Život jako jízda vlakem

28. září 2015 v 14:10 | Misantrop

Můj život je jak jízda vlakem. Tam si taky každý cestující hledá prázdné kupé, kde by mohl jet sám.


Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách. Zlobení s prací je mnohem víc než přímo v obchodě doma, a k tomu ještě ten kříž s cestováním, starosti o vlaková spojení...
Prozatím ovšem musím vstát, protože mi v pět jede vlak. Příští vlak jede v sedm hodin; aby ho stihl, musil by si nesmírně pospíšit a kolekce ještě není sbalená a sám se necítí nijak zvlášť svěží a spolehlivý. A i kdyby vlak stihl, šéfovo hromování ho nemine, poněvadž sluha z obchodu čekal u vlaku o páté a dávno podal hlášení, že ho zmeškal.
"Řehoři," řekl teď otec z levého pokoje, "přišel pan prokurista a táže se, proč jsi neodjel ranním vlakem."
"Není mu dobře," řekla matka prokuristovi, zatímco otec ještě mluvil u dveří, "není mu dobře, pane prokuristo, to mi věřte. Jakpak by jinak mohl Řehoř zmeškat vlak?"


Místo měl již dříve vyhlédnuto a bližší okolnosti byly mu známy... Rychlovlak měl tudy jeti v půl jedné.
Místo, kde se měl vyšinout vlak z kolejí, bylo právě asi uprostřed mezi dvěma hlídacími domky. Vittorio si je dobře vyvolil. Všiml si také, že asi tři minuty před příjezdem vlaku stojí již hlídači blíže svých domků. Úmyslem jeho bylo použít tyto dvě tři minuty k tomu, aby přinesl na koleje překážky. Věděl i jaké. Hned na kraji lesa byla hromada polen a přímo pod železničním náspem asi 30 kg těžký placatý balvan. Železniční násep byl asi dva až tři metry vysoký. Dalo se tudíž očekávat, že vyšinutí vlaku způsobí slušné spousty.
Vlak se blížil...
Rychle uchopil polen co nejvíce mohl a vyběhl na násep... Naházel je bez ladu a skladu na koleje, chtěje je pak účelně urovnat... Ale vlak se příšerně blížil... Tu všimnul si Vittorio dlouhého, tlustého polena... Uchopil je a položil přes obě koleje křížem. Právě postačilo.
A již byl vlak asi jen 200 kroků vzdálen.
Vittorio seskočil z náspu - a pěti skoky byl v lese a ubíhal dále. Hukot vlaku se kvapem vzmáhal. Náhle lokomotiva silně pískla. Ozval se skřípot kol... Hrůza se všech zmocnila... Vlak se vyšinul z kolejí - popojel několik metrů po náspu - ozval se prudký rachot, řinčení, nový rachot - a zas rachot a ještě větší rachot... až to prchajícího ohlušovalo. - Ale trvalo to jen asi 10 vteřin. - A pak bylo místo rachotu slyšet lidský řev, nářek a kvílení. Lokomotiva s několika vozy, převrácená, ležela v příkopu... Steny zraněných a volání o pomoc prorývaly krajinu.


Na nádraží Poprad-Tatry stojí na poborceném peróně špalkem podšprajcnuté skřínky na úschovu zavazadel. Je jich asi dvacet. Na skřínkách syndetikonem přilepený cár papíru a na něm negramotnou rukou inkoustovou tužkou: V prípade výluky prúdu skrienky batožinu nevracajú. Ale právě v tom okamžiku přijíždí od Košic vlak, tzv. rychlík, už tady zpožděný o šedesát minut.


Bude konec s tímto lidmi opuštěným rájem. A co si počnu potom Já? Mně asi nezbude než nasednout na vlak a odjet někam hodně daleko, protože pěšky se už nikam pryč od lidí nedostanu.


Vidím-li vlak, chci, aby vykolejil; Sylvester Matuschka, rakousko-uherský anarchista, jenž vyhazoval do vzduchu jedoucí železniční vagóny plné lidí a jenž také mimochodem posloužil Ladislavu Klímovi jako předobraz jeho nadčlověka Vittoria Romana z povídky Sus Triumphans, je můj hrdina.


Nejdříve, úplně na počátku, jsem třeba přemýšlela o tom, jak na vhodném místě podkopáním železničních kolejí vykolejit za jízdy přeplněný vlak...


Když tehdy vyrazil na cestu, v uších mu dozníval rachot světa; tak to rachotí v tunelu chvíli po tom, co jím projel vlak.


V redakcích, milý pane, nemáme kdy přemýšlet o tom, co a jak napíšeme, když venkovský vlak čeká na naše stohy papíru.


Bylo vidět rozbitý vlak Červeného kříže. Nad tím se rozčílil kuchař Jurajda: "Copak se smí střílet do vagónů Červeného kříže?" - "Nesmí, ale může," řekl Švejk. "Vono je vůbec na světě moc věcí, který se nesmějí dělat, ale můžou se provádět."


Banda černokošilatých lotrů mě vyvlíkla z vlaku a prohledali mě od hlavy k patě. Nesnesitelné! Prostě proto, že mě podle obličeje považovali za podvratný živel.


Když jedu v noci vlakem, dokážu obyčejně číst i nějakou tu slabomyslnou povídku z časopisu a ani se z toho nepozvracím. V noci ve vlaku obyčejně dokážu takovouhle volovinku i dočíst.


Stěžoval si mi, že se jeho děti vášnivě zajímají o stroje - automobily, vlaky, letadla, rádio. "Je to jako epidemie neštovic."


Viděl jsem tisíc zetlelých bizonů zanechaných bílým mužem - zastřelených z kolemjedoucího vlaku. Jsem divoch a nerozumím, jak má být ten čadící železný oř důležitější než bizon, kterého my zabíjíme jenom proto, abychom zůstali naživu.


Tuhle jsem nasedl do vlaku. Byl téměř prázdný. Na jedné zastávce si ke mně přisedl nějaký muž. Bylo na něm vidět, že si potřebuje s někým popovídat. Nechtěl jsem být výjimečně nezdvořilý, a tak jsem ho nechal mluvit. Povídal, že jej opustila žena a že nemá žádné přátele. Vykládal mi také o sedmi smrtelných hříších člověka. Na moji námitku, že sedm hříchů je zbytečně moc; že by stačil jeden jediný základní hřích člověka - totiž že vůbec jakožto živočišný druh existuje, podíval se na mě úplně změněným pohledem a jeho utrápený bolestínský výraz přešel do agresivního zpytavého pohledu, který jako by říkal: "A kterej ty seš?" Uvědomil jsem si svou chybu a omluvil jsem se, věren své roli v komedii, již jsem s ním hodlal sehrát. Pak se mi udělalo nevolno a pozvracel jsem ho. Opět jsem se omluvil a slíbil jsem mu, že když mi dá svou adresu, budu si s ním, s chudákem všemi opuštěným, dopisovat. S radostí mi napsal i telefonní číslo. Ještě jsem nebyl mezi lidmi ani čtvrt hodiny a už jsem toho měl zase na dalších dvacet let dost. Vymluvil jsem se, že musím vystupovat a prchl jsem z vlaku.


Nelpěte na čase
Hýbá se s vámi i bez vás
Je to jako pokoušet se lpět na projíždějícím vlaku


Půjdu pracovat do úřadu, a pořád se mi bude zdát, že jsem naskočil do jiného vlaku, než jsem měl.
(Čechov: Bezvýznamná příhoda)


V dětství stačilo přejít velký lán za sídlištěm, abych se dostal pryč z civilizace. V mládí stačilo vystoupat na Šibeniční vrch kousek za městem. Nyní, ve středním věku, musím hledat pokoj a klid od lidáků o sedm kilometrů dál. Kam se poději na stáří, bude-li to takhle pokračovat - vlakem do pohraničních hvozdů?


Proč není nikomu na zvracení, když si usměvavý myslivec veze podzimním vlakem střeleného zajíce?


Kněží a duchovní kráčejí v prvních řadách mírových demonstrací a lehají si před vlaky s válečným materiálem se stejnou horlivostí, s jakou jejich řádoví bratři z týchž seminářů žehnají kulkám, bombám a vojákům. Někde se musela stát chyba.


Viděl jsem také nové osobní vlaky Českých drah. Překvapilo mě, že nejsou už špinavě hnědorudé, ale nové, modernější a jásavě žlutozelené. Je to už let, co jsem naposledy použil železnice! Zase jsem zaspal dobu.


Vyjádření k otázce národního sebeurčení nás velmi upomínají na odborné posudky podobných znalců z dřívějších dob, např. na bavorské zdravotní kolegium při příležitosti otázky zavedení železnice. Všechny dřívější obavy těchto urozených sborů se nikdy nenaplnily: cestujícím ve vlacích nových "parních ořů" se nedělalo zle, diváci také neonemocněli, a od dřevěných ohrad, které měly nové zařízení skrýt, se také upustilo - pouze dřevěné ohrady v hlavách všech takzvaných "expertů" zůstaly zachovány i pro další generace.


- Já se jmenuju Boleslav Hnipírdo.
- Boleslav Hnipírdo. A jak můžete, člověče, s tak blbým jménem lízt do vlaku!


Deset dní a nocí strávených v nákladních vlacích a stopováním jej dovedlo na Velký Bílý Sever. Už není otravován civilizací, před níž prchá, ale kráčí sám do země, v jejíž divočině se ztratí.
- Alexander Supertramp, květen 1992.


Švejk: "Poslušně hlásím, že na mě svalili, že jsem zastavil vlak."

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm