PAROHY jsou ozdobou, ne ostudou

15. října 2015 v 16:25 | Misantrop
Giuseppe Cesari: Diana a Aktaeon (1604)


Bohyně nabrala do dlaní vody a zvolala: "Teď jdi a chlub se, žes mě viděl bez šatu! Chlub se, budeš-li moci!" a přitom ho postříkala vodou z dlaně.
Hrozba pohněvané bohyně se vzápětí splnila. První krůpěje se dotkly Aktaiónova čela. Jen se tak stalo, vyrostly mu na čele mohutné parohy, ruce se mu proměnily v tlapy, paže v dlouhé běhy a celé tělo se pokrylo srstí. Do hrudi mu bohyně vložila bázeň. Nešťastný jinoch se proměnil v statného jelena.


Rčení "nasadit někomu (vždy žena muži) parohy" je jedno z ustálených rčení, jejichž původní smysl byl časem, snad vinou křesťanství, zkomolen a odchýlen až do nesmyslu.
"Mít (nosit) parohy" znamená být podváděn nevěrnou manželkou, což je pro muže velice zahanbující, a to často až natolik, že je schopen ze žárlivosti i vraždit.
Ale proč je vlastně ostudou mít parohy a být takto "paroháčem"? Vždyť v přírodě jsou zvířecí parohy naopak ozdobou a zbrojí jeleních, dančích, losích, srnčích samců, jsou jejich takřka královskou korunou, jíž se mohou právem pyšnit, a ne se za ni stydět, jako muži! Zde je zřejmá nesouvislost nějaká.


Dříve, v dávných dobách, bývali živočichové s rohy, parohy, parůžky, růžky a tykadly posvátní, protože se věřilo, že je jejich "anténa" na hlavě nějak spojuje s nebem, odkud prý pocházejí, neb jsou božského původu. Křesťanství z nich však udělalo čerty a zlé a hloupé tvory, zautomatizované necitlivým strojem zvaným "evoluce" či "Boží stvoření", případně "čertovo kvítko" - to když lidem takzvaně "škodí", místo aby jim sloužili jako poddaní.


Podíváme-li se do starověkých bájí, uvidíme, že původní smysl toho rčení leží zcela jinde a nemá se žárlivostí ani se zahýbáním muži vůbec nic společného.
První ženou, která kdy jakému muži nasadila parohy, byla bohyně Artemis, která takto potrestala mladého lovce Aktaióna, když ji byl spatřil nahou při koupání. Aktaión se jejím kouzlem celý proměnil v jelena, ztratil i lidský hlas a vlastní lovečtí psi jej roztrhali.


Tolik pověst.
Vidíme tedy, že naše rčení "nasadit někomu parohy" zakládá se na pomýleném původním významu.
Kdybychom hledali jiný bájný příběh, který by lépe vystihoval rčení "nasadit někomu parohy", pak bychom jej našli spíše v pověsti o Amfitryónovi, jehož manželku mu svedl sám Zeus proměněný v Amfitryóna. Ale ani v této "amfitryonské historce" nenasazuje muži pomyslné parohy žena, protože Alkména vlastně neví, že se neoddává svému muži, nýbrž bohu v přestrojení.

Alkména a Zeus


Friedrich Nietzsche píše, že toto "cizoložství boží" je základem pověsti o Mariině takzvaném neposkvrněném početí.

Stydím se připomínat, co udělala církev z tohoto symbolismu: nepostavila amfitryónskou historii na práh křesťanské "víry"? A nadto ještě dogma o "neposkvrněném početí"?... Ale tím početí poskvrnila.


Matka boží se přirozeně musela stát matkou bez nečistého styku s mužem. Nasadily tedy tesaři Josefovi parohy a prohlásily, že se Ježíš narodil bez otce, docela jako se líhnou mšice phylloxery a žlabatky duběnkové.


Manželé pobožných bab jsou do jednoho paroháči. Bůh je ten nezbeda kurevník, který se vkrádá nábožným manželkám vždy na první místo v jejich srdcích.

Sv. Josef: "No tak, řekni táta!"
Ježíšek: "Paroháč!"


Od těch dob jsou parohatí muži předmětem výsměchu v životě i v umění komediálním, například v Molièrově frašce Domnělý paroháč.

"Paroháči mlčky trpěli, že je zpodobňuji, a dělali, jako by se těmi portréty, které jsem dělal podle nich, bavili se všemi jinými."


A parohy dostaly se nakonec i do tohoto pěkného latinského přísloví:

CORNUA QUI FECIT, NE CORNUA FERRE RECUSET
Kdo nasadil parohy, ať je sám neodmítá nést

Daněk - hrdý paroháč
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm