Orzeszkowa & Romski: Ad astra 2.

16. října 2015 v 14:27 | Misantrop |  Četba

Jak jsi pyšný, bratranče!
Ty tedy myslíš, že se nacházíš mimo lidstvo, nad lidstvem, rozvázaný ze slibů bratrství? Tomu se divím.


Láska "jeho a její" často, velmi často, zprvu slibujíc zázraky ráje, rychle se přeměňuje v sprostotu a peklo.

"Jsou na světě lidé velice silní, silnější všelikého zla; kdyby nevím jaká překážka před nimi se vyskytla, smetou ji se své cesty jako pírko."


Duše vždy kreslí na mělkém písku svého rozumu a srdce pouze výraz: Já.
Rozeznáš je po tom, že vždy ta srdce, jako ony rhododendrony himalajské, jejichž purpurové kalichy toliko v nejhlubších stínech mohou se rozvíjeti, planou šarlatem touhy, samotná a nepoznaná.
Musí bývati samotná; tato srdce mluví Tvými slovy: "Mně tak jak zástupům není volno žíti!" Tak jest: jim není volno, není možná žíti, jak žijí zástupové. Proč? Oni to vědí, musí cítiti, že ruce, jež se dotýkaly nejvyšších svátostí, musí více než každé jiné zůstati - čisty.

Cizím je mi dětinský názor, jako by vesmír se vším, co v něm je, byl tu jenom k službám člověka.
Nebiji čelem tak modloslužebnicky před lidstvem o zem, abych i ve Vesmíru viděla nevolníka, jenž před ním se uklání, a netonu též jistě v naivním pro lidstvo obdivu.

Oženil se s dívkou prázdnou a žádostivou, která, jako všecky nižší povahy, měla celý arsenál prostředků k překonávání a snižování povah vyšších.
Tehdy jsem pochopila, jak neplatným činitelem do počtu bývá na rtech lidský výraz: Pro vždy! a z jak špatných často materiálů bývají ony pece, v nichž se lidské kovy, na pohled nejtvrdší, přeměňují v lehký troud.

Je-li hladina života tak ostrá a drsná, že údy jen poněkud něžnější musí se na ní rozdírati v zakrvácené cáry - jsou-li rohy jeho tak ostré, že nejsilnější srdce, narážejíce na ně, zasténají třeskem tříštěného skla - vyplachuje-li žití ze dnů naději, z nocí sen, ze srdcí radost: kdopak je takto utváří, ne-li lidstvo?
Navštívila jsem pole jeho vděku a nalezši na velikém lánu několik mizivých bylinek dověděla jsem se, že to byla výjimečně hojná úroda. Obešla jsem políčko jeho dobroty, a procházka ta připadala mi krátká; leč když jsem obcházela pole jeho samolásky, opustily mne síly, a nivy, na nichž vzrůstá jeho hlupství, neodvážila jsem se ani obcházet…
Naproti tomu není pravdivo, co pravíš, že jsou pojmy a skutky ethické v rozmanitých svých stupních a obměnách lidstvem vysoko ceněny. V theorii jest tomu tak, ale v praxi? Ó nebesa!
Mystickým růžím i šerým kathedrálám nedaří se valně v kraji zálib lidských, a nechť si často bývají navštěvovány a lidé se jim obdivují, každý od nich pospíchá na náměstí, na bursu.
V nějaké knize četla jsem tuto poznámku geografickou: "Kdo pluje do srdcí lidských řekou Ctnosti, nedopluje; nejjistější k nim cesta vede přes hospodu a velké město." - A je pravdivá tato poznámka. Dobře též věc tu poznal myslitel, mluvící o nedůvěře, kterou budí ti, kdož přicházejí z velkých rozloh myšlenky nebo citu.
"Slyší-li v noci, dlouho před východem slunce, lidé ležící v postelích za okny osamělé kroky, táží se sebe hned: Kampak ten zloděj míří?" A vskutku, nepřicházejí-li tito osamělci, aby ukradli besedujícím věc potřebnou nezbytně k jejich klidu?
Je druh jedovatých rostlin, jejichž jed, užit v určité dávce, projevuje se veselým třeštěním. Byl čas, že lidé obecně užívali toho jedu, poctívajíce rostliny jej vydávající názvem: consolantes.1) Bohužel, že po vše časy, aby kdo u lidí vzbudil nejstálejší a nejvšeobecnější tklivost, třeba mu býti vskutku jedovatým, ale veselé třeštění rozněcujícím rulíkem.
Abych pak již tu věc o lidstvu zakončila, vypůjčuji si ještě jeden výrok jiného myslitele: "Vykonalo dlouhou cestu od červa až k člověku, ale jest v něm ještě mnoho červivého."
Vidím, bratranče, na Tvé tváři ironický úsměv. Myslíš si vítězoslavně:
"Neříkal jsem, že je to zbytečná na zemi plesnivina? Je-liž možno ji milovat? Je-li hodno jí sloužit?"


Tím nesnadněji dovedou se lidé navzájem chápati, čím na vyšších příčlích rozvoje a poznání stanuli.
Dva nejdrobnější úlomky hmoty, odlišné hmoty, dvě améby, umístěné v krůpěji vláhy, podléhají, jak se zdá, magnetismu, jenž je neúchylně přiblíží k sobě a spojí v jednotku. Dva motýli dotýkají se prstečkovými tykadélky a dotekem tím sjednocují svou vůli a touhu.
I dvěma vesničanům ještě může postačiti snad jediné rozchýlení úsměvem korálových rtů a jediný dotek dlaní, blýskajících srpy.
Ale o trochu jen výše a opravdu vysoko je stále nesnadnější a méně pravděpodobna idyla a harmonie soucítění a soumyšlení. Každá jednotka zdokonaluje se po svém, po svém také vyzařuje navenek: tak, že zkřížené paprsky nemohou již soustřediti se v jedinou hvězdu života a rozprašují se v okolním polosvětle.

Veliká jest moc času, jenž bez vědomí člověka hospodaří v jeho nitru. Pro vás, kteří milujete a jste milováni, nemohou než vyrůstati největší životní tragédie z toho působení času, jemuž nelze uniknouti. Tempus edax rerum. Čas - zhoubce citů.2)
Jenom skutečné Sfingy nemohou dožíti se takovýchto objevů a svítí nad světem - nepomíšeny s davem, jako hvězdy vlastní svojí silou.
Zda jsem již vstoupil i já na tu hvězdnou dráhu?
Buď jak buď, nemám dnes již lidem co říci - a ani od nich nic nemohu očekávat.

Nevíže se všeobecnými normami vůbec, také pokud se týče paragrafu "on a ona", rozhlížel jsem se po svém způsobu a tento rozhled naplnil mne u věku poměrně mladém již přesycením.

Myšlenka jest jen částí bytosti lidské! Lidé slouží obyčejně malicherným pohnutkám; k těmto pohnutkám přidělávají si nádherné rámy poesie a prohlašují je za ideály!

Beze vší pochyby jest láska mateřská, jako všeliká jiná láska, pouhým sobectvím.

Velebil jsem majestát nadoblačných ledovců a srovnával jsem jej s malostí lidských sil a tužeb. Vyznával jsem s umíněnou otevřeností, že v divých pustinách do nebe sahajících hor chci býti vždy sám a sám. Či je kdo ducha tak rozkřídleného a silného, aby uprostřed oněch nejvyšších a nejčistších rozměrů zemských dovedl stanouti na jednom a témž se mnou stanovisku myšlenky a jejích vzletů?

Cítil jsem v sobě převahu myšlenky a plnost sil, bych ji vyzvedl; pochopil jsem, že ona jest mojí milenkou jedinou; polekal jsem se o ni; zatoužil jsem zůstati s ní sám a sám a ze vší síly strhával jsem přehradu, jež počínala vyrůstat mezi ní a mnou.
Kotoučem marného prachu, mdlým výparem vod stojících na nížinách, zaválo to ke mně ode všeho, co nebylo tou jasnou, velkou, nadhmotnou a nadsvětovou paní a milenkou.
Ona jediná - ona, chladná - zdála se mi hodnou, abych jí u nohou vylil, čím mi srdce vřelo. Prsa dmula se k jiné, drobné, tělesné: ale já, vzpínaje se nad pomíjivé atomy, rozevřel jsem náruč nesmrtelné, nejčistší…
Když jsem konečně s nejvyšších štítů sesouval jsem se rychle z liduprázdného ovzduší moci živlů do sfér stále mírnějších a teplejších, do ovzduší zelených lučin, lesů, polí a nakonec i zahrad, kde si lidé hustěji a hustěji budují domy a pohodlná obydlí - tu jsem pochopil jasně a neodvolatelně, že v té klidné záduše a bezpečné těsnotě nedovedl bych nikdy založiti si hnízdo nebo brloh svůj.
V tomto přesvědčení, jež se znova ve mně sesílilo na přísné výšině, ležel vpravdě rozsudek dobrovolného vyhnanství mého v osamělost tuláka, v bloudění těžké, vyčerpávající, bez tepla, beze slasti, bez mezí… A přece necítil jsem proto smutku ani lítosti. Může být, že žalost zkrocené přírody přeměnila se ve mně v chladnou povýšenost, v onu pýchu, již časem nosím na čele i na rtech, stažených mlčením.

Rozměry i hodnoty mění se zároveň s výší, do níž se vznášíme. Jakouž potom hodnotu mohou představovat klenoty lidské existence pozorované s výšin hrdých trůnů? Mimo vládu rozbírající myšlenky není pro život nijakého dobra ani cíle. Má-li v sobě duch lidský dosti síly, aby vystoupil na ony štíty, již nikoli zemské, ledové a mrtvé, ale božské, živé a plamenné: může-liž a smí-liž pak domácí střípek existence, odkud vzlétnul, sraziti jej z dobytých piedestalů?
Co může stáhnouti jej v nížinu? Snad služba, snad povinnost k těm atomům, z nichž náhodou povstal?
Nebo snad hodnota delšího živobytí, vykoupeného apathií a odúmrtím myšlenky?

Kdo je dosti silný, aby vstupoval na takové piedestaly, s kterých přehlížeti možná všecky světy, viděti a věděti, odkud se vzaly, proč jsou a kam spějí… a rozuměti všem jejich losům… ten asi nenachází na zemi nic, co by mohl stavěti na roveň s vlastní svou vládou a velkostí… Nenachází a nenajde. Patrně nemůže ani lidstvo míti proň ceny, ani žití a štěstí toho druhu, po jakém touží jiní.

Vedle vzpomínek, které spadají na silnice života závorou často velmi silnou a obyčejně přísnou, odvrhující proud lidských snah od normálního směru stranou, k věcem bláhovým a marným, ke květům dávno uschlým a stínům dávno rozvátým; vedle lítosti, že po každém včera musí nastoupiti nějaké dnes a nějaké zítra; vedle smutků, teskných snů, nadějí a mnoha jiných ještě podobných výronů našeho "já" - náležejí také svěření a vyznání všelikého druhu k nejnepotřebnějším zjevům mezilidským, ba k věcem přímo škodlivým. Jsou ohromným bludem, vezme-li se zřetel ke krátkosti času a skrovné zásobě sil, jimiž vládneme.

Jsme sami.
Ty však nemysli, že mluvě takto, stýskám si na osamělost. Nečiním toho nikterak. Víš, že zcela z vůle vlastní zničil jsem mosty spojující příbytek můj s šumem a tržnicí světa.
Již je tomu dávno, co jsem, chtěje se poněkud vyznati v záležitostech toho údolí bídy a nudy, pořídil si velice jemný přístroj, na němž jsem vážil vše, co mi pod ruku přišlo. Vážil jsem a porovnával. Srovnávání to dalo mi ten výsledek, že vše, cokoli v tlumu3) trhovců těší se poptávkám, objevilo se býti nevážným jako prach a marnost; všecko pak, co jevilo váhu a cenu zlata, nachází se velmi daleko tržní té vřavy. Odtud mé dobrovolné procházky po stezkách liduprázdných, a proto nestěžuji si na svou osamělost.

Ty bys řekla, přehlížejíc moje nitro, že zanikají ve mně škaredě a krutě i poslední stopy shovívavosti k bližnímu; a měla bys pravdu.

Srdce - vy, lidé, milující se navzájem, sloužíte si nejraději tímto utopickým symbolem citu, symbolem nejméně důkladným ze všech symbolů.

Nechuť a nuda; nepokoj a znechucení: to jsou výrazy, naznačující nejvýstižněji moje ovzduší.
Pojí se s tím současně přesvědčení, že příroda nehraje tu nijaké zvláštní role, že všude, kdekoli sousedé moji rozbijí stany, opakovat se musí neomylně týž akord prázdnoty a nudy.
Mám za to, že kdybychom všichni, jak tu jsme, byli anděly a mohli uprostřed Dantova ráje rozložit se táborem: ještě před západem slunce vešel bych dobrovolně mezi duchy ztracené a prokleté, nechť bych měl i později vysílati žalostně chmurný pohled za ztraceným rájem andělů.

Je možné, že v končinách pustiny, zalidněné národem dubů a prastarých sosen, nalezl bych kolem sebe více úvazků povinnosti a spojitosti. Tudy táhne se zřetelně hranice mého a dědina mých zájmů; tamtudy přebíhá patrná hranice dědictví a zájmů lidských: mezi nimi je propast.

Já nezničil jsem v sobě schopnost písně, ale zničila ji neuprositelná střízlivost poznání. Musila ji zničit. Soudím, že pouze bytosti oddálené od analýzy a neznající mechaniky bytí mohou vyzpívati píseň života.
Analyzoval jsem příliš dlouho, rozepjal jsem obzor svých pojmů příliš široko - a vím nyní příliš mnoho. Moudrost moje zbavila mne již bývalé prvotní oddanosti a pokory. Z mezí a hranic určených lidem, aby v nich žili a trvali z pokolení do pokolení, vyšel jsem s horečnou zvědavostí a po dlouhém putování stanul jsem až tam, odkud zřídla všelikého žití berou svůj původ. Znám každou nit, z níž se upřádá žití: a proto vyschly pro mne všecky zdroje.



POZNÁMKY:
1) Consolantes = utěšující. - Stejnou roli hrají ve společnosti dnešní všeobecně rozšířené, znenáhla ji otravující jedy: alkohol, nikotin, morfium a jiné. - Pozn. překladatelky.

2) Tempus edax rerum. Čas - zhoubce citů. - Citát z Ovidiových Proměn. - Pozn. Mis.

3) tlum = (knižně) shluk, houf, zástup. - Pozn. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm