Plútarchos: Agésiláos a Pompeius

14. listopadu 2015 v 18:27 | Misantrop |  Četba


AGÉSILÁOS1)

Símónidés říkal o Spartě, že je krotitelkou lidí, protože přivykáním z občanů činí lidi poslušné zákonů a krotké, ovšem krotí je hned od mládí jako koně. Od této nutnosti osvobozuje zákon jen ty chlapce, kteří jsou předurčeni k vládě.

Jak vypráví Theofrastos, uložili eforové Archidámovi pokutu za to, že se oženil s malou ženou; zdůvodňovali to takto: "Vždyť ta nám nebude rodit krále, ale králíky."

Tak jako přírodovědci se domnívají, že kdyby byla z vesmíru odstraněna nenávist a nejednotnost, hvězdy by se zastavily a ustalo by vznikání a pohyb všeho z toho důvodu, že by všude vládla všeobecná harmonie, ze stejného důvodu, jak se zdá, zakotvil spartský zákonodárce v ústavě ctižádost a řevnivost jako živnou půdu pro ctnost s úmyslem, aby stále vládl mezi dobrými občany spor a soupeření, protože sklon všude a vždy ustupovat bez vyzkoušení sil na protivníkovi je vlastně lenost a zbabělost, jméno svornost nese takové počínání neprávem.
Někteří myslí, že rozhodně už Homér zastával tento názor; jistě by nevylíčil, jakou měl Agamemnón radost z toho, že se Odysseus a Achilleus pustili do hádky a hrozně si nadávali, kdyby nevěřil, že soupeření a různice nejlepších lidí jsou velmi dobré pro společný prospěch. Nelze to ovšem připustit jen tak jednoduše, neboť přemíra sporů je pro obce škodlivá a nese s sebou velké nebezpečí.

Když na jeho rozkaz musili zajatce svlékat, smáli se jim jako neužitečným a k ničemu se nehodícím, protože jejich svlečená těla byla bílá a zchoulostivělá působením změkčilého života, tu přistoupil Agésiláos a řekl: "Tak takoví jsou ti, proti nimž bojujete."

Lékař Menekratés, když měl úspěch v několika případech, které zprvu vypadaly beznadějně, dostal příjmení Zeus a užíval ho, až tím byl protivný, a odvážil se poslat Agésiláovi dopis tohoto znění: "Menekratés Zeus přeje králi Agésiláovi zdraví." Agésiláos mu odepsal: "Král Agésiláos přeje Menekratovi zdravý rozum."

Při každé příležitosti tvrdil, že spravedlnost je první ze všech ctností. Statečnost prý nepřináší žádný zisk, když není provázena spravedlností, a kdyby všichni byli spravedliví, nebylo by statečnosti vůbec třeba. Když někteří o něčem prohlašovali, že to je vůle velkého krále, odmítal je: "V čempak je větší než já, není-li spravedlivější?" Je správný a krásný jeho názor, že spravedlivostí jako nějakou královskou mírou je nutno měřit, oč přesahuje ostatní ten, kdo je větší.

"To, co lze vyléčit, ponechejte míru, co nelze vyléčit, válce."

Těm, kteří se chovali v bitvě zbaběle, říkali třasořitkové. Takoví lidé nejsou jen vyloučeni ze všech úřadů, ale přináší hanbu i dát někomu z nich dceru za manželku nebo se oženit s dcerou takového člověka; kdokoliv je potká, může je udeřit. Chodí stále špinaví a zanedbaní, nosí záplatovaný strakatý plášť a holí se jen na jedné straně, druhou tvář musí nechat zarostlou.

Agésiláos už nemohl pozvednout z úpadku moc a slávu Sparty, ale tak jako u zdravého těla, které bylo po všechen čas příliš zvyklé na přesný a do maličkostí upravený pořádek, jediná chyba jako přidané závaží způsobila, že štěstí města začalo klesat. A je to pochopitelné. Vždyť k ústavě nejlépe sestavené pro potřeby míru, ctnosti a svornosti připojili panovačnost a násilnou vládu, o nichž Lykúrgos soudil, že jsou naprosto nepotřebné pro obec, která chce žít ve štěstí, a proto to s nimi špatně dopadlo.

I krásné jednání vyžaduje svůj čas a svůj věk, nebo spíše by se mohlo říci, že vůbec krásné jednání se liší od špatného právě správnou mírou.


POMPEIUS2)

Věřil, že musí stále bdít nad svou důstojností a vyhýbat se důvěrnému styku s širokou veřejností.

V Athénách přečetl si monostichum,3) verš napsaný na jeho oslavu na městské bráně. Verš zněl:

Do jaké míry si uvědomíš své lidství, do té míry jsi bohem.

Zajaté piráty, jichž bylo přes dvacet tisíc, vůbec neměl v úmyslu pobít, avšak propustit je a dovolit, aby se rozptýlili nebo znova spojili, když mezi nimi bylo tolik chudáků a rváčů, to také nepokládal za správné. Když tedy uvážil, že člověk se od přírody nestal a není divoké, samotářské zvíře, ale že se jím stane, když se proti přírodě oddá špatnosti, naproti tomu, že zvyky a změnami místa i způsobu života může být zušlechtěn; když uvážil také, že i zvířata, jimž se dostane jemnější potravy, odkládají svou divokost a krutost, rozhodl se ty lidi převést z moře na pevnou zem, aby ochutnali řádný život a zvykli si bydlet ve městech a živit se zemědělstvím.

Pompeius svraštil prý před přáteli obočí, udeřil se do boku a povzdychl si, jako by mu jeho funkce už byla obtížná a protivná: "Ty věčné boje! Oč lépe by mi bylo, kdybych byl obyčejný člověk, jestliže nemám mít nikdy pokoj od válečných výprav, jestliže se nikdy nebudu moci zbavit závisti a žít na venkově se svou manželkou!"
I nejdůvěrnějším jeho přátelům byla licoměrnost těchto jeho slov protivná, protože věděli, že z toho má radost.

Právě když chtěl odplout, strhla se velká bouře a kormidelníkům se na moře nechtělo; tu první vstoupil na loď, poručil zvednout kotvu a zvolal: "Plout je nutné, žít nutné není!"

Jak sluší ušlechtilým vše, co dělají!

Pompeius se rozloučil s Cornelií, ta už napřed oplakávala jeho konec, obrátil se ještě k ní a synovi a recitoval Sofokleovy jamby:

Kdo vchází k tyranovi, je jeho otrokem,
i kdyby vstupoval tam jako svobodný.

To byla poslední slova, která řekl své rodině.


SROVNÁNÍ AGÉSILÁA A POMPEIA

Agésiláos si zajistil neporazitelnost tím, že dokázal přinutit nepřátele k boji, když sám byl silnější, a nedal se k boji přinutit, když byl slabší, a to je schopnost, jíž především se vyznačuje dobrý vojevůdce.


POZNÁMKY:
1) Agésiláos, narodil se r. 444 př. n. l., spartský král v l. 401-361 př. n. l. - Pozn. vyd.
2) Gnaeus Pompeius Magnus, významný římský vojevůdce a politik, narozen r. 106, konsul r. 70, 55 a 52, porazil piráty r. 67 a úspěšně bojoval na Východě v l. 65-63; zavražděn byl 28. září 48 př. n. l., den před svými 58. narozeninami, a nikoli den po svých 59. narozeninách, jak chybně píše Plútarchos. Jeho otec Cn. Pompeius Strabo zemřel r. 87 př. n. l. - Pozn. vyd.
3) monostichum (řec. monóstichon) - monostich, tj. báseň či epigram skládající se z jediného verše. - Pozn. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm