Orzeszkowa & Romski: Ad astra 3.

16. října 2015 v 14:37 | Misantrop |  Četba

Vše, co se u lidí zove vědou, jest pouze mlhavým jejím odrazem, stínem toho odrazu, stínem stínu; jest udavatelem tak velice vzdáleným skutečnosti, že věda sama o sobě málo se liší od víry. Ale i ty slabé zásvity, ty odrazy a drobty poznání odírají ze všeliké zdánlivé krásy kostru žití. Kdo vidí jeho nahotu, tomu nemožno je o životě sníti, zpívati, jej milovati. Třeba ztvrdnouti zcela jako zkamenělá sfinx. Kdo tak neztvrdne, tomu stane se tento pohled neúprosně jasný, bleskem nadlidského bolu anebo výbuchem nadlidského žertu.

Cokoli trvá a žije, škube sebou na provazech a smyčkách, které samo si upletlo a plésti musí do nekonečna. Je to nezbytná práce dobrovolných tortur i samovražd, jdoucích až k nám již od dob, kdy nebylo ještě ani času ani prostoru, ba ani zřetelné hranice mezi bytím a nebytím.
Tytéž síly svíjejí se v křečích, jimiž musí lidstvo značiti svou historii, tytéž mocnosti potírají se v boji o chléb, jejž vede jednotlivec s hladem společnosti, k níž krví i kostí náleží, a tytéž síly vrhají národy proti národům, jaké zápasily spolu kdysi a rvaly se v prvních pohybech, bouřích i dechu předbytí.
Jako člověk nemohu nic pomysliti, nic pověděti, ničeho chtíti a po ničem toužiti, co by nebylo nutným výsledkem celé minulosti a nutným počátkem toho, co přijde.
Všude vrací se jedno a totéž vzepětí vůle, týž pohyb. Ba, není ani známo, zda projev mých snah je o cokoli vyšší nežli snahy améby. Zcela jistě však není vyšší, neboť v tomto i v onom pohybu, v tomto i v onom vzepětí vůle uskutečňuje se jedna a táž nutnost, jedna a táž pravdivost mathematických zásad, uplatňujících se ráz na ráz, až do nekonečnosti.
I kdybych byl vtělením všech géniů a zaplál požárem nejvyšší extáze, ještě bych nedovedl vymaniti se z tohoto odkazu a vydobýti ze sebe cosi, co by nebylo dědictvím vzatým od červa, améby a kosmických mlhovin.


"Je zde čarovná příroda. Z věcí tak prostých, obyčejných, jako stromy, trávy, divoké květy, lesní zvířata - tvoří ráj, tichý, nevinný a zářící.
Viděla jsem srnku, která vyběhla ze stinné aleje, stanula pod oblouky větví a ponořena do stínu, ale zlacena tu i tam skvrnou zlata slunečního, dívala se na mne. Nebála se mne ani trochu. Hleděly jsme na sebe chvíli jako sestry. Ale zavanutí větru zašelestilo v jeřabině, svívajíc z ní trochu listí a bobulek.
Tu utekla. Jako rudý plamének zamihla se v zlatě slunečním po hladkém trávníku a zmizela ve stínech smrčiny."
Spustila sepjaté ruce do klína a obzírajíc kraj kol dokola, zvolala:
"Ach, jak to miluji všecko! Jak miluji! Stromy, trávu, vody, tišiny… nebe i zemi… zvířata…"

Zdání klame… Srdce lidská jsou mělká… Všecko míjí… Ničemu nelze důvěřovati!...

"Člověk věčně bloudí"… Všichni hledají a bloudí. Jen ten nebloudí, kdo ničeho nehledá. Patřím k hledajícím, tedy snad bloudím…

Jací jsme to jen tvorové, my lidé, nikdy nenasycení ani nebe ani země; toužící po zemi, když se hroužíme v nebe, a mroucí touhou po nebi, kdykoli spojujeme se těsněji se zemí prsama svýma?

Všecko, co si lidé pokládají za ctnost, je pouze mlhavým jejím odrazem, stínem odrazu, stínem stínu…


Skrytými vzruchy srdce zvykl jsem vytvářeti sobě z nebetyčnosti hor, z vlnivosti moří, z malebnosti krajin svět svůj výhradní a vlastní, jejž žárlivě střehu, neboť mne skrývá a chrání jako neviditelná zbroj, bez níž byl bych bezbranným a vtlačeným v nejhorší bahno.

Člověk jest stvořením, které potřebuje nevyhnutelně, by mu byla do nápoje žití vlita krůpěj medu, jinak se může otráviti tímto nápojem. Slabé, směšné stvoření! Směšné; víť o tom, že je to jen chvilka, tu na zemi jediná krátká chvilka, která přeletí jako záduj větru. A přece i na tu chvilku, krátkou, marnou… směšné stvoření! A jak slabé - i tehdáž, myslí-li, že jest silno; ba, tehdy nejvíce snad.

Máme-liž mařiti čas dialogy vyňatými z epochy Soudů Lásky? Zábava to nehodná mne a Tebe.

Pokud jsem se nalézal v dusných výparech instinktů lidských, hnaly mne ustavičně touhy k oněm vyšším, stále dálnějším a stále vznešenějším scenériím Alp.
Představoval jsem si, že dostanu se do zaslíbené země očištění, volnosti a míru.

Časem z bílé astry chvějící se na ňadrech vyvolených vyrůstá přelud rájů, kde zpívají andělé… Ale to není nic stálého. To jsou jen přeludy neurčitých tužeb, pouhé jiskry a mizivé záblesky… Na taký moment jeden nadchází hned celý oceán plochosti, ničící, hubící svojí všedností. Tam, kde na obloze hořela zlatá zoře, zeje ohyzdná tlama, vyzvednutá z mraveniště klamů…
Lépe nehledati meteorů krásy, aby nevynikla znova marnost jejich! Lépe rozvinout perutě silné vůle a odletět daleko, daleko!


Klid jest krásou, říkali staří Řekové. Klid jest nutností pro ty, kteří kráčejí po okraji propastí.

Slyšeti bití kladiv rozlamujících hory, aby se srovnaly s nížinami. V lasturách srdcí s pláčem pukají perly. Ideály kladou se do rakví. Po rakvích šumí déšť slz. To pláčí časy, ty, které minuly, nad těmi, jež přijdou.

Osamělost není vždy souznačná s bezlidností, a jenom tam není osamělosti, kde jest přízeň myslí a důvěra srdcí. A kdybys se mne otázal, znám-li duše ne samotné, odpověděla bych: pochybuji; leda snad takové, jež ve svém rozvoji nepřekonaly ještě stupně počátečnosti. Jiné, vyspělejší a vzácnější, couvají v okovech nedůvěřivosti a chladnosti navzájem před sebou, zmrazené hned již i kapinkou chladu, uražené nejlehčím škrábnutím; a když rtové mluví, duše mlčí, usmívajíce se ironicky nad robotou úst, hlavě marnou a srdci planou.


Bytosti zemské a jejich osudy nemohou již vzbuditi ve mně obavy ani péče; sám jsem přestal již náležeti prachu země.
Již jsem se vznesl nade mraky, jež byly ve mně slabostí lidskou. Dospěl jsem zenitu, spasen a vítězný. Stanul jsem u cíle, i musím setřásti se sebe každý atom všedních žalů i nadějí.
Můžeš-li chápat moje triumfy? Uvěříš-li mi? Ach, ty nevíš, co se může státi v jediné hodině s vítězem nad horami, válčícím neústrašně na větru, temnotách i slunci!
V jediné hodině prodral jsem se za nejposlednější záclony poznání. Dnes konečně jsem jako slunce, o němž zpívaly finské runy Kalevaly, že nic není jemu skrytého. Ba, mocnější jsem nad slunce; ono kraluje pouze svým planetám, ale já zírám okem génia na obraty všech světů.
Sem, kde se nyní nacházím, nepřijde za mnou lidská všednost, a marně bych hledal dnes srozumitelných výrazů pro své přítomné vědění. Pravdy, které obzírám nyní v kruhu nového obzoru a v něž věřiti musím, ježto je cítím, a to netoliko kolem sebe, ale i v sobě, připadají dle ubohých udavatelů poměru rozumu lidskému přespříliš velkými, přespříliš božskými. Chápu je nad přesností vědeckou a chápu je pouze pro sebe.
Mozky filosofů tkají v řemeslnickém potu bezpečnou tkaninu soustav, aby mohli dolézti až k jejich moudrosti slimáci průměrných rozumů. I já vlekl jsem za sebou až posud takovou spleť provazů, a bylo mi divno, že se posouvám kupředu jenom krok za krokem!
Dnes jsem odvrhnul pouta směšně těsných schématů a nestarám se o slimáka lidstva. Co vím a cítím teď, to již není soustava, ale oceán světla, neskutý se zemí žádným řetězem, bez příčlů a žebříků, přístupných davu. Nač ostatně zneuctívat jeho velikost parodií neomylné vědy! Není-li dosti na tom, že jsem alespoň já sám dostoupil mety? Nabývá-liž pravda ceny teprve, když ji převezme celá hromada? Nestačí-li jeden duch?
Sám chci se dnes napájeti nekonečností, a rty moje budou zavřeny.
Poesie mé duše jest zároveň rhapsodií chaosů.
Jsem tedy tam, kde jsem chtěl být, a nic mne již s trůnu nestrhne. Rozeznal jsem v sobě všecky akordy symfonie věků, a již mi není třeba nikoho. Vševládu mou netísní již žádné dogma zřejmé nevědomosti.
V železných poutech Osudu skrývala se jakási Prozřetelnost, která nechtěla, abych utonul ve společné pěně lidstva; a ze zkoušky ohněm vyšel jsem jako vítěz.
Všelikou vládu světa a všecku neskonalost jeho - pokud jsou zaklety v jiskře bytosti lidské - objal jsem myšlenkou a udeřil jako hromem v tisíce lidských pout.
Zapadly za mnou v hloubi zapomenutí horizonty lidské i s Plejádami vašich hvězd. Rozevřený přede mnou majestát strašlivé moci Bytí stahuje mi rysy svojí nahostí v nehybnost mramoru.
Lidé se nedovědí, proč moje tvář zbledla, proč ve vytřeštěných očích silněji planou zornice. Pohled můj nemůže - ani si nežádá obraceti se k překonaným již stupňům. Sama vzpomínka na to musí zhasnouti.
Nejohnivější blesk lidského srdce, pukajícího zoufalstvím lásky, nepřemohl by již propasti, rozemknuté mezi mnou a světem, a duši by mi nezanítil!
Již jsme si cizí.
Vidíš mne na vrcholcích? Na strašných, osamělých vrcholcích přečisté myšlenky a pýchy nadlidské?
Nejrozsáhlejší obzor jest obzorem mé duše.
Celý svět jest obměnou jediné skutečnosti. Realizuje se v jediné pravdě, ve znaku jediné trojice, a tou jsem Já, jest příroda a žijící v nás obou myšlenka.
Vše mám pod sebou: vrcholky hor i vrcholky lidstva.
Ke komu z živých nebo zemřelých géniů se obrátím, každého duchem přerůstám. Moc moje vznáší mne nad míru lidských děl i géniů.
Tam orli spoutaní rvou svá pouta - já jediný vydobyl jsem volnost. Já počínám tam, kde všecko vaše se končí. Kde vaše věčnost jde do hrobu, tam teprve vstává z mrtvých moje nesmrtelnost. Odpoutaný konečně lev mého ducha vstává z bahnitých nížin a pne se na štíty. Každý krok jeho rozrývá skálua shazuje lavinu posměchu na krtoviště lidská, páchnoucí bahnem a hlínou.
Vím, co jsou křídla, neboť v hodině prozření spadla na mne divá křídlatost.
Jsem vyjmut zpod práva času i prostoru. Nestvořil jsem si nijakého včera, i netřeba mi tudíž ani žádného zítřka.
Na výšinách bezlidných svatyň stávám se básníkem, eklesiastikem1) a hierofantem2) Přírody.
Beze světa, bez lidí, bez Boha…
Myšlenka má hoří a třpytí se jako diamant. Krví kypí rubín srdce.


Pravíš o sobě:
"Bez Boha, beze světa, bez lidí!" A kdo že jest s lidmi? Kdo v krvavých a horoucích okamžicích jest s lidmi? V takových okamžicích nikdo není s nikým. Lidé s lidmi bývají toliko na hodech a na bursách, rozličného druhu bursách a hodech! A ještě tam bývají s sebou někdy, kde křiklavé, svítivé útrapy života nebo smrti bijí do očí a rvou srdce za struny elementárního vzrušení. Snad že i vlčice vycházející na lup zastaví se na chvíli, aby lítostivě pohlédla na jinou vlčici, vyjící nad ostatky svého vlčete. Ale bolestem hrdým nebo skromným, smutkům hlubokým, vlnám mysli vzbouřené, podrývajícím zoufalostí sám základ života: těm není důvěrných otázek ani moudrých odpovědí, těm důvěrníků, pomocníků, obránců - není.
Požíválkům, promykajícím se střízlivě a obratně po skluzavkách žití, jsou tyto boly a smutky zbytečnou kapricí3) nebo bláhovým sentimentem; a i lenosti dobrých nektarníků4) hrozí příliš velkým namáháním, velkou únavou.
By se srdce jejich povzbudila k soucitu, nutno křičeti jim pronikavě v samé uši, a na pronikavosti křiku závisí často síla soucitu. Ale kdo je příliš pyšný nebo skromný, aby pronikavě křičel, ten musí vésti s životem každý souboj sám a sám, a není proň spojenců ani lékařů.
Kam oko světem dosahá: neznám v zápasech se srdcem a s myšlenkou spojence ani zpovědníka.
Na rty spálené pelyňkem tlačí se mi Tvoje slova: "Nemiluji lidí!"





POZNÁMKY:
1) Eklesiastik = (obecně) člen církve; kazatel; rovněž biblický Kazatel, tj. Ježíš Sirach neboli Sírachovec. - Pozn. Mis.

2) Hierofant = nejvyšší kněz, velekněz; mystik. - Pozn. Mis.

3) Kaprice = (hovorově) vrtoch, rozmar, umíněnost; svévole. - Pozn. Mis.

4) Nektarníci = v původním smyslu kaloni (tropičtí savci příbuzní netopýrům), kteří se živí květním nektarem; v románu Ad astra přezdívka "požíválků", tj. lidí vyhledávajících v životě pouze krátkodobé tělesné požitky bez hodnot duchovních či citových. - Pozn. Mis.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm