Plútarchos: Démétrios a Antonius

29. listopadu 2015 v 20:27 | Misantrop |  Četba


DÉMÉTRIOS1)

Staří Sparťané nutili heilóty o slavnostech pít mnoho čistého vína a přiváděli je na symposia, ukazujíce mladíkům, jaká je opilost.

Téměř ve všech královských rodinách se vyskytuje plno vražd dětí a plno vražd matek i žen. Neboť zabíjet bratry se tenkrát pokládalo za pravšední předpoklad, jako matematikové přijímají své postuláty, a za povinnost krále v zájmu bezpečnosti.

Jako je mezi Empedokleovými živly pro zášť a lásku vzájemný rozbroj a válka, a to zejména mezi těmi, které se sebe dotýkají a jsou si blízko, tak také byla vedena mezi všemi nástupci Alexandrovými ustavičná válka, ale stýkaly-li se u některých z nich přímo zájmy i kraje, činilo to válku tím zjevnější a ještě více ji to rozplameňovalo.

Megarský filosof Stilpón měl pověst člověka, jenž je rozhodnut strávit život v úplném klidu. Démétrios dal si tedy pro něho poslat a tázal se ho, zda mu snad někdo nevzal něco z jeho majetku. A Stilpón odvětil: "Ne, neboť jsem neviděl nikoho, že by odnášel vědění."

Stratoklés vzal si k sobě hetéru2) Fylakion; a když mu jednou nakoupila na trhu k obědu mozečky a krky, pravil: "I hleďme, tos nakoupila takové věcičky, s jakými my státníci hrajeme házenou!"

Ale byly ještě jiné věci, palčivější než oheň, jak praví Aristofanés.

Když se s Filippidem3) kdysi Lýsimachos4) přívětivě bavil a řekl mu: "Filippido, na čem ze svých věcí bych ti měl popřát podílu?", odvětil básník: "Jen ne, králi, na svých tajemstvích!"

K sňatku s Filou, jež se k němu věkem nehodila, nýbrž byla starší, měl Démétria ještě velmi mladého, jak se zdá, jeho otec. Když k tomu syn nejevil ochotu, pošeptal prý mu do ucha Eurípidův výrok:

Kde můžeš získat, žeň se proti přírodě!

Přitom však zaměnil spatra Eurípidovo slovo "otroč" slovem "žeň se".

Koluje také Lamiino vyvrácení tzv. Bokchórova rozsudku. Kdosi v Egyptě dychtil po hetéře Thónidě, ale ta chtěla po něm mnoho zlata. Potom však se mu ve snu zdálo, že se s ní pomiloval, a tím se jeho touha ztišila. Tu ho Thónis zažalovala, aby jí ty peníze zaplatil. Když o tom Bokchóris slyšel, poručil tomu člověku, aby napočítal tolik peněz, kolik od něho žádala, a v nádobě aby jimi rukou pohyboval sem a tam; a hetéra aby se držela stínu té nádoby. Neboť pouhá představa je jen stín skutečnosti. Lamia však soudila, že tento rozsudek není spravedlivý. Neboť ten stín neukojil hetéřinu touhu po penězích, kdežto sen lásku jinochovu ukojil.

Nejchatrnější, jak se zdá, důkaz přízně davů ke králům a vladařům je zajisté přemíra poct. Proto také lidé rozumní nehledí na sochy, obrazy nebo zbožnění, nýbrž spíše na díla a zdárné činy.

Toho, kdo chce být opravdu bohat, vybízí Platón, aby nerozmnožoval majetek, nýbrž omezoval svou nenasytnost, poněvadž ten, kdo nekrotí svou touhu po bohatství, není prost ani chudoby, ani nedostatku.

Když přibyl z Lakedaimonu jen jediný vyslanec, rozzlobil se, mysle si, že si ho neváží. Ale když řekl: "Co pravíš? Lakedaimoňané že poslali jen jediného vyslance?", odvětil onen vtipně a po lakónsku: "Ano, králi, k jednomu člověku!"

Kdysi na něho zase, když šel mimo, jakási starší ženština dotírala a opětovně ho prosila, aby jí popřál sluchu, ale on řekl, že nemá čas; i vzkřikla žena a pravila: "Tak nebuď králem!"

Sofokleův Meneláos předvádí kdesi své osudy tímto obrazem:

Hle, v rychlém kole stále osud můj
se otáčí a stále mění podobu,
tak jako obraz luny nikdy nemůže
dvě noci vytrvati v téže podobě:
jsouc nová, vystupuje ze tmy nejprve
a zkrášluje své tváře, roste, plní se;
však jakmile se nejjasněji rozzáří,
hned zas se rozplývá a navrací se v nic.

K té luně by tedy mohl leckdo připodobnit Démétriovy osudy, vzrůst a pád, vzestup a pokles, jež ho provázely.

Z nerozumu a pro planou slávu se potloukal světem a působil mnoho nepříjemností jak sobě, tak jiným, ve zbraních, na lodích a v táborech hledaje štěstí, jež nalezl nyní neočekávaně v nečinnosti, zahálce a klidu. Neboť co jiného je cílem válek a nebezpečí pro chatrné krále, kteří jsou plni bídy a nerozumu, nikoli jen proto, že se místo za ctností a dobrem honí za přepychem a rozkoší, nýbrž i proto, že nedovedou ani opravdu rozkoší a přepychu užívat?


ANTONIUS5)

Antonius se oženil s Fulvií, jež bývala ženou demagoga Clodia. Ta ženština nepomýšlela na předení vlny a starost o dům, nespokojovala se tím, aby ovládala muže, jenž by byl obyčejným soukromníkem, nýbrž chtěla mít moc nad mužem mocným a velet tomu, jenž by velel jiným. Kleopatra, jež dostala Antonia už zkroceného a hned z počátku vycepovaného v poslušnosti k ženám, byla by měla zaplatit Fulvii školné za Antoniovo podrobení ženské nadvládě.

Antonius měl tu přirozenou vlastnost, že tenkrát, kdy se mu vedlo bídně, překonával sám sebe, a jsa nešťasten, byl zcela podoben člověku dobrému. Všem, kteří pro nějakou nesnáz mají neúspěch, je sice společný cit pro duševní velikost, ale při proměnách osudů nejsou všichni dost silní, aby napodobovali to, co obdivují, a vystříhali se toho, co neschvalují; naopak někteří dokonce ze slabosti ještě více povolují svým návykům a rozbíjejí svou rozvahu.

Když byl zabit Cicero, Antonius poručil useknout mu hlavu a pravou ruku, jež napsala ony řeči proti němu. Když mu byly přineseny, díval se na ně s potěšením a radostí často propukal v chechtot. Potom, nasytiv se podívané, dal je vystavit na foru nad řečništěm.

Jednou prý se jakýsi lékař choval drze a byl svými řečmi velmi obtížný, a tu ho Filótás6) umlčel asi takovým sofismatem: "Člověku, který trpí poněkud horečkou, třeba dát studenou vodu; ale každý, kdo vůbec trpí horečkou, trpí horečkou poněkud; je tedy třeba každému, kdo vůbec trpí horečkou, dát studenou vodu." Ten člověk byl zasažen a umlkl.

Antonius opustil město i styky s přáteli a zřizoval si bydliště obklopené mořem u ostrova Faru, na hrázi, kterou dal vystavět daleko do moře. A tam žil, straně se lidí, a říkal, že nalézá zalíbení v životě Tímónově a že jej napodobuje, poněvadž se mu stalo tak jako onomu. Neboť sám prý také zakusil od přátel jen křivdy a nevděku, a proto také chová ke všem lidem nedůvěru a odpor.
Tento Tímón byl Athéňan a žil asi za peloponnéské války,7) jak lze usoudit z komedií Aristofanových a Platónových.8) Neboť je v nich zesměšňován jako člověk nepřátelsky smýšlející a misantrop. Ačkoli se vyhýbal všemu styku s lidmi a odmítal jej, měl rád Alkibiada, mladého drzého člověka, a horlivě ho líbal.
Když nad tím Athéňan Apémantos projevil podiv a otázal se, co je toho příčinou, odpověděl Tímón, že má toho mladíčka rád, ježto ví, že způsobí jednou Athéňanům mnoho zlého.
Tohoto Apémanta jediného někdy k sobě připouštěl, poněvadž mu byl podoben a snažil se žít jako on. Jednou, když byla slavnost Choí,9) jedli sami dva spolu; a když Apémantos pravil: "Tímóne, jak hezká je naše hostina!" řekl on: "Ano, jen kdybys tu nebyl ty!"
Vypráví se také o něm, že kdysi, když Athéňané sněmovali, vystoupil na řečniště a tímto prazvláštním zjevem vzbudil ticho a napjaté očekávání. A tu on řekl: "Mám, Athéňané, malý stavební pozemek, a roste na něm fíkovník, na němž se už hezká řádka občanů oběsila. Poněvadž tedy hodlám na tom místě stavět, rozhodl jsem se vyhlásit to veřejně, aby, budou-li se někteří z vás ještě chtít oběsit, učinili tak včas, než bude fíkovník vyťat."10)
Když zemřel a byl pohřben v Halách u moře, zřítila se vyčnívající část břehu, kolem jeho hrobu se nahrnula voda a učinila jej úplně nepřístupným. Na hrobě byl nápis:

"Rozbiv trudnou duši i s životem, spočívám tady.
Jméno mé nezvíte nikdy, a zhyňte, vy bídáci, bídně!"

Tyto verše prý složil ještě za svého života, kdežto ten epigram, který o něm koluje, pochází od básníka Kallimacha:11)

"Tímón, nepřítel lidí, zde přebývá. Rychle jdi dále,
zlořeč, jak chceš, a klej, jenom jdi ode mne pryč!"

To je několik z četných anekdot o Tímónovi.

Antonius opustil své obydlí na moři, jemuž říkal Tímóneion, a byv přijat opět Kleopatrou do královského paláce, podnítil město k hostinám, pitkám a rozdílení obilí. Oni sami pak rozpustili sdružení lidí nenapodobitelného života a založili nové, jež nijak onomu nezadávalo rozmařilostí, hýřením i přepychem, a jež nazývali sdružením kandidátů společné smrti. Zapisovali se totiž do něho přátelé s úmyslem zemřít společně a trávili svůj život poživačně na hostinách, jež pořadem za sebou pořádali. Kleopatra shromažďovala rozmanité druhy všelijakých smrtících jedů, a zkoušejíc u každého, působí-li bezbolestně, podávala jej lidem chovaným ve vězení proto, aby byli popraveni. Když viděla, že jedy vraždící rychle přinášejí smrt sice náhlou, ale bolestnou, kdežto mírnější že nepůsobí rychle, zkoušela to s jedovatými zvířaty, dívajíc se sama, jak štvali jedno proti druhému. To činila každý den a shledávala, že skoro ze všech jedině uštknutí kteréhosi jedovatého hada přivádí bez křeče a bědování strnutí podobné spánku a omámení, přičemž lidé zlehka odumírají za jemného potu na obličeji a zatemňování smyslů, a jsou-li buzeni a nuceni vstávat, projevují stejnou nevoli jako lidé v hlubokém spánku.

Když podnikl Antonius výpad, po skvělém boji zahnal na útěk Caesarovy jezdce a pronásledoval je až k hlavnímu ležení. Pyšně se tím vítězstvím, přišel do královského paláce ve zbrani, políbil Kleopatru a představil jí vojáka, jenž nejhorlivěji bojoval. Kleopatra mu dala jako cenu za statečnost zlatý pancíř a přilbu. Ale ten člověk to vzal a v noci zběhl k Caesarovi.

Filostratos dovedl ze všech sofistů, kteří tehdy žili, nejlépe promluvit spatra. Dal si narůst dlouhý vous, oblékl se do tmavého pláště a volal stále tento verš:

"Jsou spásou moudrým moudří, ačli moudří jsou."


SROVNÁNÍ DÉMÉTRIA S ANTONIEM

Na žádném jednání Antoniově nelpí tak veliká bezbožnost páchaná ze zhýralství, jaká lpí na činech Démétriových. Historikové vyprávějí, že bývali z celé Akropole vyloučeni dokonce i psi, poněvadž se toto zvíře páří většinou docela veřejně. Ale on v samém Parthenónu obcoval s děvkami a zprznil mnohé občanské ženy.

Smrt žádného z nich nelze pochválit, ale Démétriova si zaslouží více hany. Strpěl stát se zajatcem, a byv uzavřen, spokojil se tím, že přivyzískal ještě tři roky, dav se ochočit vínem a břichem jako zvířata. Antonius opustil tento svět sice zbaběle, uboze a nečestně, přece však alespoň dříve, než se stal nepřítel pánem jeho osoby.


POZNÁMKY:
1) Démétrios Poliorkétés (= "Dobyvatel měst") žil v l. 337-283 př. n. l., v Makedonii vládl v l. 294-287 př. n. l. - Pozn. vyd. & Mis.
2) hetéra - 1. vzdělaná žena, u níž vzdělaní mužové hledali intelektuální podněty, které nemohli nalézt v rodině, poněvadž jejich manželky byly obvykle vychovány jen pro rodinu, pouze s omezeným rozhledem; 2. pištkyně, tanečnice apod. obvykle bez vyššího vzdělání, spojující své povolání často s prostitucí. - Pozn. Mis.
3) Filippidés, athénský skladatel komedií kolem r. 300 př. n. l. - Pozn. vyd.
4) Lýsimachos, jeden z Alexandrových nástupců (diadochů), vládl v Thrákii v l. 323-281 př. n. l. - Pozn. vyd.
5) Marcus Antonius, římský politik a vojevůdce, žil v l. 83-30 př. n. l. Známá je jeho tragická romance s egyptskou královnou Kleopatrou VII. (51-30) končící sebevraždou obou milenců (srov. Shakespeare: Antonius a Kleopatra). Cicero psal proti němu řeči, tzv. "Filipiky" (srov. Cuiusvis hominis...). - Pozn. Mis.
6) Filótás z Amfissy, řecký lékař, jehož sofismata se stala příslovečnými; odtud výraz "filuta" = šibal, chytrák, čtverák, ferina, mazaný člověk; srov. rčení: "I ty filuto!" - Pozn. Mis.
7) peloponnéská válka proběhla v Řecku ve dvou etapách v letech 431-422 a 413-404 př. n. l. - Pozn. vyd.
8) Platón, básník, jenž skládal v Athénách komedie v l. 428-390 př. n. l. (nikoli filosof Platón). - Pozn. vyd. & Mis.
9) slavnost choí, tj. džbánů, se konala v Řecku k poctě Dionýsově; choos či chús, řecká dutá míra o obsahu 3,24 litru; rituál spočíval v různých formách úliteb vína či jiných tekutin (mléko, med, olej, voda) chthonickým božstvům (i podsvětním). - Pozn. vyd. & Mis.
10) Použito v předmluvě ke čtvrté knize Rabelaisova románu Gargantua a Pantagruel. Srov. též Grimmelshausen: Simplicius Simplicissimus: "Ach, jak je ten lidský život pln strastí a příkoří! Sotva jedno neštěstí ustalo, již se ocitáme v druhém; nedivím se, že pohanský filosof Timón nastavěl v Athénách mnoho šibenic, na nichž se lidé měli sami věšet, a tak krátkou bolestí svému ubohému životu rychle konec učinit." - Pozn. Mis.
11) Kallimachos z Kýrény, hlavní představitel tzv. alexandrijské moderny ve III. stol. př. n. l. Srov. Misantrop, Zápisník mrtvého muže 14.: Knihovníkem alexandrijské knihovny byl řecký učenec Kallimachos z Kýrény. Ten věřil, že literatura má být stručná a prostá. "Velká kniha, velká nuda," tak znělo Kallimachovo lakonické rčení. - Pozn. vyd. & Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm