Plútarchos: Aristeidés a Cato Starší

27. října 2015 v 14:17 | Misantrop |  Četba


ARISTEIDÉS1)

Podivuhodnou se stala jeho stálost, kterou zachovával vůči změnám politické situace: poctami nezpyšněl a neúspěchy nesl klidně a bez nevraživosti, jsa přesvědčen, že státník má sloužit vlasti za všech okolností ne pro peníze, nýbrž zdarma a bez nároku na odměnu nebo slávu. Proto, jak se vypravuje, když návštěvníci divadla slyšeli slova Aischylova o Amfiaráovi

neb zdát se nechce spravedlivým, nýbrž být,
plod sklízí ze hluboké brázdy mysli své,
z níž vzklíčí mnohá moudrá rada občanům,

všichni se dívali na Aristeida v přesvědčení, že právě on vyniká nejvíce touto vlastností.

Z Aristeidových vlastností byla nejvíce nápadná spravedlnost. Proto chudý muž z lidu získal příjmení nejpřiléhavější pro krále a pro boha, totiž Spravedlivý. Po takovém příjmení nezatoužil žádný král ani vládce. Ti dávali přednost slávě síly a moci před slávou ctnosti a raději přijímali oslovení Poliorkétés (= Dobyvatel), Keraunos (= Blesk), Níkátór (= Vítěz), někteří Aetos (= Orel), Hierax (= Jestřáb). A přece podstata božství, s nímž touží stát se příbuznými nebo podobnými, je výrazná třemi znaky: nepomíjejícností, mocí a mravní velikostí; z nich nejušlechtilejší a nejbožštější je mravní velikost. Neboť nepomíjející je i prázdný prostor i živly, veliká moc se projevuje v zemětřesení, blesku, nárazu bouře a v proudění řek, avšak na právu a spravedlnosti má božstvo podíl jenom rozumem a myšlením.
Lidé bohy obdivují a považují za šťastné, jak se zdá, pro jejich nesmrtelnost a věčnost, děsí se a bojí se jich pro jejich neomezenou moc, milují je, ctí a váží si jich pro jejich spravedlnost. Ale i při tomto smýšlení lidé přece touží po nesmrtelnosti, jíž naše přirozenost není schopna dosáhnout, a po moci, která závisí většinou na náhodě, ale ve svém nerozumu nedbají mravní velikosti, jediné ze všech božských předností, jíž můžeme dosáhnout.

Aristeida stihl zvláštní osud. Jeho příjmení, jímž si zprvu získal lásku, mu přivodilo nenávist. Lidu se protivil každý, kdo měl jméno a moc. Shromáždili se tedy ze všech stran do města a vyobcovali Aristeida střepinovým soudem. Tak závist slávy přezvali na strach z tyranidy.
Ve skutečnosti střepinový soud nebyl trestem za provinění, nýbrž eufemisticky se tak nazývalo zmenšení a oslabení vlivu a příliš veliké moci; střepinový soud bylo lidské utišení závisti, která stíhá nepřátelstvím osobu nemilou ne trestem smrti, nýbrž desetiletým vyhnanstvím. Když někteří počali střepinového soudu používat i proti lidem bezvýznamným a špatným, byl tento soud zrušen.
Střepinový soud se prováděl zhruba takto: Každý napsal na střepinu jméno toho občana, jehož vyhoštění si přál, a střepinu odnesl na určené místo na athénském náměstí. Ten, jehož jméno bylo napsáno na největším počtu střepin, byl vyhoštěn.
Když tedy v té době Athéňané psali jména na střepiny, jakýsi úplně negramotný a vůbec zcela prostý venkovan prý podal střepinu Aristeidovi, s kterým se tam náhodou setkal, a požádal ho, aby mu na ni napsal jméno Aristeidés. Aristeidés se tomu podivil a otázal se ho, zda mu snad Aristeidés nějak ukřivdil. Tu ten člověk odpověděl: "Vůbec toho muže neznám, ale nelíbí se mi, že ho všude nazývají spravedlivým." Na to Aristeidés nic neodpověděl, napsal své jméno na střepinu a střepinu vrátil.
Střepinovému soudu propadal každý, kdo, jak se zdálo, vyvyšoval se nad lid pro slávu nebo urozený původ či výmluvnost. Proto byl střepinovým soudem vypovězen i Perikleův učitel Dámón, protože podle všeobecného přesvědčení platil za chytřejšího než ostatní.


MARCUS CATO

Cato využil otroků jako tažného dobytka a ve stáří je vyháněl a prodával.
S bytostmi majícími duši nemáme zacházet jako s botami nebo nářadím a je sešlé a vyčerpané službami odhodit, nýbrž je nutno si navykat laskavosti a mírnosti k nim. Já aspoň bych neprodal pro stáří ani tažného vola.

Když se jednou římský lid hrnul v nevhodnou dobu k rozdílení obilí, chtěl jej Cato od toho odvrátit a začal svou řeč takto: "Občané, je těžko mluvit k žaludku, když nemá uši."
Říkal, že se Římané podobají ovcím; neboť jako ony jednotlivě neposlouchají, avšak jsou-li pohromadě, jdou za svými vůdci.
Mluvě o nadvládě žen pravil: "Všichni lidé vládnou nad ženami, vy nade všemi lidmi a nad vámi ženy."
Když král Eumenés2) přišel do Říma, Cato se zřejmě na něho díval s nedůvěrou a vyhýbal se mu. Když kdosi namítl: "Vždyť je to přece slušný člověk," odpověděl: "Aťsi, ale od přirozenosti je král živočich masožravý."
Cato říkal, že rozumní mají větší prospěch z nerozumných než nerozumní z rozumných; neboť rozumní prý se vyhýbají omylům nerozumných, avšak ti nenapodobují správné jednání rozumných.
Nevyhověl prosbě kteréhosi člověka oddaného požitkářství, který chtěl být jeho přítelem, s odůvodněním, že nemůže žít s člověkem, který má citlivější patro než srdce.
O zamilovaném tvrdil, že jeho duše žije v cizím těle.
Starci, který žil zhýrale, řekl: "Člověče, k stáří, které samo přináší člověku mnoho potupného, nepřidávej ještě potupu špatnosti."
A těm, kteří se divili, že mnozí bezvýznamní občané mají pomník, kdežto on nemá, odpovídal: "Raději chci, aby se lidé tázali, proč mně pomník nebyl postaven, než proč mi byl postaven."

Když se Catonovi narodil syn, jakmile začal chlapec chápat, vzal si ho Cato sám do učení. Učil ho číst a psát, ačkoli měl vzdělaného otroka Chílóna, který byl učitelem a měl mnoho žáků. Nepovažoval za důstojné, aby otrok, jak sám praví, plísnil a tahal za ucho jeho syna, jestliže pomaleji chápe, a aby syn za první vědomosti byl zavázán vděčností otroku.
Nikdy se s ním nekoupal. A to, jak se zdá, byl obecný zvyk Římanů. I zeťové se vyhýbali společnému koupání s tchány, protože se ostýchali před nimi se svlékat a obnažovat. Potom se ovšem naučili Římané od Řeků obnažovat se a sami opět nakazili Řeky ještě druhou nectností, jíž bylo společné koupání mužů a žen.

Žádný otrok nesměl vstoupit do jiného domu, jestliže ho tam neposlal sám Cato nebo jeho žena. Na otázku: "Co dělá a jak se má Cato?" odpověděl otrok vždy jen, že neví.
Vždy hleděl, aby otroci měli mezi sebou nepřátelství a spory, protože vzájemný soulad mezi nimi pokládal za podezřelý a obával se ho.

Cato nepřál filosofii a z řevnivosti zesměšňoval vše, co bylo řecké, vědu i umění; vždyť i o Sókratovi se vyjadřoval, že to byl žvanil a násilný člověk, který se pokoušel ze všech sil stát se tyranem své vlasti, a to tak, že rušil staré zvyklosti a sváděl a přemlouval občany k názorům, které se příčily zákonům.


SROVNÁNÍ ARISTEIDA A CATONA

Catonův rod až do čtvrtého pokolení dával Římanům praetory a konsuly, jeho vnukové a jejich děti dosáhli nejvyšších hodností. Zcela jiný osud měli potomci prvního muže v Řecku. Veliká a tíživá nouze dohnala jedny k žebravému vykládání snů podle tabulek, druhé donutila z nouze nastavovat ruku milodarům z veřejných prostředků, a tak nikomu nedovolila pozvednout se k vznešené myšlence hodné jejich velikého předka.
Uvažme, zda je možno tuto první výtku odmítat. Nouze sama od sebe není přece ničím ponižujícím, nýbrž jen v tom případě, kdy je důsledkem nedbalosti, nevázanosti, přepychu a neschopnosti hospodařit. Ale u rozumného a statečného muže ve spojení se všemi přednostmi svědčí o velkodušnosti a ušlechtilém smýšlení. Neboť nemůže vykonat nic velikého ten, kdo se obírá malichernými věcmi. Pevnou oporou není bohatství, nýbrž skromnost, protože sama pro sebe nepotřebuje věcí zbytečných.
Zcela beze všech potřeb je bůh a z lidské činnosti je nejdokonalejší a nejbližší bohu to, co omezuje potřeby na nejnižší míru. Neboť jako silné a zdravé tělo nepotřebuje ani přepychový šat ani vybraná jídla, tak i zdravý život i dům se udržují jednoduchými prostředky. Majetek má být úměrný potřebě; neboť kdo si opatřuje mnoho a užívá z toho jen málo, není skromný, ale bláhový, jestliže není chtivý, a přece se pachtí po tom, po čem netouží; a jestliže touží, je ubohý, protože si odpírá požitek pro lakotu.
Je-li něčím vznešeným, jako vskutku je, jíst obyčejný chléb a nezatoužit po purpurové látce a omítnutém domě, pak Aristeidés jednal správně, když se nestaral o nabytí věcí, jejichž užívání zavrhoval. Neboť pro člověka, který si k jídlu nejraději připravoval řepu a sám si ji vařil, zatímco jeho manželka zadělávala na chléb, nebylo nutné, aby nadělal tolik řečí o každém asu3) a o tom, které zaměstnání je zdrojem rychlého zbohatnutí. Vždyť prostota a skromnost je čímsi velikým, protože zároveň osvobozuje od žádosti po věcech zbytečných a zbavuje starosti o ně. Proto prý řekl Aristeidés, že za chudobu se mají stydět ti, kteří jsou chudí proti své vůli; ti však, kteří jsou chudí dobrovolně, jako on sám, mají být na ni hrdi.


POZNÁMKY:
1) Aristeidés, athénský politik, žil asi 540-467 př. n. l. - Pozn. vyd.
2) Eumenés II., král pergamský v l. 197-160 př. n. l., jenž navštívil r. 173/2 př. n. l. Řím, měl v Athénách postavenu kolosální sochu. - Pozn. vyd.
3) as, základní mince (měděná) nejstarší římské měny. - Pozn. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm