Plútarchos: Aemilius Paulus a Tímoleón

7. listopadu 2015 v 19:47 | Misantrop |  Četba


AEMILIUS PAULUS1)

Psaní těchto životopisů jsem se zpočátku věnoval kvůli jiným, ale teď v nich pokračuji s radostí i kvůli sobě; neboť se dívám na historii jako na zrcadlo, a pokouším se svůj život ozdobit skvělými vlastnostmi oněch mužů a v tom je napodobit. Tato práce se zcela podobá dlouhému styku a spolužití, kdy prostřednictvím dějin přijímáme po řadě každého z těchto mužů jako přítele a hosta, a přitom uvažujeme, jak byl veliký a jak byl znamenitý, a z jeho činů si vybíráme ty nejdůležitější a nejkrásnější, vhodné k poznání a zaznamenání.

Ach, kde bys získal větší potěšení,
jež přispělo by víc k mravů zušlechtění?

Démokritos totiž říká, že je třeba, abychom se stýkali jen s příjemnými obrazy, a že by nám jich mělo z našeho okolí přicházet mnohem víc spřízněných a dobrých než cizích a škodlivých. Tím, že se zabýváme historií a pokračujeme v tomto díle, jsme připraveni vtisknout si hluboko do duše vzpomínky na tyto nejlepší a nejslavnější muže, a jestliže je něco špatného, zlého nebo nešlechetného, co nevyhnutelným stykem s ostatními lidmi na nás lpí, jsme hotovi zcela to od sebe odvrhnout a všechny naše myšlenky s radostnou a přátelskou myslí zaměřit na nejkrásnější vzory.

Aemilius Paulus nezabýval se soudními řečmi a zcela se vystříhal toho, aby zdravil občany, tiskl jim ruce a projevoval jim přátelskou náklonnost, čímž přečetní muži získávají lid jsouce mu ochotně sloužit a lichotit se v jeho přízeň. Usiloval o hodnotnější slávu, jež se získává statečností, spravedlností a věrností, a brzy vynikal těmito vlastnostmi mezi svými vrstevníky.

Všechno vykonával s úsilím i v maličkostech a poučoval, že přehlížení a nedbalost by byla pro stát nebezpečná. Nikdo totiž hned ze začátku neotřese státním zřízením skrze nějaké veliké zcela nezákonné jednání, ale ti, kteří opomíjejí důkladnost v maličkostech, porušují tím obvykle i starostlivost o věci větší.

Bezmála pokládal vzdělání občanů za věc hlavní a vítězství nad nepřáteli za vedlejší.

Za manželku si vzal Papiriu, žil s ní nějaký čas, ale pak ji od sebe propustil, ačkoli s ní měl krásné děti. Když mu jeho přátelé domlouvali a ptali se ho: "Cožpak není moudrá? Což není mladá? Což není plodná?", podržel jim před očima svůj střevíc a řekl: "Cožpak není vzhledný? Cožpak není nový? Ale nikdo z vás neví, kde mě ten střevíc tlačí."2) Vždyť jen skutečně veliké a zlovolné chyby odlučují jiné ženy od mužů; avšak i malé a stále se opakující třenice, vznikající z odporu nebo nesouladu povah, mohou často v manželském životě způsobit nenapravitelné odcizení a nakonec úplný rozchod, i když ostatním lidem zůstávají skryty.

Docela malý dům a jediný pozemek postačil všem, aby mohli mít s mnoha ženami a dětmi jen jeden společný krb. Avšak nynější bratři a příbuzní musí svůj společný majetek oddělovat pruhy půdy, řekami, rozlučujícími zdmi a navzájem se mezi sebou odlučují velikými prostorami země, aby nežili ustavičně ve svárech. Toto zjištění tedy předkládají dějiny k úvaze a bližšímu zkoumání těm, kteří ho chtějí použít.

Bylo by nespravedlivé, aby zasáhl cíl, kdo nestřílí, aby zvítězil, kdo nesetrvá na bojišti, aby zdárně dokončil dílo, kdo nedělá, aby byl šťastný ten, kdo je špatný.

Perseus3) dal po své porážce nejvíce najevo, že v jeho duši panuje ještě méně ušlechtilá vášeň, než je touha po penězích, totiž láska k životu, a tím se zbavil i soucitu, jediné věci, kterou neštěstí nemůže utištěnému odejmout. Když totiž požádal, aby byl přiveden k Aemiliovi, Perseus (hrozná podívaná!) se vrhl obličejem k zemi, napřáhl ruce k Aemiliovým kolenům a pronášel neušlechtilá slova a prosby, jež Aemilius nemohl déle poslouchat. I pohleděl naň zrakem bolestně dojatým a řekl: "Nešťastníku, pročpak svým jednáním dáváš najevo, že nejsi v neštěstí nezaslouženě a že jsi hoden nynějšího osudu? Pročpak zlehčuješ mé vítězství a zmenšuješ můj znamenitý čin tím, že se ukazuješ neušlechtilým a nedůstojným odpůrcem Římanů? Vždyť statečnost získává nešťastným velikou úctu nepřátel, zato zbabělost, i když ji provází štěstí, je u Římanů ve svrchovaném opovržení."
Sám pak přikázal svým synům, zeťům a z ostatních velitelů především mladším, aby k němu přišli do stanu; tam seděl drahnou chvíli v tichém zadumání, že to až všechny udivovalo. I jal se rozmlouvat o štěstí a o lidských osudech a řekl: "Zdalipak je vhodné, aby se člověk vypínal svým štěstím a byl příliš pyšným na to, že si podmanil nějaký národ, město nebo království? Či spíše štěstí předvádí pro bojovníka tuto změnu osudu jako příklad společné slabosti a poučuje ho, aby nic neposuzoval jako neměnné a stálé? Neboť jakýpak je pro lidi vhodný čas k radosti, když i samo vítězství nad jinými je nutí, aby se štěstí co nejvíce báli a myšlenka, že vrtkavý osud oblažuje hned toho, hned onoho, připojuje k radosti tolik drtivé sklíčenosti? Neboť vidíte-li, jak pokolení krále Alexandra, který dosáhl nejvyššího vrcholu moci a své panství všude rozšířil, v jediném okamžiku nám náhle kleslo k nohám, a že králové, kteří ještě před krátkou dobou byli obklopeni tolika desetitisíci pěšáků a tolika tisíci jezdců, přijímají teď svůj denní pokrm z rukou nepřátel, domníváte se snad, že my můžeme v našem postavení počítat s nějakým stálým trváním štěstí vzhledem k času? Potlačte proto, milí synové, onu pošetilou pýchu a nadměrnou domýšlivost nad tímto vítězstvím a čekejte v pokojné ostýchavosti na budoucnost, jak osud na konci projeví vůči každému svou nepřízeň nad přítomným štěstím."

Marcus Servilius svlékl plášť a ukázal na prsou neuvěřitelný počet jizev. Potom se otočil a odhalil některé části těla, které se podle obecného mínění nesluší v zástupu obnažovat, a obrátiv se ke Galbovi, řekl: "Ty se tomu sice směješ, ale já se tím honosím před občany. Vždyť kvůli nim jsem seděl den a noc na koni a tohle mám od toho."

Perseus poslal k Aemiliovi úpěnlivou prosbu, aby se nemusel ubírat v průvodě a účastnit se triumfu. Ale Aemilius mu odpověděl, vysmívaje se zřejmě jeho nestatečnosti a přílišnému lpění na životě: "Ale vždyť tohle bylo už dříve v jeho moci a je to i nyní, jestliže bude chtít." Tím mu dával na srozuměnou, že si měl místo ostudy volit smrt, ale ten bázlivec se k tomu neodhodlal, nýbrž stále se ukájel nějakými nadějemi a tak se nakonec sám stal částí kořisti, jež mu byla odňata.

Existuje nějaké božstvo, které má za úkol odčerpávat příliš veliké a nadměrné štěstí a promísit lidský život tak, aby nezůstal nezkalený a bylo v něm přimíšeno i nějaké zlo, a aby se zdálo, jak říká Homéros, že jsou na tom nejlépe ti, u nichž se v životě stejným způsobem střídá i štěstí i neštěstí.
Aemilius však přesto správně uvažoval, že lidé potřebují statečnosti a mužné odvahy nejen proti zbraním a oštěpům, ale stejně tak i proti všem protivenstvím osudu.

Aemiliovým činům v Makedonii někteří ještě připisují vysoce důležitou zásluhu o široké vrstvy římského lidu, že totiž při tak obrovských sumách, které tehdy uložil do státní pokladny, nemuseli občané odvádět žádné daně až do doby Hirtia a Pansy,4) kteří byli konsuly za první války mezi Antoniem a Caesarem Octavianem.5)


TÍMOLEÓN6)

Dionýsios:7) "Z množství zla, jež je spojeno s neomezenou vládou, žádné není tak velké jako to, že nikdo z takzvaných přátel nemluví upřímně a pravdivě."

Diogenés ze Sinópy, když se s ním poprvé setkal, pravil: "Jaký to máš nezasloužený život, Dionýsie!" Tu se oslovený zastavil a odpověděl: "Je to správné, Diogene, že máš soucit se mnou nešťastným." "Copak," Diogenés na to, "ty si myslíš, že tě lituji? Nikoli. Jen mě velmi zlobí, že ty, takový otrok, jenž by si zasloužil, aby jako tvůj otec zestárl a zemřel ve vladařském paláci, si tu mezi námi žiješ v žertech a radostech." Doufám, že se takovéto odbočky nebudou zdát v životopisech ani nemístné ani neužitečné pro čtenáře, kteří nespěchají a mají dost volného času.

Když Tímoleón dobyl města, neměl dost občanů, neboť jedni zahynuli ve válkách a za nepokojů, druzí utekli před tyranidou. Náměstí v Syrákúsách bylo zpustlé a porostlé takovým množstvím vysoké trávy, že se na něm pásli koně a jejich pastevci se mohli uložit v bujné trávě. Jiná města na Sicilii byla kromě zcela nepatrných výjimek plná jelenů a divočáků, a lidé, kteří zpravidla neměli co dělat, pořádali v předměstí a kolem hradeb hony. Neuposlechl nikdo z těch, kteří bydleli na hradech a tvrzích, a nevrátili se do města, naopak všech se zmocňovala mrazivá hrůza a nenávist vůči všem náměstím, občanským zřízením a řečništím, odkud přicházeli obvykle jejich samovládci.

Je třeba, jak říká Símónidés,8) aby měl chocholku nejen každý chocholouš, nýbrž aby mělo i každé demokratické zřízení nějakého udavače.


SROVNÁNÍ AEMILIA PAULA A TÍMOLEONTA

Je třeba vyhýbat se hanebnému jednání a stydět se za ně, avšak plachá bázeň před jakoukoli zlou pověstí je sice znakem dobré a šlechetné povahy, ale nesvědčí o velkodušnosti.


POZNÁMKY:
1) Aemilius Paulus, praetor r. 191, konsul r. 182 a 168, censor r. 164, zemřel r. 160 př. n. l. - Pozn. vyd.
2) Srov. latinská přísloví: NEMO SCIT, UBI CALCEUS URAT, NISI QUI EUM PORTAT - Nikdo neví, kde bota tlačí; jen ten, kdo ji nosí. SCIT BENE QUISQUIS, UBI, CUR CALCEUS URGEAT IPSUM - Každý dobře ví, kde a proč ho tísní bota. - Pozn. Mis.
3) Perseus, makedonský král v l. 179-168 př. n. l. (neplést s bájným hrdinou Perseem, jenž uťal hlavu Medúse) - Pozn. vyd. & Mis.
4) Hirtius a Pansa, konsulové r. 43 př. n. l.; pakliže byl Perseus poražen r. 168, římští občané tedy díky ukořistěnému bohatství nemuseli platit daně plných 125 let! - Pozn. vyd. & Mis.
5) Caesar Octavianus r. 30 př. n. l. po občanské válce proti Marku Antoniovi ovládl celou římskou říši a dostal r. 27 př. n. l. jako prvý římský císař čestné příjmení Augustus (= Vznešený). - Pozn. vyd. & Mis.
6) Tímoleón svrhl r. 365/4 svého bratra, jenž se stal korintským samovládcem, r. 345 vyplul na Sicilii a do r. 337 ji celou osvobodil od tamějších místních tyranů; zemřel r. 336 př. n. l. - Pozn. vyd.
7) Dionýsios, proslulý sicilský samovládce, vládl v Syrákúsách v l. 406-367 př. n. l. Jeho stejnojmenný syn a nástupce vládl v Syrákúsách neomezeně do r. 356 a pak ještě v l. 346-344 př. n. l. Uvedený výrok patří Dionýsiu Mladšímu. - Pozn. vyd. & Mis.
8) Símónidés z Kea, slavný řecký lyrik, jenž skládal hlavně elegie a epigramy, žil v l. 556-468 př. n. l., autor nápisu na památníku padlým u Thermopyl: "Poutníku, ve Spartě oznam, žes viděl nás na místě ležet, / / poslušné zákonů svatých, jak nám to kázala vlast."- Pozn. vyd. & Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm