Plútarchos: Démosthenés a Cicero

18. listopadu 2015 v 17:18 | Misantrop |  Četba


DÉMOSTHENÉS1)

Ctnost, tak jako silná a vytrvalá rostlina, zakoření všude, kde najde ušlechtilou povahu a přičinlivou duši.

Teprve pozdě a v pokročilém věku jsem se začal dostávat do styku s latinskou literaturou. A zažil jsem při tom něco, co je sice zvláštní, ale zároveň pravdivé. Nestávalo se mi tak často, že bych chápal a poznával věci ze slov, ale z věcí, které jsem už trochu znal, jsem postihl i význam slov. Vychutnat krásu a výstižnost latinského stylu, jeho metaforičnost, harmonii i všechno ostatní, co je jazyku k ozdobě, to považuji za něco příjemného a potěšujícího; avšak péče o takové věci a cvičení v nich není nic snadného, je jen pro ty, kteří mají více volného času a jimž věk ještě dovoluje takovou horlivou činnost.

Kdyby měl každý před očima výrok "Poznej sebe sama," nebyl by tento výrok snad už ani považován za božský rozkaz.

Démétrios2) uvádí, že jednou jako v božském nadšení přednesl před lidem tuto veršovanou přísahu:

Při zemi, při pramenech, při řekách a proudech.

Když Filippa3) chválili, že je nejschopnější řečník, nejkrásnější člověk a nejlepší piják, donutila závist Démosthena, aby o tom vtipkoval, že to první hodnocení se hodí jako pochvala pro sofistu, to druhé pro ženu, to třetí pro houbu, ale rozhodně ne pro krále.

Když odcházel z Athén do vyhnanství, vztáhl ruce k Akropoli a zvolal: "Vládkyně Athéno, jak je to možné, že máš ráda tři nejodpornější zvířata, sovu, hada a athénský lid?" Mladé muže, kteří za ním chodili a byli jeho žáky, odvracel od veřejné činnosti a říkal jim, že kdyby před ním na začátku jeho života ležely dvě cesty, jedna k řečnické tribuně a ke sněmu, druhá rovnou k smrti, a on znal napřed všechno zlé, co je spojeno s politikou, strach, závist, osočování a zápasy, vydal by se cestou mířící přímo k smrti.



V Římě nebyla žádná síla, která by byla schopná postavit se podvratným živlům na odpor.
Vůdcem těchto lidí byl Lucius Catilina, člověk odvážný, ke všemu odhodlaný a vychytralý, který byl viněn - nemluvě o jiných vážných zločinech - z toho, že obcoval s vlastní dcerou a že zabil svého bratra; protože se bál trestu za tento zločin, přemluvil Sullu, aby bratra zanesl do proskripčních seznamů, jako by ještě žil. Toho si tedy vybrala za svého náčelníka chátra; vzájemně si dávali různé záruky, také zabili člověka a jedli jeho maso. Catilina zkazil také velkou část římské mládeže tím, že se bez ustání každému staral o radovánky, pití a ženy a opatřoval na to v hojné míře potřebné peníze.

"Dožil!" Takto vyjadřují Římané, že někdo umřel, když se chtějí vyhnout zlověstným slovům.

Ve vyhnanství byl většinou skleslý a smutný, hleděl k Itálii jako nešťastně zamilovaný, tak malomyslný, ubitý tím, co se mu stalo, a sklíčený, že by to nikdo nečekal od člověka s takovým filosofickým vzděláním. A přece často sám žádal své přátele, aby mu neříkali řečník, ale filosof, protože si vybral filosofii za náplň svého života, řečnického umění užíval z nutnosti jako nástroje při politické činnosti. Avšak ohled na veřejné mínění je schopen smýt rozumnou úvahu z duše jako nátěr a politikům, jak se stýkají a přátelí s mnoha lidmi, vtisknout jejich sklony, jestliže si člověk nedá dobrý pozor a není k vnějšímu světu v takovém vztahu, aby měl účast na událostech samých, ne na citech, které jsou s nimi v těsném spojení.

Žádné zvíře není krutější než člověk, když se v něm spojí vášeň s mocí.

Jen v jedné věci ukázal Antonius trochu smyslu pro spravedlnost - Pomponii, manželce Ciceronova bratra Quinta, vydal propuštěnce Filologa, jenž prozradil Cicerona jeho vrahům. Když Pomponia dostala tohoto člověka do své moci, mučila ho různými příšernými způsoby, také ho nutila, aby si po kouskách řezal vlastní maso, pekl je a jedl. Tak to aspoň vypravují někteří historikové. Ciceronův propuštěnec Tiro se naproti tomu vůbec nezmiňuje o Filologově zradě.


SROVNÁNÍ DÉMOSTHENA A CICERONA

Nejvíc ukáže a vyzkouší povahu člověka moc a úřad, probouzející k životu každou vášeň a odhalující každý kaz charakteru.

Cicero potvrdil jako pravdivou Platónovu předpověď, že státy budou mít pokoj od potíží, až se šťastným řízením osudu u jednoho člověka sejde velká moc, moudrost a spravedlnost.


POZNÁMKY:
1) Démosthenés, athénský politik a nejslavnější řecký řečník, žil v l. 384-322 př. n. l. Jeho prudká bojovná řeč, kterou brojil proti makedonskému králi Filippu II. (otci Alexandra Velikého), se stala příslovečnou jako "filipika". - Pozn. vyd. & Mis.
2) Démétrios Falérský, jenž spravoval v l. 317-307 př. n. l. Athény jako náměstek makedonského vladaře Kassandra, věnoval se po svém vypuzení v Alexandrii spisovatelské činnosti v oboru filosofie a historie. - Pozn. vyd.
3) Filippos II., král makedonský a otec Alexandra Vel., vládl r. 359-336 př. n. l. - Pozn. vyd.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm