Plútarchos: Lykúrgos

23. října 2015 v 16:42 | Misantrop |  Četba


Především otužil těla dívek pěstováním běhu, zápasením a házením disku i oštěpu, aby ujímající se zárodek dostal v silných tělech silný začátek, aby se pak lépe vyvíjel, ony samy aby pak snášely porod s odolností a dobře a snadno zápasily s bolestmi. Dále odstranil rozmazlenost, choulostivost a veškerou zženštilost tím, že dívky přivykal stejně jako mladíky, aby při průvodech kráčely nahé a při některých slavnostech tančily a zpívaly za přítomnosti a před očima mladých mužů.
Ostatně obnažení dívek neznamenalo nic hanebného, poněvadž přitom převládala cudnost, nikoli nezdrženlivost, naopak to vštěpovalo ženskému pohlaví prosté mravy a snahu o slušné chování, a dodávalo to šlechetné mysli, neboť ženy měly stejnou účast na statečnosti a vážnosti.
Byly tedy i tyto věci účinnou pobídkou k ženění, totiž průvody dívek, svlékání a zápasy před očima mladých mužů, kteří pak byli unášeni, jak říká Platón, nikoli geometrickým, nýbrž milostným nutkáním. Mimoto vložil Lykúrgos na neženaté muže ještě jakési bezectí: nesměli se totiž dívat na hry nahých dívek; a v zimě pak museli na příkaz archontů1) sami chodit nazí kolem náměstí, a když tak kolem něho chodili, zpívali jakousi píseň na ně složenou, že trpí spravedlivý trest za to, že neposlouchají zákonů.
I ženili se Sparťané pomocí únosů. Unesené dívky se pak ujala takzvaná družička, ostříhala jí dohola hlavu, oděla ji mužským pláštěm, navlékla mužskou obuv a samotnou bez světla položila na stelivo. Potom se k ní vloudil ženich, nikoli podnapilý ani vysílený, nýbrž střízlivý. Prodlev pak u ní nedlouhý čas odcházel počestně spát tam, kde obvykle spával s ostatními mladými muži. A tak to činil i v dalších dnech, že den trávil mezi svými druhy a s nimi i v noci odpočíval, ke své choti však přicházel potají a opatrně, se studem a bázní, aby to nikdo v domě nezpozoroval, přičemž i jeho choť to dovedla nastrojit a zaonačit tak, aby se spolu mohli sdružit ve vhodné chvíli a potají. A tak to prováděli nikoli krátký čas, takže se některým mužům i děti dřív narodily, než ve dne uviděli své manželky. Takovéto scházení se bylo nejen cvičením v zdrženlivosti a umírněnosti, nýbrž přivádělo vždy oba k intimnímu styku tělesně plodné a láskou vždy svěží a jaré, a nikoli přesycené ani malátné příliš nevázaným stykem, naopak vždy si navzájem zanechávali jakýsi zbytek a podnět touhy a lásky pro příště.
Takovou tedy cudnost a takový řád zavedl Lykúrgos při sňatcích, a stejně tak vypudil i onu nejapnou a zženštilou žárlivost, neboť ustanovil za slušné, aby předně vzdalovali od sňatku svévoli a nevázanost, dále aby se intimně stýkali s osobami hodnými toho, aby měly děti a plodily, a vysmívali se těm, kteří to jako něco neslučitelného a nevhodného k obecnému dobru stíhali vražděním a válkou. Bylo totiž staršímu muži mladé ženy dovoleno, jestliže si oblíbil některého z krásných a šlechetných mladých mužů a uznal-li za hodného, aby ho k ní přivedl, a když ji ušlechtilým semenem oplodnil, aby pak novorozeně přijal za vlastní. Naopak zase bylo dovoleno řádnému muži, když se mu zalíbila některá z plodných a počestných žen, provdaná za jiného, aby požádal jejího muže o svolení k intimnímu styku s ní, aby zaséval v půdě úrodné a plodil ušlechtilé děti, které pak byly pokrevnými a sourozenci ušlechtilých.
Lykúrgos totiž předně nepovažoval děti za vlastnictví otců, nýbrž za společný majetek státu, a proto nechtěl, aby občané pocházeli od ledaskoho, nýbrž jen od nejlepších jedinců. Dále spatřoval velikou zpozdilost a tupost v zákonech ostatních národů, jež se těchto věcí týkají, že k fenám a klisnám připouštějí nejsilnější z psů a hřebců, přičemž za dovolení vlastníky těch zvířat prosí nebo jim za to platí, avšak ženy zavírají a hlídají a žádají, aby jen od nich rodily, i když jsou třeba nerozumní nebo přestárlí nebo nemocní; jako by se právě těm, kteří děti získávají a živí, nerodily špatné, pocházejí-li od špatných rodičů, a naopak ušlechtilé, když se jim dostane takového rodu.
Otec neměl výsostné právo vychovávat novorozeně, nýbrž po narození je vzal a odnášel na jakési místo zvané lesché,2) kde seděli nejstarší z krajanů; ti nemluvně napřed ohodnotili, a jestliže bylo dobře vzrostlé a silné, kázali je vychovávat; bylo-li však slabé a nepohledné, posílali je do takzvaných Apothet, jakési to propasti blíže pohoří Táygetu,3) neboť bylo lépe pro novorozeně i pro obec, když nežilo, nejsouc hned od počátku patřičně způsobilé k dobrému vzrůstu a síle. Proto ženy nekoupaly novorozeňata ve vodě, nýbrž ve víně, aby tak prováděly zkoušku jejich tělesného složení. Neboť se říká, že děti epileptické nebo jinak nemocné dotekem vína chřadnou a odumírají, kdežto zdravé že se ještě více otužují a tělesně zesilují.
Chůvy si navykly jakémusi pečování o děti, jež bylo spojeno s uměním, takže nemluvňata odchovávaly bez plen a dopřávaly tak volnosti údům a celé postavě, a hleděly k tomu, aby se jejich svěřenci spokojovali s malým množstvím potravy a nebyli vybíraví, aby se nehrozili tmy a nebáli samoty ani aby neznali nezpůsobné mrzoutství a plačtivost.
Syny Sparťanů Lykúrgos nesvěřil ani koupeným, ani najatým vychovatelům, a rovněž nikomu nebylo dovoleno živit a vychovávat syna, jak by chtěl, nýbrž sám se ujímal výchovy všech, jakmile dosáhli sedmi roků, rozděloval je na družiny a hleděl k tomu, aby žili a byli vychováváni společně, a zvykal je pospolu si hrát a pospolu se učit. Za vedoucího družiny pak ustanovil toho, kdo vynikal moudrou rozvážností a v zápasech byl nejsrdnatější; jeho pokyny se pak řídili, poslouchali jeho příkazy a podrobovali se jeho trestům, takže vychovávání bylo cvičení v poslušnosti.
Vědami se zabývali jen kvůli potřebě. Celé ostatní vychovávání pak směřovalo jen k naprosté poslušnosti, k vytrvání v strastech a k vítězství v boji. Proto i v pokročilejším věku jejich cvičení dost přepínali, dohola je stříhali a zvykali je, aby chodili bosí a hráli si obyčejně nazí.
Jejich oběd je skromný, aby sami od sebe se bránili nouzi a byli nuceni k odvaze a zchytralosti. A to bylo hlavním účelem té skrovné stravy, vedlejším pak byl půst těla. Tělo se totiž vznáší do výšky, když duch nemá mnoho zdržování a překážky, jsa množstvím potravy stlačován dolů a do šíře, nýbrž když pro lehkost stoupá vzhůru, a pak tělo uvolněně a snadno prospívá. A totéž prý činí lidi i krásnými, neboť hubené a štíhlé postavy se snadněji a pozvolněji ohýbají, tlusté však a otylé se pro svou tíhu tomu zpěčují; stejně tak i ženy, které během těhotenství užívají pročišťovacích prostředků, rodí děti sice štíhlé, ale dobře vzrostlé a půvabné, takže se pro lehkost hmoty dají lépe ztvárňovat a ovládat. Avšak příčina tohoto zjevu budiž ponechána k posouzení jiným.
Hochy učili užívat řeči vyhrocené, ale spojené s půvabem, mající při stručném výrazu hluboký smysl. Lykúrgos se přičinil o to, aby železný peníz měl při veliké váze malou cenu, ale naopak peníz řeči přivedl při prostém a stručném vyjádření k hojnému a nesmírně hlubokému smyslu, snaže se dlouhým mlčením učinit hochy v řeči důvtipnými a zběhlými v odpovídání. Tak jako sémě lidí, kteří jsou v pohlavním styku prostopášní, bývá zpravidla neúrodné a neplodné, stejně tak nevázanost v řeči přináší výroky mdlé a nerozumné. Vždyť zajisté král Ágis4) řekl kterémusi Attičanovi, když se vysmíval lakónským mečům, že jsou krátké, a pravil, že je kejklíři na jevišti snadno polykají: "Ba věru, my právě těmito krátkými meči nejvíce doléháme na nepřítele!" Já aspoň též shledávám, že lakónský způsob výrazu se sice zdá krátký, ale nejlépe se dotýká všech věcí a působí na mysl posluchačů.
Vždyť i Lykúrgos sám, jak se zdá, byl v řeči stručný a vtipný, lze-li takto soudit z jeho výroků, jež se nám dochovaly. Jako například jeho odpověď o obecní správě občanu, jenž žádal, aby se v obci zavedla lidovláda: "Ty tedy nejdřív si zaveď lidovládu ve svém domě!"5) A konečně, když se Sparťané tázali stran městských hradeb, odpověděl: "Není patrně bez hradeb město, které je obklopeno statečnými muži, a ne obloženo cihlami."
Jaká však byla u Sparťanů nechuť k rozvláčným řečem, toho jsou důkazem takovéto výpovědi: Chariláos,6) synovec Lykúrgův, byv otázán, proč Lykúrgos vydal jen nevelký počet zákonů, odpověděl: "Lidé, kteří nepotřebují mnoho slov, nepotřebují ani mnoho zákonů."7) Když někteří hanili sofistu Hekataia, že byl pozván k společnému obědu a nic tam nemluvil, řekl jim Archidámidás: "Kdo dovede mluvit, dovede si k tomu nalézt i vhodnou dobu."
Z památných kousavých výroků, o nichž jsem se zmínil, že jsou plny půvabu, uvádím tyto: Když jeden ničemný člověk dotíral na Démaráta nevhodnými otázkami a často se ho tázal, kdo ze Sparťanů je nejlepší, Démarátos8) mu odpověděl: "Ten, kdo je tobě nejméně podobný." Jednomu athénskému řečníku, jenž nazýval Lakedaimoňany nevzdělanými, přitakal Pleistónax, syn Pausániův:9) "Máš pravdu, neboť my jsme jediní z Řeků, kteří jsme se od vás nenaučili žádné špatnosti."
Je též možno soudit o jejich zvyku podle žertovných výroků. Byli totiž zvyklí neužívat nikdy řeči naplano a nepronášet ani slovo, jež by nemělo aspoň nějaký smysl hodný pozornosti. Kdosi byl například vyzván, aby si poslechl člověka napodobujícího hlas slavíkův, a on odpověděl: "Poslechl jsem si již samého slavíka." Jiný zas prohodil, když spatřil lidi sedět na stolici na záchodě: "Bůh chraň, abych si sedl tam, odkud nelze povstat před starším!"10)
Způsob těchto vtipných odpovědí byl tedy takový, že někteří pravili ne bez důvodu, že výraz projevovat se po lakónsku11) znamená mít větší sklony k filosofování než k tělesným cvičením.
V čas války promíjeli mladíkům i nejpřísnější ustanovení kázně a nebránili jim, aby se fintili, pokud šlo o úpravu vlasů, o výzdobu zbraní i oděvu, a radovali se, když se pyšnili jako koně a ohnivě dychtili po zápasech. Nechávali si, jak dosáhli jinošského věku, vlasy volně růst, avšak hlavně v čas nebezpečí o vlasy pečovali, aby byly lesklé a uhlazené, majíce na paměti i onen Lykúrgův výrok o vlasech, že vlasy sličné lidi činí ještě krásnějšími, ošklivé však ještě strašnějšími. Mezi jednotlivými výpravami do pole prováděla se jen snadnější cvičení a ostatně také neukládali jinochům tak omezený a odpovědný způsob života, takže pro ně jediné ze všech lidí byla válka odpočinkem od vojenského cvičení.

Lykúrgos svým spoluobčanům zjednal, že měli dostatek volného času, poněvadž naprosto nebylo dovoleno zabývat se řemeslem; a rovněž vydělávání peněz, které bývá spojeno s obtížemi a námahou, nebylo nikterak zapotřebí, neboť bohatství se stalo nežádoucím a bezcenným.
Půdu jim obdělávali heilótové,12) a ti za to odváděli sjednaný poplatek. Jakýsi Sparťan meškal právě v Athénách v době, kdy se konaly soudy, a slyšel, že jeden občan odsouzený pro zahálku se ubírá domů jsa zarmoucen a doprovázen přáteli, kteří s ním truchlí a těžce to nesou; i požádal přítomné, aby mu ukázali, kdo je onen občan, jenž byl odsouzen pro svobodu. Za tak otrocké pokládali zabývat se řemesly a vyděláváním peněz. A soudní spory, což je přirozené, přestaly zároveň s penězi, neboť u nich neexistovala ani zámožnost ani chudoba, nýbrž nastala rovnost v blahobytu a snadném žití, poněvadž životní potřeby byly laciné. Když právě nebyli na válečné výpravě, byly u nich na programu po všechen čas tance, radovánky a hostiny nebo se zabývali tělesným cvičením.13)
Vždyť ani sám Lykúrgos nebyl nějak přílišně zatrpklý; jak vypravuje Sósibios,14) dal přec postavit sochu Smíchu15) a velmi vhodně připojoval k hodům a k zábavám jim podobným žert jako prostředek oslazující těžkosti života.

Lykúrgos přivykal občany, aby nechtěli a nedovedli v soukromí žít, nýbrž aby jako včely vždy byli spojeni s celkem a navzájem se sdružovali kolem vůdce, přičemž se z nadšení a horlivosti bezmála odříkávali sebe samých a zcela patřili vlasti; takovéto smýšlení je možno poznati i z některých výroků. Tak například Paidarétos nebyl zvolen mezi třemi sty, ale přesto odcházel ve veselé náladě, ba takřka rozradostněn, že město má tři sta lepších nežli je on. Anebo Polykratidás, když přicházel ještě s jinými jako vyslanec k vojevůdcům krále perského, a ti se ho tázali, zdali jsou tu přítomni jen soukromě, nebo byli posláni jménem obce, odpověděl: "Jestliže dobře pochodíme, tedy jménem obce, jestliže špatně, tedy jen soukromě."
Také nesvolil, aby se libovolně zdržovali a potulovali v cizině a pak zpátky s sebou přinášeli cizí mravy, napodobování nevzdělaných způsobů života a rozličných státních zřízení. Neboť je nutné, že zároveň s cizími osobami vcházejí i cizí řeči, a nové řeči přinášejí i nové náhledy; a z toho vzniká nevyhnutelně mnoho citů i zásad, které nejsou v souladu s platným státním zřízením jako s harmonií. Proto se domníval, že je třeba více dbát o to, aby se město nenaplnilo špatnými mravy než nakažlivými chorobami přicházejícími z venkova.

Sám pak uznal za vhodné dobrovolně skončit svůj život, neboť byl právě ve věku, kdy čas dozrál a bylo možno buď dále žít nebo život podle vlastní vůle ukončit, a kdy všechny jeho poměry se mohly pokládat za dost šťastné. I odmítl přijímat potravu a tak skonal v přesvědčení, že u velikých státníků i smrt musí být spojena s ohledem na stát a že ani konec života nesmí být nepřičinlivý, nýbrž že se musí jevit jako statečný a záslužný čin. Myslil si totiž, že když vykonal nejkrásnější skutky, že konec života je pro něho vpravdě dovršením blaženosti a že smrt zanechá svým spoluobčanům jako strážkyni toho, co dobrého a ušlechtilého pro ně za celý svůj život vykonal.


POZNÁMKY:
1) archonti, devítičlenný sbor athénských úředníků, ročně volených; v čele stál hlavní archón, zvaný epónymos, jehož jménem se v Athénách označoval rok, a mimo něj do tohoto sboru náleželi archón basileus (král-obětník), jenž řídil kult, archón polemarchos, jenž původně velel vojsku, ale od V. stol. př. n. l. mu zůstaly jen sakrální povinnosti, a šest thesmothetů, dohlížitelů nad zákony. - Pozn. vyd.
2) leschai, domy, do kterých se spartští mužové scházeli k besedám. - Pozn. vyd.
3) Táygetos, pohoří na Peloponnésu, starověká hranice mezi Lakónikou a Messénií. - Pozn. vyd. - Srov.: Kraus: Poslední dny lidstva: "Sparťané své kretény odkládali na Táygetos, kdežto my je klademe do čela státu a do odpovědných diplomatických funkcí." - Pozn. Mis.
4) Ágis, jméno několika spartských králů: Á. II., jehož vláda (427-402 př. n. l.) spadala do druhého období peloponnéské války, kdy Sparta získala perskou finanční pomoc. - Á. III. (332-331 př. n. l.), jehož odboj proti Makedonii skončil porážkou Sparty od Antipatra. - Á. IV. (245-241 př. n. l.), král-reformátor (viz životopis). - Pozn. vyd.
5) Srov. Seneca: O duševním klidu: "Hněváš se, že ti otrok, propuštěnec, manželka nebo klient odmlouvali, a pak si stěžuješ, že ze státu zmizela svoboda, kterou jsi zrušil ve svém domě." - Pozn. Mis.
6) Chariláos, jméno dávného spartského krále, vyjadřuje "radost lidu", rozloží-li se na dvě části - charis (= radost), láos (= lid). - Pozn. vyd.
7) Srov. Latinský lexikon: Tacitus: Letopisy: CORRUPTISSIMA RE PUBLICA PLURIMAE LEGES - V nejzkaženějším státě je nejvíce zákonů. - Pozn. Mis.
8) Démarátos, spartský král, jenž se, byv zbaven r. 491 př. n. l. vlády, utekl pod ochranu perského krále. - Pozn. vyd.
9) Pausániás, spartský vojevůdce a vítěz r. 479 př. n. l. u Plataj nad Peršany, ztratil pro své povýšenecké jednání r. 477 velení nad spojeným řeckým loďstvem; pro osnované spiknutí byl r. 468 př. n. l. odsouzen ve Spartě k smrti a ušel popravě jen dobrovolnou smrtí hladem v chrámě, do něhož se uchýlil. - Pozn. vyd.
10) Dobrý voják Švejk byl naopak jediným, kdo při příchodu představeného na latríny nejen povstal, ale dokonce vyskočil a zavelel "Einstellen! Auf! Habacht! Rechts schaut!" a ještě u toho salutoval, za což si vysloužil návrh na bronzovou "medalii" za přesné konání služby (viz Knihu třetí, Slavný výprask, 1. V Budapešti). - Pozn. Mis.
11) po lakónsku čili lakonicky, jak zní běžnější výraz, tj. stručně, výstižně, úsečně (podle starověké Lakónie, krajiny v jv. části Peloponnésu), jejíž obyvatelé byli proslulí stručností vyjadřování. - Pozn. Mis.
12) heilótové, heilóti, zemědělské obyvatelstvo jižního Peloponnésu, jež bylo porobeno Sparťany a žilo v postavení státních otroků. - Pozn. vyd. - Plútarchos dále ve stati Solón připojuje: "Sparta byla kol dokola obklopena množstvím heilótů, a bylo proto bezpečnější, jestliže nezaháleli, nýbrž byli-li ustavičnou prací oslabováni a udržováni v pokoře." - Pozn. Mis.
13) Zdánlivě idylické poměry ve Spartě se staly jistě inspirací pro slavnou Utopii Th. Morea, a rovněž v nacistickém Německu bychom našli mnohé styčné body se spartským vzorem, nicméně byl to pořád ještě fašismus, řečeno moderním termínem, neboť - jak praví sám Plútarchos - "nikomu nebylo dovoleno žít, jak by sám chtěl, nýbrž měli právě tak jako ve vojenském táboře i způsob života vymezený k službě obce i zaměstnání stanovené obecnými potřebami, poněvadž se domnívali, že nepatří sami sobě, nýbrž vlasti." - Pozn. Mis.
14) Sósibios ze Sparty pracoval v 1. pol. IV. stol. př. n. l. jako vědec v Alexandrii, zabývaje se zejména historií a literární vědou. - Pozn. vyd.
15) Srov. E. A. Poe: Krajina stínů: "Ve Spartě se na západ od pevnosti - která se dnes jmenuje Paleochori - v chaosu sotva znatelných ruin zachoval jakýsi podstavec, na němž jsou dodnes čitelná písmena ΛΑΞΜ. Jde nepochybně o část slova ΓΕΛΑΞΜΑ. A ve Spartě přitom bylo tisíce chrámů a svatostánků tisíců nejrůznějších božstev. Jak nesmírně zvláštní je, že právě oltář Smíchu přežil všechny ostatní!" - Pozn. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm