Plútarchos: Théseus a Romulus

21. října 2015 v 18:43 | Misantrop |  Četba


THÉSEUS

Tehdy bylo ještě zvykem, že ti, kdo odrostli chlapeckým letům, přicházeli do Delf a obětovali bohu své vlasy. Proto přišel do Delf i Théseus a ještě nyní se prý po něm jedno místo nazývá Théseia. Vlasy si ustřihl jen vpředu, jak to podle Homéra dělali Abantové,1) a tak byl tento způsob stříhání nazván po něm Théseův střih. Abantové se stříhali tímto způsobem první, nenaučili se tomu však, jak se někteří domnívají, od Arabů, ani nenapodobili Mýsy, ale činili tak proto, že se při své bojovnosti utkávali muž proti muži a byli ze všech nejlépe vycvičeni vrhat se na nepřítele zblízka, jak dosvědčuje i Archilochos2) těmito verši:

Luky tam nenapínají, ni praků neužívají,
kdykoli roznítí Arés na širé rovině boj:
tehdy žalostné dílo se začne provádět meči,
neboť eubojští vládci, kopím již proslulí jsou,
takových bojů jsou znalí...

Stříhali se tedy proto, aby je nepřátelé nemohli chytit za vlasy. To měl zajisté na mysli i Alexandros Makedonský, když prý rozkázal svým vojevůdcům, aby dali ostříhat Makedoncům bradky, poněvadž je za ně může nepřítel v boji nejlépe uchopit.

Krommyónská svině, zvaná "Faia", nebylo zvíře ledajaké, nýbrž útočné a těžko přemožitelné. Théseus ji jen jda cestou mimo napadl, aby se nezdálo, že dělá jen to, co je nezbytně nutné. Domníval se také, že se na hrdinu sluší, aby se s ničemnými lidmi utkával v sebeobraně, ale mohutná zvířata aby napadal sám a v boji s nimi se vydával v nebezpečí. Někteří prohlašují, že Faia byla loupežnice, žena, která si libovala ve vraždách a prostopášnostech; bydlila prý v Krommyónu, sviní byla zvána pro svou povahu a způsob života a později byla prý Théseem zabita.

Théseus umínil si vykonat velké a podivuhodné dílo; sjednotil totiž obyvatele Attiky v jednom městě a učinil tak ty, kdo byli až dosud rozptýleni a těžko se dali pohnout k věcem obecně prospěšným, ba někdy se dokonce mezi sebou přeli a spolu bojovali, jediným lidem jedné obce. Obcházel proto démy3) a rody a snažil se je získat. Prostí a chudí lidé rychle přijímali jeho výzvu, mocným sliboval, že stát nebude spravovat král, nýbrž lid, on sám že bude jen vojevůdcem a strážcem zákonů, jinak však že budou všichni rovnoprávní. Jedny o tom přesvědčil, druzí se ze strachu před jeho mocí, která již byla velká, i před jeho odvahou rozhodli povolit raději po dobrém, než aby k tomu byli donuceni. Město nazval Athény.4)
Mocní na Thésea již dávno nevražili, neboť se domnívali, že je vtěsnal do jednoho města, aby s nimi mohl nakládat jako s poddanými a otroky.
Théseus shledával, že ti, kdo ho nenáviděli, připojili k nenávisti pohrdání, a viděl, že lid je v mnoha ohledech zkažený, a místo aby mlčky konal, co se mu nařídí, chce, aby se mu lichotilo. Když se tedy snažil dosáhnout moci násilím, podlehl demagogickým pletichám a vzpouře. Nakonec se vzdal naděje na úspěch a sám pak vyřkl nad Athéňany kletbu.


ROMULUS

Někteří vypravují o jeho narození naprosté báchorky. V domě Tarchetia, velmi nespravedlivého a krutého krále Albanů, objevilo se prý božské znamení. Z krbu totiž vyvstal mužský úd a zůstal tam po mnoho dní trčet. V Etrurii byla tehdy věštírna Téthyina a odtud dostal Tarchetius věštbu, že s oním zjevením má obcovat některá panna, načež prý porodí syna, jenž se jednou velmi proslaví a vynikne jak statečností, tak štěstím a silou. Tarchetius pověděl o věštbě jedné ze svých dcer a přikázal jí, aby obcovala s oním zjevením. Ta to však odmítla jako nedůstojné a poslala tam služebnou. Když služebná porodila ze styku s oním zjevením dvojčata, dal je Tarchetius jakémusi Teratiovi a poručil mu, aby je odstranil. Ten je odnesl k řece a tam je pohodil. Potom k nim přicházela vlčice a kojila je svým mlékem a různí ptáci přinášeli drobty a vkládali je nemluvňatům do úst.5) Tuto pověst vypravuje jakýsi Promathión, jenž sepsal dějiny Itálie.
Tam prý tedy ležela nemluvňata a u nich meškala vlčice, která je kojila, a datel, který je pomáhal živit a střežil je. Tato zvířata jsou zasvěcena Martovi a obzvlášť datla Latinové ctí a váží si ho. Někteří tvrdí, že se z pověsti stala báje pro dvojí význam jména vztahujícího se ke kojné. Slovo lupa znamená totiž u Latinů, jde-li o zvířata, vlčici, jde-li o ženy, nevěstku. Taková prý byla Acca Larentia, manželka Faustula, jenž nemluvňata vychoval.

Héródóros Pontský praví, že Héraklés se radoval, když se mu při práci objevil sup. Je totiž nejméně škodlivý ze všech živočichů, neboť neničí setbu ani sadbu ani dobytek, nýbrž živí se zdechlinami a nic živého neusmrcuje ani nezraňuje. K ptákům se však nepřiblíží, ani jsou-li mrtvi, poněvadž patří k témuž druhu. Naproti tomu orlové, sovy a jestřábi napadají příslušníky svého druhu a usmrcují je. A přece praví Aischylos:

Je citlivý snad pták, jenž ptáka požírá?

Mocné nazýval patrony, což znamená totéž jako ochránci, lid pak klienty, což je totéž jako chráněnci. Zároveň jim vštípil podivuhodnou vzájemnou náklonnost, z níž vyplývaly také velké oboustranné povinnosti. Patroni totiž vykládali zákony, hájili klienty na soudech, ve všem jim radili a chránili je. Klienti nejen prokazovali úctu svým patronům, nýbrž pomáhali jim i vybavit dcery a splácet dluhy. Nebylo zákona ani úřadu, který by nutil patrona, aby svědčil proti klientovi, nebo klienta, aby svědčil proti patronovi. Později zůstaly sice ostatní povinnosti v platnosti, pokládalo se však za hanbu a špatnost, aby mocní přijímali peníze od lidí níže postavených. Tolik tedy o těchto poměrech.

Také se udržel až dodnes zvyk, že nevěsta nepřekročí sama práh ložnice, nýbrž že ji ženich zvedne a přenese, neboť i tenkrát byly uloupené ženy doneseny do domů násilím a nevkročily tam dobrovolně.

Sabinové byli početný a bojovný kmen, který bydlil v neohrazených vesnicích. Jako vystěhovalci ze Sparty byli totiž přesvědčeni, že musí dokázat svou hrdost a odvahu.

Nic tak nepodporovalo vzrůst Říma jako zvyk, že poražené vždy přesídlovali do města a přijímali je za občany.

Zdá se, že to nebyl jen Antigonos,6) který prohlásil, že miluje zrazující, ale nenávidí zradivší, ani jen Augustus, jenž řekl o thráckém králi Rhóimétalkovi, že sice miluje zradu, ale nenávidí zrádce. Tento vztah k ničemným lidem je jaksi společný všem těm, kdo je potřebují, jako potřebují jedu a žluči některých zvířat, neboť si pochvalují jejich prospěšnost, pokud jich užívají, po použití se jim však protiví.

Římané projevovali ženám v mnohém ohledu úctu, například tím, že jim ustupovali z cesty, že nesměl nikdo v přítomnosti ženy vyslovit nic neslušného ani se ukázat nahý, jinak byl obžalován u hrdelního soudu.

Slavnost Lupercalií byla, jak se zdá podle doby, kdy se slavila, slavností očistnou. Připadá totiž na svátky v únoru, latinsky Februarius, což lze přeložit jako "měsíc očisty", a den této slavnosti se kdysi nazýval Februata. Jinoši běhají nazí, opásáni jen zástěrou, a šlehají řemeny každého, koho potkají. Mladé ženy se ranám nevyhýbají, neboť věří, že jim přinesou plodnost a lehký porod. Zvláštností této slavnosti je, že Lupercové obětují psa. Gaius Acilius7) však vypravuje, že se Romulovi a Removi ještě před založením města ztratil dobytek. Pomodlili se prý k Faunovi a nazí běželi hledat dobytek, aby jim přitom pot nebyl na obtíž. Proto prý také Lupercové pobíhají nazí. Obětování psa by se dalo vysvětlit tak, jsou-li ovšem Lupercalia slavností očistnou, že ho obětují na očistu, neboť i Řekové nosí při očistných obětech kolem štěňata a na mnohých místech konají obřad zvaný periskylakismos. Obětování psa má svůj důvod také tehdy, koná-li se tato slavnost jako děkovná oběť vlčici v odměnu za vychování a zachránění Romulovo, neboť pes je nepřítelem vlků, není-li ovšem pes trestán za to, že obtěžuje Luperky, když pobíhají po městě.

Ani Romulus neušel tomu, co je údělem mnohých či spíše až na malé výjimky všech, které povzneslo velké a neočekávané štěstí k moci a vážnosti. Naplněn nezlomnou důvěrou ve své štěstí choval se s urážlivou pýchou, zpronevěřil se svému přátelskému poměru k lidu a uchýlil se k nenáviděné a tíživé samovládě.

Koluje mnoho takových báchorek, které nepatřičně povyšují smrtelnou část lidské přirozenosti na roveň božské. Bylo by ovšem bezbožné a neslušelo by se zcela popírat božskou povahu ctnosti, ale je pošetilé směšovat zemi s nebem. Musíme se tedy přidržovat toho, co je jisté, a prohlásit s Pindarem,8) že tělo každého člověka je podrobeno všemocné smrti, živý však že nadále zůstává obraz našeho bytí. Nesmíme tedy těla dobrých lidí posílat do nebe v rozporu s jejich přirozenou povahou, nýbrž věřme, že se duše ctnostných lidí ve shodě se svou přirozeností a podle božského práva povznášejí z lidí k héroům a z héroů ke geniům. Když se tyto duše zcela očistí jako při mystériích a stanou se svatými a oprostí se ode všech vášní, povznesou se z geniů k bohům. Neděje se tak podle rozhodnutí obce, nýbrž podle pravdy a spravedlnosti, a ctnostné duše dosáhnou tak nejkrásnější a nejblaženější dokonalosti.


POZNÁMKY:
1) Abantové, nejstarší obyvatelé Euboie. - Poznámka vydavatelova.
2) Archilochos, jeden z prvních řeckých lyrických básníků, žil v VII. stol. př. n. l. - Pozn. vyd.
3) Démos, nejmenší, správní, vojenská i politická jednotka v athénském státě. - Pozn. vyd.
4) Athény vznikly kolem r. 800 př. n. l. synoikismem, tj. soustředěním obyvatel rozptýlených vesnic do jednoho města. - Pozn. vyd.
5) "Hošíci horlivě sáli vlčí mléko a rostli jako z vody, neboť je přikrmoval i přítulný datel." (viz Starověké báje a pověsti: Romulus a Remus) - Latinský rod Picus sice označuje žlunu, nikoli datla, nicméně v zásadě může jít o jakéhokoli datlovitého ptáka. - pozn. Mis.)
6) Antigonos: A. Monofthalmos (= Jednooký), jeden z nástupců Alexandra Vel., otec Démétria Poliorkéta, prohlásil se r. 306 př. n. l. králem s nárokem na vládu v celé Alexandrově říši; padl r. 301 př. n. l. - A. Gonatás, Démétriův syn, makedonský král v l. 276-239 př. n. l. - A. Dósón, makedonský král v l. 229-221 př. n. l. - Antigonos, řecký historik, který žil později než Tímaios, ale dříve než Polybios, napsal dějiny jižní Itálie. - Pozn. Vyd.
7) C. Acilius, římský senátor, který provázel r. 155 př. n. l. delegaci řeckých filosofů v Římě, napsal v řeckém jazyce římské anály. - Pozn. Vyd.
8) Pindaros, nejslavnější řecký básník v oboru sborové lyriky, narodil se v Kynoskefalách u Théb asi r. 522, zemřel r. 442 př. n. l. v Argu. - Pozn. vyd.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm