Plútarchos: Dión a Brutus

26. listopadu 2015 v 14:13 | Misantrop |  Četba


DIÓN1)

Prvý z nich byl Platónovým přímým žákem, kdežto druhý se vzdělal prostřednictvím jeho spisů. Oba tedy vyrazili k svým přetěžkým zápasům jakoby z jednoho cvičiště, a proto není divu, že vykonali mnoho podobných a téměř shodných činů, čímž jen dosvědčili Platónovi, svému vůdci ke ctnosti, že k moudrosti a spravedlnosti musí přistoupit moc a štěstí, aby státníkovy činy dosáhly též krásy a velikosti. Cvičitel zápasníků Hippomachos říkával, že své žáky pozná už na dálku, i když třeba vidí jenom, jak nesou z trhu maso. Je samozřejmé, že právě tak i duch žáků téhož filosofa, byv školen stejnými zásadami, se projeví podobnými činy, jež pak nesou, abych tak řekl, pečeť dokonalé krásy a spravedlnosti.

Dosud se nesetkal se zjevením boha či se strašidlem nikdo rozumný, vždy to jsou jen děti, ženy nebo lidé zesláblí nemocí, kteří v jakémsi duševním poblouzení či v tělesném oslabení podléhají chorobným a falešným představám, při nichž považují výplod své pověrčivosti za zlého ducha. Podle nich zlovolné a zlomyslné bytosti závidí dobrým lidem a staví se do cesty jejich podnikání tím, že na ně sesílají hrůzu a strach. Chtějí totiž otřást a zviklat jejich ctnost, aby nesetrvali pevně a ctnostně v dobrém a nedosáhli tak po smrti lepšího údělu než oni sami.

Tyran Dionýsios se sešel s Platónem a vyposlechl jeho názory.
Platón vykládal, jak blažený je život spravedlivých a jak bědný je život nespravedlivých. Tyran, jenž si to vykládal jako narážku na svou osobu, nesnesl takové výklady a dal svou nevůli najevo. Nakonec se ho prudce rozhněván zeptal, s jakým úmyslem vlastně přišel na Sicilii. Platón řekl: "Abych hledal dobrého muže." Na to mu tyran odpověděl: "Při bozích, toť se zdá, žes takového ještě nenašel."
Platón pospíchal pryč lodí. Dionýsios tajně poprosil Pollida, aby Platóna během plavby zabil, a kdyby to snad nešlo, alespoň prodal do otroctví; Platónovi prý z toho nevznikne žádná škoda, nýbrž - řekl ironicky - "jsa spravedlivý bude blažený, i když se stane otrokem."

Ony ocelové okovy, to nejsou strach, násilí, mohutné loďstvo a desetitisícová garda barbarů, nýbrž oddanost, věrnost a láska, tkvící svými kořeny ve ctnosti a spravedlivosti. Takové okovy, třebaže měkčí než ony pevné a tvrdé, přece jsou silnější, jde-li o zajištění trvalé vlády.

Jako si divoké zvíře časem a dlouhým stykem zvykne na dotyk člověka, tak si i Dionýsios zvykl na Platónovu společnost a jeho výklady.

Dionýsios se snažil smazat nepřátelství tím, že při Platónově odjezdu uspořádal na rozloučenou přátelskou hostinu, při níž mu řekl něco v tomto smyslu: "Myslím, Platóne, že asi budeš svým přátelům filosofům na mne žalovat hrozné věci?" On však odpověděl s úsměvem: "Snad bohdá nebude v Akadémii takový nedostatek látky k rozhovorům, abychom museli mluvit o tobě."

Dión měl v úmyslu zrušit neukázněnou demokracii, jež podle Platóna není vůbec ústavou, nýbrž jakousi jarmareční směsí všech možných ústav, a místo ní zavést zdokonalenou ústavu podle vzoru spartského a krétského, v níž by byly sloučeny prvky lidovlády a království a v níž by byla vedoucí složkou aristokracie, rozhodující o nejdůležitějších věcech.


BRUTUS2)

Předkem Marca Bruta byl Iunius Brutus, jemuž postavili staří Římané na Capitoliu uprostřed mezi sochami králů kovovou sochu s vytaseným mečem za to, že vypudil navždy Tarquiniovce. Měl od přírody povahu tvrdou jako kalená ocel meče, nezměkčenou vzděláním, takže se dal strhnout svým hněvem proti tyranům až k usmrcení vlastních synů. Naproti tomu Marcus, o němž jedná tato kniha, byl zcela jiný. Zušlechtil svou povahu výchovou a filosofickým vzděláním. Ač byl od přírody těžkopádný dobrák, probudil svou mysl podnikavou rázností a zaměřil s největší péčí činnost svého ducha směrem k ušlechtilosti.

Když prý ho Caesar jednou slyšel mluvit, řekl svým přátelům: "Nevím, co ten mladý muž chce; ale to, co chce, chce velmi rázně."

Při své strohé důslednosti Brutus jen zřídka někomu vyhověl, když naň naléhal prosbami; vždy dělal jen to, co shledal správným na základě rozumného uvážení, ale když se jednou pro něco rozhodl, prováděl to energicky a účinně. Neoprávněným prosbám nedopřával sluchu, i když byly okrášleny lichocením. Podlehl-li někdo prosbám nestydatých prosebníků - někdy se tomu říká "ostych před odřeknutím" - pokládal to za největší hanbu pro velkého muže; říkával, že se mu zdá, jako by ti, kteří nedovedou nic odříci, nedovedli správně použít svých mužných sil.

Z jiných svých přátel Brutus nezasvětil do spiknutí epikurejce Statilia. Když totiž při filosofickém rozhovoru jaksi zdálky a opatrně zkoumal jeho názory, Statilius prohlásil, že moudrému a rozumnému člověku se nesluší, aby se vystavoval nebezpečí a neklidu pro špatné lidi a blázny.

Když se Cicero z nenávisti proti Antoniovi přiklonil k Caesarovi, Brutus mu to trpce vytkl v dopise, v němž píše, že Ciceronovi nevadí pán, ale že má jen strach z pánovy nenávisti. Ideálem Ciceronovy politiky je prý laskavé otroctví, neboť písemně i ústně hlásá, jak ušlechtilý člověk je mladý Caesar. "Avšak naši předkové," praví Brutus, "nestrpěli nad sebou ani laskavé pány." On sám, Brutus, se prý až dosud pevně nerozhodl, zda má začít válku, či se chovat klidně; ale o jedné věci už je rozhodnut, totiž že nebude otrokem. Diví prý se Ciceronovi, že se bojí občanské a nebezpečné války, ale nemá strach z hanebného a nedůstojného míru. To, že jsou otroky, je prý spíše vina jich samých než tyranů, a proto se musí vlastníma očima dívat na věci, o nichž pouhé vypravování by jim mělo být nesnesitelné.

Lyčany zachvátilo jakési hrozné a nevypověditelné zoufalství, jež by bylo možno nejspíše popsat jako jakousi touhu po smrti. Brutus hluboce zarmoucen spínal ruce ke Xanťanům a prosil je, aby ušetřili a zachránili své město.3) Leč nikdo z nich si ho nevšímal, nýbrž všemožným způsobem šli všichni vstříc vlastní záhubě. A to nejen muži a ženy, nýbrž i malé děti, jež s křikem a nářkem skákaly do ohně, jiné se střemhlav vrhaly s hradeb a opět jiné nastavovaly obnažená hrdla před meče otců a prosily, aby je probodli. Ve zničeném městě byla nalezena žena, jež oběšena visela ve smyčce a mrtvé dítě jí objímalo krk; v ruce držela pochodeň, jíž se snažila v okamžiku smrti zapálit dům.


POZNÁMKY:
1) Dión ze Syrákús, narozen kolem r. 410, vypuzen ze Sicilie r. 367/6, vrátil se s ozbrojenou silou zpět r. 357, zmocnil se vlády v Syrákúsách r. 355, ale již r. 354 př. n. l. byl zavražděn. - Pozn. vyd.
2) Marcus Iunius Brutus, jeden z Caesarových vrahů, narozen r. 85, správce Předalpské Gallie r. 46, praetor r. 44, zemřel r. 43 př. n. l. - Pozn. vyd.
3) Srov.: Juráček, Deník: Zajisté! Některé lidi ze všeho nejvíce popudí, když není náležitě oceněna jejich dobrota a lidskost; ne že by dobří a lidští byli skrze své skutky či slova, jsou dobří a jsou lidští skrze svoji přirozenou vznešenost a práva vyplývající z moci. Brutus byl zarmoucen a dotčen, když zjistil, že Xanťané odmítají dát se zachránit, kromě spínání rukou však proti jejich urážlivé nevšímavosti nic nepodnikl. O dva tisíce let později píše Jan Kliment na podobné téma takto: "V socialismu nám jde tolik o pomoc člověku, že i když nebude chtít, za vlasy ho vytáhneme ze šlamastyky." (Dnešní Rudé Právo; recenze filmu Člověk není sám.) - Pozn. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm