a to v tónu, k němuž nás jeho živnost opravňuje. Vést takové anonymní doupě recenzentů je pro mne osobně stejné jako vést hernu či bordel.


Když se někdo zeptá politiků, co je přivedlo k politice, odpovědí zpravidla, že to byl zájem o stát, o jeho dobré řízení a o veřejné blaho. Ale nezůstal by ani jeden politik, kdyby jeho činnost byla anonymní a kdyby byl placen jako metař, jenž se přece taky stará o veřejné blaho.


Josef II. zavedl v Čechách patentem z r. 1786 povinnost mít příjmení! Pak už nic nebránilo zavést povinnou registraci obyvatelstva a průkazy totožnosti, a policie a úřady mohly směle zahájit celoplošnou šikanu a perlustrační vyzývavé otázky typu "Jmenujete se...? Cítíte se vinen?... Ne?" Když mě někdo osloví mým oficiálním příjmením, mám z toho vždy takový nepříjemný pocit... Znejistím vždy, jako kdybych byl v nějakém neznámém průšvihu. Úplně mi to sevře úzkostí srdce, jako kdyby někdo zařval: "Herr Bauer, kommen Sie mit uns!" Když slyším své příjmení, skoro se až leknu, jako kdyby na mne někdo náhle namířil a zvolal: "Halt! Hände hoch!" - Neopodstatněné úzkostné stavy? Stihomam? No nevím. Však víme, kde to končívá. Nejdřív vám přidělí jméno, příjmení a číslo, pak se na vás přijde poptat cizí pán s aktovkou a nakonec vám uprostřed noci vyrazí dveře po zuby ozbrojené komando! - Josef II. je také brán jako někdo, čím nebyl, tedy za osvícence, a ne jako ten, kým byl ve skutečnosti, tedy okleštitelem, kastrátorem anonymního svobodného života, kastrátorem svobod - to je neuvěřitelné!


Povolání herečky, jako každé veřejně činné zaměstnání, je vůbec to nejhorší pro spokojený a klidný život: všem lidem na očích, všem lidem stále v pomlouvačné držce... Teprve v ústraní, v anonymitě, může člověk žít klidně a spokojeně.


Cítil se nadobro opuštěným a přemýšlel, jak by přece jen se před veřejností omluvil.
Dal tedy inzerát do všech novin: "Onen pán, který byl ve čtvrtek dne 15. září omylem polit, se slušně žádá, aby za účelem bližšího seznámení se dostavil do čísla 27 v Karmelitské ulici. František Čaboun, knížecí knihovník ve výslužbě."
Nepřišel nikdo, jen dostal anonymní dopis s těmito řádky: "Teď teprv vidím, jaký jste uličník, když si ještě děláte legraci!"


Jen povrchně tlachat o ničem? To si může dovolit leda někdo, kdo nemá před ostatními žádné tajnosti, kdo nemusí před nikým nic skrývat, protože nemá v sobě nic výjimečného. Ale misantropický myslitel? Ten, který žije v podstatě pořád jako štvanec, stále na útěku před lidmi, stále v poloilegalitě, v anonymitě, stále inkognito, ve skrytu? Ten má teď zničehožnic jít mezi lidi a povídat jim o své nenávisti k nim, k celému lidstvu? Z toho by nic kloudného nekoukalo.


Olga Hepnarová: Lidmi utýraná a tisíckrát zlynčovaná krásná mladá dívka schválně vjela nákladním autem na chodník a přejela tam dvacet lidí, z nichž osm se jí podařilo zabít. Anonymní dav jí ničil život, ona na oplátku zničila pár anonymních životů jejich.


Knihy se možná už veřejně neupalují, i s jejich autory, zato se stále v tichosti, leč rázně, autoritativně a bez diskuse tu a tam někomu smažou z webových stránek například recesistické kuchyňské recepty na úpravu lidské mrtvoly ke konzumaci (jako se to stalo mně). Stačí, když si někdo stěžuje; přičemž zde opět přichází ke slovu - a k moci! - ta nejsprostší, ale zároveň i nejúčinnější opora každé formy vlády: anonymní udavačství.


Dostali jsme za úkol vyplnit zase jeden z otravných testů, jimiž nás kromě práce ještě sužují. Byla to tentokrát každoroční bodovací anketa na téma "jak se vám u nás v podniku líbí". Anketa to není anonymní, takže podle toho také dopadla: nikdo neodpovídal úplně podle pravdy.


I kdyby to někdo viděl, i kdyby někdo "nahoře" viděl, co myslivci v lese, beze svědků, provádějí - myslíte, že by se někdo bral proti všem za nějaká anonymní divoká zvířata, za zvířata, která jsou stejně určena na odstřel, za "pouhá" zvířata - a proti lidem? Pochybuji. Nenávist člověka k člověku může být tu i onde z různých příčin velká, avšak lidská sounáležitost, lidská solidarita je vždy silnější a její kořeny sahají hlouběji než soucit s neznámým zvířetem v lese, jež nějaký ožralý bouchal odsoudil už předem ve svých myšlenkách k trestu smrti zastřelením jenom za to, že toto zvíře není člověkem, nýbrž lovnou zvěří.


Ve skutečnosti to nejsou často nějaká neznámá a anonymní zvířata, jejichž života a svobody se zastáváme. Ve skutečnosti se zastáváme našeho života a svobody, prostřednictvím jiných zvířat. Jak zpívá punková kapela Conflict: "Kdyby mohli, dělali by nám, co dělají jim."


Znovuobjevil jsem hudební kapelu, která jediná splňuje moje očekávání a představy. The Residents - naprosto anonymní seskupení muzikantů, kteří, když už vystupují na veřejnosti, tak maskovaní nebo dokonce nevidění za plentou.

The Residents

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm