Orzeszkowa & Romski: Ad astra 1.

16. října 2015 v 14:14 | Misantrop |  Četba
Eliza Orzeszkowa1)
Juliusz Romski2)
AD ASTRA3)

Nepatrná na velikém obraze přírody, temná a klidná uprostřed jejích světel a hlasů, stanula mladá žena v háji osik, které šelestily proudy chvějícího se listí vprostřed mlčících sosen. Léto života, tak silné a čisté jako dech té pustiny, s kterou neustále žila, vytesalo ji do harmonie tvarů a linií, jaká bývá příznakem všech bytostí dokonalých, v sobě ukončených, čistých a silných.
Za zvučného šelestění osik, v pruzích rubínového světla, třesoucích se kolem, sepjala ruce pohybem modlitby nebo zadumání a ponořila se v myšlenky.

Slyším, jak pukají lebky královské, jak se ubíjejí bohatýrská prsa, slyším vzdechy hynoucích růží, chřestot rozmačkávaných perel…
Od kolébky vnímala jsem již tu báji a báseň, jež se vine tragickou pravdou u podnoží této pustiny, až se báseň smísila s mojí krví, zabarvila blány mozkové, city v srdci napjala jak struny na harfě… A báseň není skončena, a pravda její tragická je!...
Jitro minulo, poledne nadešlo a míjí též…

...Již večer! Hle, i lesní ptáci
svá křídla chýlí na rozletu k hvězdám…

Hnízdo mé spadlo, sraženo bleskem… A jako drobná ptáčata sletují se poplašená s bojácným pískotem, když orel pluje nad pustinou; jako travina tak vybujelá, že jí unikají nízké lety motýlí; jako oblak, který, stoje nade smrky, zadívá se stříbrným okem v temnotu lesní, zatímco druzi volně si hrají po zářícím blankytu - tak jsem samotinká…
Jsou na zemi ruce, které přenášejí červíčky, ohrožené pošlapáním, na místo bezpečné, a které letorosty zurážené ode pňů navracejí prsti, povstalé z ostatků jejich předků. Jsou srdce, odpovídající všem zvukům té pustiny, buď si to ozvěna, šelest, huk nebo třesk, jež tepou jí v prsou jako vlastní srdce její.
Mám mnoho hrobů, které navštěvuji, i jeden nejdražší, v němž na daleké stepi bratr můj sní o nebi rozepjatém nad touto pralesinou.
Stará pěstounka moje, když zamykala smrt oči její, šeptala tisknouc mi ruku:
"Sama zůstaneš, samotinká v těch velkých pokojích…"
A divoškou jsem již zůstala… V pustině meškám stále a na svět se dívám zorným úhlem pustiny.

Co takto přemýšlela, počalo cosi v dáli tichounce rozhoupávati kapradiny na mechách. To běžela bílá laň. Přibíhala tak lehce, že se po jejích skocích sotva zachvěla pružná ratolístka osiky nebo zavlála širokým vějířem papratka orličí.
Běžela přímo k ní. Na kvetoucích mechách stanula, zabořila do ní černé, pronikavé oči.
Na rozkvetlém mechu, opírajíc své rámě o pružnou šíji laně, naslouchá žena zvonu, jenž se rozléhá mrákavou lesní.
Líbezná postava bílé laňky, ovinutá závoji šera, mizí pomalu, až zaniká.


Pro málo zajímavého průměrníka je škoda vůně vyrážející z litevských lesů, škoda perel mlhy posbíraných na lukách, škoda šumu pramenů.

Jest v nás jakási síla, moc, kterou nedovolujeme jakýmkoli modlám hasit našich hvězd.

Starodávní Litvíni svlažovali ústa nemluvňatům, jakmile přišla na svět, krůpějí šťávy, vytlačené z pelyňku. Účelem obyčeje toho bylo navykati děti země od prvního úsvitu života hořkostem pozemským.

MLČ, MARIE. VÍM SÁM NEJLÉPE, JAK PŘIPRAVOVAT DĚTI PRO ŽIVOT.


Pomyslila jsem si nejednou, že něžnost a útlost drobných tvorů přírody ještě více než nádhera tvorů obrovských odkrývá úžasnou nesčetnost a jemnost nití, jichž osnovou potaženy jsou stavy Tvůrce Arcimistra. Ostatně, aby se cítily divy přírody všude a ve všem, je nutno míti ji v srdci.


Je velká analogie mezi volným a šumným mládím bystřin a potoků na srázných Alpách a volným a šumným mládím myšlenek lidských vzlétajících fantasticky až pod nebesa. Jsou v těchto vzletech smělé výtrysky bujných sil, jsou hrdé víry v kometovou hvězdu budoucnosti, jsou briliantové přeludy, zářivé klamy, že ty mety sahající k nebesům, k nimž vysílá mladistvá pýcha stonásobnou duhou barev i zvuků nadbytek energie, nejsou výtvorem obraznosti, ale půdou skutečného života… načež - načež ubývá z vířící životem číše stále víc a více jisker a šumu, život sám sebou snižuje svůj mladistvý let, až konečně okřídlené duše orlí nebo sokolí přemění nepozorovatelně v ptáky docela jiné… hnízdící na nížinách, kde vyhrabávají z prachu chléb vezdejší tak klidně, jako kdyby nikdy bylo za nimi nebývalo vzletné mladosti.

Čímpak je ta moje věda? Chatrné je to formulování pravd, jichž skutečnost hlasem daleko moudřejším, hlubším, vykládá každý vodopád, každá vlna, každý záduj větru, šelest každého lístečku.

Kmitá se mi před očima cosi jako rozepjatá křídla, jež se vzpínají k letu v šeré mlze, hledajíce vysvobození… I vzniká ve mně touha dopomoci těm ubohým křídlům k světlu, přispěti jim v úsilí, jímž se osvobozují ze staré, šedé pavučiny, jež je oplétá.

Průměrným lidem svědčí nejlépe, nezvedají-li hlavy nad meze, vytčené všedními potřebami a potěchami. Ale určitým, dokonalejším a obsáhlejším duchům jest to stav přímo nedůstojný jejich měr, trvají-li v klidu neporušeném, byť i vzruch a obrození musily jim na prach roztříštiti bývalé jejich svátosti.

Vyznávám kult krásy, jednu to z nejcennějších vlastností vzdělaného lidstva.

Když oběti a utrpení spalují se na oltáři klamu, právě tak jako padají v prázdno slova modlitby: nač se tedy modliti, ať obětí anebo slovy? Nač trpěti?
Jde tudíž jen o energii, o tu odvahu zbaviti se zbytků méně osvícených dob. Vím, že neděje se tak snadno, neboť mimo jiné překážky staví se tu na odpor také zvláštní hrdost, bránící se tomu, že by měla uznati posavadní působnost za bezúčelnou, když tak opravdově byla chápána.
Velkou překážkou jest také stálý vliv okolí a ta neproměnná dekorace, s níž se úzce spojuje posavadní osnova myšlenek a citů, jako by to byly vzory na ní vyšité. Zda tu ještě zmohou něco moje slova vůči tak mocným protivníkům?

Pro mne neexistují předpovědi dobré ani špatné, protože já nemohu ztratit nic, ani naději: nenaději se ničeho.
Byl bych to pěkný myslitel, kdyby krůpěj pelyňku mohla jakkolivěk zakaliti moje názory, kritiku a analýzu!


Na kameni, pod smutným sedíc smrkem, zakryla jsem oči dlaněmi a duchem zahleděla jsem se v husté ony mraky, kterými tvou duši, bratránku, naplnily zlé moci života… Tu jsem pocítila pojednou, že cosi měkce, lehce dotýká se mého ramene.
Čítal jsi někdy Plútarcha? Já jej čítala s bratrem a oba jsme záviděli Sertoriovi4) tu bílou laň, jež v osudných nebo tragických okamžicích od bohů k němu přibíhala šeptat mu do ucha o vůli bohů a o dalekých, dalekých Ostrovech Blažených. Když pak nás nenadále postihl okamžik osudný a tragický, spatřili jsme sami - bílou laň.
Od té doby vídám ji časem též. Zjevuje se a šepce mi někdy do ucha smutné věci; ale krásné jsou vždycky. I nyní, vychýlena ze zelené houště, dotkla se bílá laň mého ramene a rozumnýma očima hluboko se mi zadívala do očí. Ucho jsem měla plné prachového šelestu sněžné její srsti…


Ale jest ještě ono právo… Nepojmenoval jsi je, bratranče, jménem - i vím, proč. Jest to právo snahy po nasycení a ukojení, po sytosti a radosti života.
Vím o něm.
Jest to právo, jehož nejvýznačnější a nejhrubší výraz vede lišáka, když se úkradkem vrhá na srnčátko; pudí tlupu vlků, svítících očima jak hromnicemi nad sněhem, když naplňují vytím vzteklého hladu noci hromničné! Jest to právo užívání a sobectví, v něž zapřahá šíji takové množství sluhů, že nač ještě verbovat nové?
I bez toho šlapou si tam na nohy, tlačí se, až si rozmačkávají hrudníky navzájem. Tam, bratranče, pozoruj si lůzu, černou masu, která své hrubé instinkty parfémuje, načesává, přiobléká a vypouští do světa jako tlupy vlků, oblečených v hedváb a blýskajících rukavičkami.

Jsou srdce, která mohou být šťastna toliko na základě klidného svědomí, a proto nikdy nejsou šťastna. Neboť odmítají, co tak málo harmonizuje s hudbou jejich ducha, že se to zakrátko stát může výčitkou… co je příliš malé, příliš těsné, příliš nízké, tak že se to zakrátko stát může - hanbou.
Leč odmítaje vnadu, jež by musila zmenšit a snížit jeho ducha, nepohrdá člověk právy přírody, naopak uplatňuje právě základní její právo, zapsané na každé její stránce, právo zdokonalování se.

Nic nezhyne. Ve světě hmoty nic nezhyne. Ze zrnka žita požitého dnes bude snad atom hmoty mozkové v lebce myslitelově.
Právě tak panují proměny nekonečné i ve světě ducha. I tu jest neustálé kroužení života, ten věkověčný Kreislauf des Lebens5), z formy do formy, z života v život, z bytosti v bytost, a nikdo nedovede mi říci, kde je počátek a kde konec mé slzy.


Moje výzbroj je vědecky obracené ostří ukázněné myšlenky: toť jediná moje zbraň, prostá, ale tak mocná, že mi není třeba lesklých brnění. Tak jest zbraň ta mocná, že vůbec celý svět stojí bezbranný před námi, pionýry myšlenky.
Nadšení a zápal citů jsou sice srdci poklady, rozumu však jsou nulou. Cožkoli z říše duhových legend a horoucích milostí vypraveno by bylo do pole proti ukázněné myšlence, a nechť by ji zasypali milionem nejnádhernějších a nejzářivějších zjevů, jež může zroditi rozechvělá obraznost, byť by zkusili oslniti ji milionem ohnivých raket, spálených z chvilkových pravd a plemenných zájmů všech národů a časů - ona se nezachvěje, neboť kalené šupiny jejího pancéře spojila ocelová nutnost těch matematických pravidel, jež jediné určují existenci světa a vládnou světem bez ohledu na jeho miniaturní záležitosti, city a nadšení.

Přeměň srdce své v aeolskou harfu mystických pustin, vezmi do rukou harfu! Obrať se k umění…

Považuji vzdělaného ducha za nehodno, aby se skláněl s fanatickou pokorou před postrachem model, urobených během věků pro neuvědomělý prostý lid, jenž by nedovedl žíti bez klanění se ani jíti bez ukazovatelů cesty. My lidé učení netvoříme článků v řetěze života vůbec. Žijeme jen myšlenkou a jen pro myšlenku, neboť abychom myšlenku mohli přizpůsobit a jí pracovat, nemáme naprosto času žíti.
A tak je možno vskutku říci někomu: "Umři, abys mohl žít myšlenkou!"

Víme, že země vymře. Víme, že napřed setře z ní prst času plíseň, která se zove lidstvem.

Čím výše, čím výše letí duch člověka, tím rychleji prchá od něho, daleko, až zapadá na mlhavých hřbitovech nesplněných snů…


POZNÁMKY:
1) Eliza Orzeszkowa (1841-1910), polská spisovatelka (na obrázku níže).

2) Juliusz Romski (1869-1940), pseudonym polského zoologa, spisovatele a filosofa Tadeusze Garbowského; zemřel v koncentračním táboře.

3) Jejich společný filosofický román v dopisech Ad astra (latinsky "Ke hvězdám") s podtitulem Duetto (Dwugłos - Dvojhlas) z roku 1904 je pozoruhodným dílem romantického pozitivismu, jakousi až básní v próze z prostředí švýcarských Alp respektive Bělověžského pralesa na pomezí Polska a Litevska (v okolí Krasowky, kde se mimo jiné nachází i jakási malá víska jménem Orzeszkowo). V korespondenci dvou názorově odlišných lidí se jakoby střetávají poetické ideály s prozaickou vědou, horoucí cit s ukázněným rozumem a náboženský humanismus s atheistickým misanthropismem, ale navzdor těmto zdánlivě nesouzvučným strunám na pražci života přece vzniká docela libozvučný a čtivý akord. Román byl přeložen do ruštiny a roku 1911 také do krásné, byť dnes již, žel, zastaralé češtiny. Výpisky jsem tudíž po stránce jazykové či pravopisné upravoval jen málo a pouze v nejnutnějších případech. Připojené zde poznámky pod čarou jsou mé vlastní. Celý román je česky dostupný v Digitální knihovně Městské knihovny v Praze.

4) Quintus Sertorius (120-72 př.n.l.) - neporazitelný vojenský génius, který se v Hispánii odtrhl od Říma, ale který byl nakonec úkladně zavražděn. Legenda praví, že rozuměl řeči zvířat; prohlašoval např., že dostává zprávy od samé bohyně Diany prostřednictvím bílého kolouška (viz Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů 41.). - Poznámka Misantropova.

5) Kreislauf des Lebens (německy) - koloběh života; čímž se míní samsára neboli věčný koloběh znovuzrozování (a utrpení) v představách starých Indů. - pozn. Mis.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm