Plútarchos: Alexandros a Caesar

21. listopadu 2015 v 13:43 | Misantrop |  Četba


ALEXANDROS1)

Vypisujíce v této knize život krále Alexandra a Caesara, jenž přivodil pád Pompeiův, pro množství činů, jež tu jsou, nepředešleme předmluvou nic jiného, leč že si vyprosíme od čtenářů, aby nás nehaněli, nebudeme-li vyprávět všechny události, aniž tak, že bychom nějaký z proslulých příběhů dopodrobna vypracovávali, nýbrž tak, že si většinou povedeme stručně. Vždyť nepíšeme historie, nýbrž životy, a v nejznamenitějších skutcích se nejeví tak veskrze zdatnost a zbabělost, ale často nepatrný skutek, výrok, žert nějaký spíše ozřejmí povahu než bitvy s tisíci a tisíci mrtvých, největší řady vojsk a dobývání měst. Jako se tedy snaží malíři zachytit podoby z obličeje a z tvarů očí a jejich okolí, kde se jeví povaha, a o ostatní části těla se pramálo starají, tak také je třeba dovolit nám, abychom se spíše ponořovali do projevů duše a těmi charakterisovali život každého jednotlivce a abychom jiným ponechali ty velkoleposti a zápasy.

Zdá se, že byl Alexandros Aristotelem vyučen nejen v etice a politice, ale že se také zúčastnil tajných a hlubších přednášek, jež jeho žáci nazývali zvláštním jménem akroamatickými2) a epoptickými3) a jež nevynášeli na veřejnost. Neboť když již Alexandros přešel do Asie a dozvěděl se, že Aristotelés uveřejnil nějaké výklady o tom knižně, píše mu zcela otevřeně o filosofii dopis tohoto znění:
"Alexandros přeje Aristotelovi mnoho štěstí. Neučinil jsi dobře, žes uveřejnil své akroamatické výklady. Neboť čím my budeme vynikat nad ostatní, stanou-li se ty výklady, z kterých jsme nabyli vzdělání, obecným majetkem všech? Já bych raději chtěl vynikat v znalostech týkajících se nejvyšších věcí než mocí. Buď zdráv!"
Aristotelés konejší tuto jeho ctižádostivost a hájí se o oněch přednáškách, že prý jsou sice uveřejněny, ale přece nejsou uveřejněny. Neboť opravdu je jeho Metafysika, jež neposkytuje užitku vyučování a škole, napsána vůbec jen pro poučení lidí s důkladným vzděláním.
Byl také od přírody přítelem literatury, vědy a četby. Iliadu, již pokládal za vademekum válečné zdatnosti a tak jí říkával, vzal si v kritické úpravě Aristotelově - říká se jí "Ilias v narthéku"4) - a měl ji stále se svou dýkou ležet pod poduškou, jak zaznamenal Onésikritos.5) Poněvadž pak se mu v nitru Asie nedostávalo jiných knih, nakázal Harpalovi,6) aby mu nějaké poslal. A on mu poslal knihy Filistovy,7) četné tragedie Eurípidovy, Sofokleovy i Aischylovy a dithyramby Telestovy a Filoxenovy.
Aristotela ctil a měl ho, jak sám říkával, neméně rád než svého otce, protože prý se mu zásluhou tohoto dostalo života, jeho však zásluhou vyššího života.

Alexandros a Aristotelés

Alexandros sám se na základě úvah rozhodl zjednávat odvahou a duševní silou bezpečnost a záchranu říši, poněvadž, ukáže-li se, že jen dost málo povoluje ve své zmužilosti, zdvihnou se proti němu všichni.

Mnoho politiků a filosofů se s ním setkalo a blahopřáli mu, a on doufal, že Diogenés Sinópský, jenž pobýval v Korinthu, učiní totéž. Ale když si ho ani dost málo nevšímal a nečinně trávil svůj čas v Kraneiu, sám šel k němu. A on právě ležel na slunci. I vzpřímil se poněkud, když přicházelo tolik lidí, a pohlédl na Alexandra. Ten ho pozdravil, oslovil a otázal se ho, zda by si něco přál.
"Ustup trochu ze slunce," odpověděl Diogenés.
Tato příhoda prý se tak dotkla Alexandra, a ač se mu dostalo opovržení, takový podiv pocítil nad pýchou a velikostí toho muže, že když odcházeli a jeho průvodci se smáli a vtipkovali, pravil: "Ale já, kdybych nebyl Alexandrem, byl bych Diogenem."

Chtěje se dotázat boha o válečné výpravě, přišel do Delf. A byly právě neblahé dny, o nichž není zvykem udílet věštby. I poslal nejprve s prosbou k věštkyni. Ale když odmítala a odvolávala se na zvyk, vyšel za ní sám a násilím ji vlekl do chrámu, a ona, jakoby překonána jeho prudkostí, pravila: "Jsi nezdolný, synu!" Jakmile to Alexandros slyšel, pravil, že jiné věštby nepotřebuje, že už má výrok, jejž od ní chtěl dostat.

Říkával, že si svou smrtelnost nejspíše uvědomuje z toho, že spí a obcuje s ženami, neboť z jedné slabosti se dostává lidské přirozenosti jak bolestného, tak příjemného pocitu. Byl také velmi zdrženlivý v jídle a v pití. Pravil, že kuchaře a pekaře vůbec nepotřebuje: má prý lepší kuchaře - pro snídani noční pochod a pro večeři skrovný pokrm.
Před jednáním ho nezdržovalo ani víno, ani spánek, ani zábava nějaká, ani sňatek, ani podívaná, jak tomu bývá u jiných vojevůdců. Dokazuje to jeho život: žil život docela krátký, ale naplnil jej přečetnými a největšími činy.

Sladčeji spí ti, kdo nad námahami zvítězili, než ti, kdo námahám podlehli.

"Dosáhneme vrcholu vítězství tím, nebudeme-li činit totéž, co poražení."

Je údělem králů, aby se jim za dobré skutky dostalo pomluv.

Když dostihl Béssa,8) dal ho roztrhat za živa: dva rovné stromy byly ohnuty tak, aby se stýkaly, na každý z nich dal přivázat jednu část těla, potom oba stromy uvolnit, a jak se prudce vyšvihly, odtrhly si příslušnou část těla.

U tak zvaného moře Hyrkanského čili Kaspického narazili nějací barbaři neočekávaně na ty, kdož vedli jeho koně Búkefalu, a zmocnili se ho. Alexandros se tím nesmírně rozčilil, poslal k nim hlasatele a pohrozil jim, že je všechny pobije i s dětmi a ženami, nevrátí-li mu toho koně. Ale když přišli, vedouce koně i odevzdávajíce mu svá města, zachoval se ke všem laskavě a těm, kteří koně zabrali, dal za něho výkupné.

Obávaje se, aby Makedonci na dalším tažení úplně neochabli, zanechal ostatní sbory na místě, ale nejlepší vojáky, jež měl s sebou v Hyrkánii - bylo to 20.000 pěšáků a 3.000 jezdců - získal řečí. Až dosud prý se na ně barbaři dívají jako na zjevení ve snách, ale odejdou-li, způsobivše jen poplach v Asii, ihned prý na ně učiní útok jako na ženy. Po těchto jeho slovech všichni vzkřikli, aby je vedl, kam na světě chce.

Kallisthenés9) odmítal většinou pozvání, a když byl s někým pohromadě, budil svou vážností a mlčením zdání, že nesouhlasí a není spokojen s tím, co se děje, takže i Alexandros pravil o jeho osobě:

"K mudrci
mám zášť, jenž není moudrý ani pro sebe."

Tu prý Kallisthenés pravil:

"ale když nastane rozbroj, i ničema dochází pocty."

Z gymnosofistů10) zajal Alexandros deset, kteří nejvíce způsobili Makedoncům mnoho zlého. Poněvadž měli pověst, že dovedou obratně odpovídat několika slovy, předložil jim obtížné otázky a pravil, že dá usmrtit toho prvního, který správně neodpoví, a potom takto pořadem ostatní. Jednomu z nich, nejstaršímu, poručil, aby rozsuzoval.
Prvního tedy se tázal, co myslí, zda je více živých či mrtvých. On odpověděl, že živých; neboť mrtví už nejsou.
Druhého, zda živí větší zvířata země či moře. - "Země, neboť moře je její část."
Třetího, který živočich je nejprohnanější. - "Ten," odpověděl, "kterého člověk dosud nezná."
Pátého se tázal, co podle jeho mínění bylo dříve, den či noc. "Den," pravil, "o jeden den." A když se král podivil, dodal, že jsou-li obtížné otázky, musí být obtížné i odpovědi.
Z ostatních čtyř se jednoho otázal, jak se kdo, jsa zrozen lidmi, může stát bohem. "Vykoná-li," odpověděl on, "co je člověku nemožno vykonat."
Dalšího se tázal o životě a smrti, co z obého je silnější; i odpověděl, že život, může-li snášet tolik neštěstí.
Potom se obrátil k soudci a vyzval ho, aby pronášel své mínění. Ten prohlásil, že jeden odpovídal hůře než druhý, i pravil Alexandros: "Tedy ty, jenž vynášíš tento rozsudek, zemřeš první."
"To se nestane, králi," řekl on, "ač nechceš-li být lhářem, když jsi řekl, že prvního zabiješ toho, kdo nejhůře odpoví."
I obdaroval je a propustil. Ale k těm, kteří měli nejslavnější pověst a žili v tichosti o samotě, poslal Onésikrita, žádaje, aby přišli k němu. Onésikritos byl filosof ze školy kynika Diogena. A vypráví, že Kalános Alexandrovi zcela zpupně a drsně poroučel, aby si svlékl chitón a naslouchal jeho řečem nahý, nebo že s ním nebude hovořit, aťsi přišel třeba od Dia. Dandamis však prý byl mírnější, vyslechl, co vyprávěli o Sókratovi, Pýthagorovi a Diogenovi, a řekl, že to byli, jak se mu zdá, mužové důvtipní, ale že žili, příliš se ostýchajíce platných zvyklostí.

Když zemřel Héfaistión,11) způsob, jakým Alexandros tuto ztrátu snášel, byl prost všeho rozumu. Hned poručil na znamení smutku ostříhat všechny koně a mezky, u okolních měst dal odstranit cimbuří, nešťastného lékaře ukřižoval, hře na píšťaly a všeliké hudbě učinil v táboře na dlouhý čas přítrž, až přišla ze svatyně Ammónovy věštba nařizující ctíti Héfaistióna a obětovat mu jeho héroovi.12) Užívaje války jako útěchy ve svém zármutku, vytáhl jakoby na lov a hon lidí, podroboval si kmen Kossaiů a všechny v mladých letech pobíjel. To se nazývalo Héfaistiónovým zasvěcováním smrti.



Vůči lidem nepoctivým a věrolomným by poctivost byla pošetilostí.

Když přátelé žádali, aby se obklopoval tělesnou stráží, a mnozí se k té službě nabízeli, nedovolil to; řekl, že je lépe jednou zemřít, než stále smrt očekávat.

A když přišla řeč na to, jaká smrt je nejlepší, vykřikl: "Neočekávaná!"


POZNÁMKY:
1) Alexandros III. Veliký, král makedonský v l. 336-323 př. n. l. a největší starověký dobyvatel, narodil se r. 356 př. n. l. - Pozn. vyd.
2) akroamatický = týkající se nějakého vrcholného vědění, nejvyšší nauky apod. (akro = řecky "nejvyšší" nebo "vrcholný"). - Pozn. Mis.
3) epoptický = týkající se plného zasvěcení; podle epoptů, tj. "nazírajících" zasvěcenců tzv. eleusínských mystérií, což byly tajemné noční obřady k poctě bohyň Démétry a Persefony (viz bájesloví) a boha Dionýsa. - Pozn. Mis.
4) narthéx = skřínka. Srov. Thoreau, Četba: Není divu, že Alexandr, podle Plútarcha, vozil s sebou na svých výpravách Iliadu v drahocenném pouzdře. Vždyť psané slovo je převzácnou relikvií. - Pozn. vyd. & Mis.
5) Onésikritos, žák kynického filosofa Diogena, zúčastnil se tažení Alexandra Vel. a vylíčil Alexandrův životopis značně zidealizovaně. - Pozn. vyd.
6) Harpalos, Alexandrův hetairos (= "druh", tj. šlechtický člen makedonské královské jezdecké družiny) a vrchní pokladník, počínal si svévolně jako správce Babylónie; proto r. 324 př. n. l. uprchl před Alexandrem s částí pokladů do Řecka, ale krátce nato byl zavražděn. - Pozn. vyd.
7) Filistos ze Sýrákús († r. 356 př. n. l.), autor nedochovaných Dějin sicilských, byl činný jako voják i politik za obou Dionýsiů (viz pozn. 7 v Životopise Tímoleontově). - Pozn. vyd.
8) Béssos, baktrijský satrapa Dáreia III. a jeho vrah r. 330 př. n. l., byl od Alexandra Vel. r. 329 př. n. l. popraven. - Pozn. vyd.
9) Kallisthenés z Olynthu († r. 327 př. n. l.), provázel Alexandra Vel. jako jeho dvorní historik. - Pozn. vyd.
10) gymnosofisté, "nazí" indičtí mudrcové, brahmánští asketové. - Pozn. vyd.
11) Héfaistión, vysoký důstojník a milec Alexandra Vel., zemřel r. 324 př. n. l. - Pozn. vyd.
12) héros, v řecké mytologii polobůh, tj. zemřelý, jemuž byla připisována moc zasahovat do lidského života v místě, kde byl pohřben. - Pozn. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm