Plútarchos: Fókión a Cato Mladší

23. listopadu 2015 v 20:54 | Misantrop |  Četba


FÓKIÓN1)

Zanícené oko nejraději spočine na tmavých, nelesklých barvách a odvrací se od záře a světla. Stejně tak i obec, která se dostala do tíživé situace, je zmatena a pro svou slabost je příliš citlivá, aby snesla otevřená slova v době, kdy je nejvíce potřebuje, protože za daných poměrů není možná jiná náprava chyb. Proto již předem kope hrob tomu, kdo se odvažuje mluvit otevřeně.

Fókión byl v mladém věku žákem Platónovým, později Xenokratovým v Akademii a tak se hned od počátku s nadšeným úsilím věnoval nejušlechtilejším zájmům.
Podle Dúridovy2) zprávy nebylo pro Athéňany snadné spatřit Fókióna, jak se směje nebo pláče, jak se koupe ve veřejných lázních nebo jak má vystrčenou ruku zpod pláště, když ovšem měl právě plášť na sobě, protože na venkově a na válečných výpravách chodil vždy bos a bez pláště, nebyl-li zrovna třeskutý a nesnesitelný mráz, takže i vojáci říkali žertem, jestliže chtěli vyjádřit, že je velká zima: "Fókión má plášť."
Milou a laskavou povahu zakrývala nevlídně vážná a zachmuřená tvář, takže kdo ho dobře neznal, neodvážil se tak snadno sám ho oslovit. Když proto jednou řečník Charés mluvil o jeho zachmuřeném obličeji k všeobecnému smíchu Athéňanů, odpověděl Fókión: "Tento zachmuřený obličej vás ještě nikdy nezarmoutil, ale smích těchto stál obec již mnoho slz." Podobně prospěla obci poctivě míněnými nápady a myšlenkami i Fókiónova řeč, jejíž úsečná stručnost vyznívala stroze, suše a drsně. Neboť jako Zénón požadoval od filosofa, aby každá věta, již vysloví, byla proniknuta duchem, tak i řeč Fókiónova obsahovala právě v nejstručnějším výraze nejhlubší smysl. Neboť v tom, jak dovede řečník vyjádřit málo slovy hlubokou myšlenku, se jeví jeho síla. Protože jediné slovo, jediné gesto velkého muže vyváží tisíce krásných myšlenek a uměle sestavených period.

Jako prý králové používají služeb pochlebníků teprve po umytí rukou, tak lid měl úslužné a veselé demagogy jen pro svou zábavu, ale na vedoucí místa v obci volil střízlivě a vážně právě toho, který byl nejpřísnější a nejrozvážnější a který samotný anebo častěji než jiní se vzepřel jeho přáním a choutkám.
Když jednou byla ve shromáždění lidu přečtena veštba delfské věštírny, že jen jediný muž má opačný názor než celá obec, zatímco všichni Athéňané jsou v mínění zajedno, Fókión povstal a prohlásil, aby byli bez starosti, že on je tím, koho hledá věštba; neboť jemu prý se nelíbí nic z toho, co se děje v obci. Jindy pak předložil lidu návrh, který byl přijat příznivě, a pozoroval přitom, že všichni svorně schvalují jeho řeč. Obrátil se proto na své přátele s otázkou: "Neřekl jsem snad nevědomky něco špatného?"


CATO MLADŠÍ3)

Cato prý již od dětství projevoval v hlase a tváři, při zábavách a hrách neoblomnou, klidnou a pevnou povahu. Své úmysly uskutečňoval s houževnatostí přesahující jeho mládí. Vůči pochlebníkům se choval odmítavě a stroze; ještě více vzdoroval těm, kteří ho chtěli zastrašit. Stěží jej bylo možno rozesmát a jen zcela zřídka se jeho tvář rozjasňovala mírným úsměvem. Ani k hněvu nebyl náchylný, ale když se opravdu rozhněval, nebylo možno jej uklidnit.
V učení byl pomalý a těžko chápal. Co však jednou pochopil, to uchoval trvale v paměti; paměť měl výbornou. A to je zajisté i jinak přirozený zjev, že nadané děti spíše zapomínají, kdežto vědomosti získané s namáhavým úsilím jsou trvalejší, neboť každý poznatek jako by se hluboko vrýval do duše. Zdá se, že Catonovi ztěžovala učení také jeho vlastnost nedat se snadno přesvědčit; neboť učení je jakousi trpnou činností a dát se snadno přesvědčit je vlastností lidí, kteří dovedou klást jen slabý odpor. Proto mladý člověk se dá spíše přesvědčit než starý a zdravý spíše než nemocný. Vůbec tedy lze očekávat souhlas nejspíše tam, kde není pochybovačnosti. Cato vždy chtěl vědět důvod a tázal se proč.

Catonův vychovatel Sarpédón často vodil Catona na návštěvu do Sullova domu, který se tehdy podobal opravdové mučírně, protože tam byly odvlékány zástupy lidí na popravu a mučení. Catonovi bylo tehdy čtrnáct let. Viděl, jak jsou vynášeny hlavy mužů, o kterých slýchal, že jsou slavní, a jak přítomní je potají oplakávají, a tázal se svého učitele, proč toho člověka nikdo nezabije. "Protože jejich strach, chlapče, je větší než nenávist."

Když mu kterýsi přítel řekl: "Catone, lidé kárají tvé mlčení," odpověděl: "Já začnu mluvit, jakmile budu nucen mluvit o věcech, o kterých se nemůže mlčet."

Otužoval se namáhavými cviky a navykal si s nepokrytou hlavou snášet horko a sníh a cestovat v každé roční době pěšky. Také nemoci snášel s obdivuhodnou trpělivostí a sebezapřením. Měl-li horečku, zůstal celý den sám a nepouštěl k sobě nikoho, dokud nepocítil rozhodný obrat v nemoci a jistou úlevu.
Cato byl vůbec přesvědčen, že je nutno kráčet jinou cestou, než šel tehdejší život se svými návyky, které podle jeho mínění byly špatné a potřebovaly veliké změny. A když viděl, že přichází do módy sytě a živě červený purpur, začal nosit temně červený. Často vycházel po snídani na ulici bos a bez tuniky, ne protože chtěl pro toto podivínství získat slávu, ale protože si chtěl navyknout stydět se jen za hanebné věci a nevšímat si ostatních pomluv.

Munatius vypravuje, že příčinou jeho rozhořčení nebyla Catonova nedůvěra, nýbrž jeho přezíravé chování vůči němu a jakási osobní žárlivost. Na jeho klidnou stížnost se mu dostalo strohé odpovědi, že velká láska, jak říká Theofrastos, je často příčinou nenávisti. Cato pokračoval: "I ty se domníváš, že pro svou velkou lásku ke mně se ti dostává méně úcty, než si zasloužíš, a proto se horšíš."

Protože lid byl zkažen úplatky od lidí ženoucích se za úřady a většina považovala uplácení za obvyklé řemeslo, chtěl Cato tento neduh v městě úplně vyhubit a navrhl senátu, aby zvolení úředníci, i když proti nim nikdo nevystoupil s žalobou, sami byli nuceni se dostavit před přísežný soud a odpovídali se z předvolební kampaně. Tento návrh popudil jak uchazeče o úřad, tak zejména lid zvyklý na úplatky. A tak když jednoho rána Cato přišel k soudu, vrhli se houfně na něho, křičeli, zahrnuli ho urážkami a házeli po něm kamením.

Protože spravedlivým může být každý, když ovšem chce, stydí se lidé za nespravedlnost nejvíce jako za špatnost, již nelze odpustit.
Proto také byli všichni mocní mužové Catonovými nepřáteli, jako by byl jejich výčitkou.

Cato pořádal divadelní hry. Hercům pak uděloval věnce, ne však zlaté, nýbrž olivové jako v Olympii. Místo drahocenných předmětů rozdával jako dary Řekům řepu, hlávky salátu, ředkvičky a hrušky, Římanům pak džbány s vínem, vepřové kýty, fíky, okurky a otepi dřeva. Někteří se ovšem smáli těmto laciným darům, jiní měli radost, když viděli, jak Catonova vážnost a přísnost pomalu přechází ve veselost.
Cato v roli pořadatele to činil jen proto, aby celou věc zesměšnil a ukázal, že hry jsou pro zábavu a že je nutno je pořádat spíše s prostým půvabem než s nákladnými přípravami, při nichž se mimořádná péče a úsilí věnuje věcem bezcenným.

Catonovi chyběla schopnost mluvit ve vlastním zájmu. Při svém charakteru se ucházel o přízeň voličů tak, že si raději chtěl uchovat důstojnost života než k ní připojit důstojnost úřadu, a ani přátelům nedovolil činit to, čím se svádí a získává lid, a tak při volbách propadl.
Cicero mu vytýká, že nevyvinul větší úsilí o dosažení úřadu ani se nesnažil získat lid přívětivým chováním. Na tyto výtky se Cato ospravedlňoval, že nepropadl podle svobodného rozhodnutí lidu, protože ten volil pod nátlakem a podplacen; prý poznal, že vzbudil u lidu nelibost pro své chování a pro svou povahu; tu však rozumný muž nemůže změnit kvůli tomu, aby se zalíbil druhým.
Cato dodal, že za něho není třeba prosit; neboť prý jen poraženému je nutná prosba a jen zločinci přímluva, že sám zůstal po celý život nejen nepřemožen, nýbrž svým dobrým a spravedlivým jednáním dosahuje v nejvyšší míře rozhodného vítězství.

Cato svým přátelům řekl: "Pak se nemáme divit, že naše věc je ztracena; jsme na pokraji záhuby a ještě nás přemáhá touha po moci."
Když se vrátil domů, dal si zavolat syna a zakázal mu, aby se věnoval politické činnosti; neboť poměry prý nedovolují postupovat způsobem důstojným Catona, jinak jednat prý je hanebné.

Po jídle se při víně rozproudila příjemná zábava, když se mluvilo o té či oné filosofické otázce a hovor se stočil na tzv. stoické paradoxy,4) že jen dobrý je svobodný a všichni špatní jsou otroci. Proti tomu, jak se dalo čekat, vystoupil peripatetik, a tu mu Cato vpadl prudce do řeči a zvýšeným a podrážděným hlasem pokračoval s podivuhodným zápalem dlouho v sporu o tyto věty, takže nikomu nezůstalo utajeno, že se rozhodl dobrovolně si určit konec života a tak se osvobodit.
Po večeři odešel do ložnice a ulehl na lože. Vzal si Platónův dialog o nesmrtelnosti duše.5) Syn přiběhl, s pláčem ho objal, naříkal a prosil. Cato vstal, podíval se děsným pohledem na syna a řekl: "Kdy a kde jsem se zbláznil, aniž jsem to sám zpozoroval? Nikdo mě nepoučuje, nikdo mě nezrazuje od mého rozhodnutí, které se vám zdá nesprávným, místo toho se mi brání jít za mým přesvědčením a odnímá se mi zbraň. Proč nedáš, synáčku, svému otci pouta? Proč mi nedáš svázat ruce? Máte snad v úmyslu držet mne násilím v mém věku při životě a sedíte zde mlčky, jen abyste mne hlídali? Proč tedy nemluvíte? Proč mě nepřesvědčujete? Proč mě nepoučíte o lepším rozhodnutí, abych odvrhl své dřívější názory a zásady, které mě provázely celým životem, a načerpal moudrosti? Ostatně jsem se dosud nerozhodl. Ale jakmile se rozhodnu, musím být s to své rozhodnutí uskutečnit. Budu se ještě nějak radit s vámi, budu se radit s důvody, kterých i vy obyčejně užíváte. Jen odejděte bez starosti a řekněte mému synu, aby svého otce nenutil k tomu, k čemu jej nemůže přemluvit."
Démétrios a Apollónidés proti tomu nic nenamítali, ale se slzami v očích odešli. Potom přinesl malý chlapec dýku. Cato ji hned vytáhl z pochvy a prohlížel si ji. Když shledal, že hrot je ostrý a ostří neporušené, řekl: "Nyní mám nad sebou moc," a dýku odložil. Četl znova knihu a přečetl prý ji celou dvakrát až do konce.
Vytáhl dýku a bodl se pod hruď. Tak zemřel.


POZNÁMKY:
1) Fókión, athénský vojevůdce a politik, žil v l. 402-318 př. n. l. - Pozn. vyd.
2) Dúris ze Samu (asi 340-280 př. n. l.), řecký historik, autor nedochovaného díla, jehož jádrem bylo makedonské období řeckých dějin. - Pozn. vyd.
3) Cato Mladší, tj. Marcus Porcius Cato Uticensis, stoupenec stoické filosofie a důsledný republikán, narodil se r. 95 a zemřel r. 46 př. n. l. Jeho pradědem byl rovněž slavný Cato Starší. - Pozn. vyd. & Mis.
4) stoické paradoxy - míněny zřejmě chybně fyzikální paradoxy řeckého přírodního filosofa Zénóna z Eleje (5. stol. př. n. l.), který ovšem bývá často zaměňován za pozdějšího stoika Zénóna z Kitia (4.-3. stol. př. n. l.), jehož stoicismus je právě takovou filosofií hrdinské svobody, jakou zastával Cato Mladší. - Pozn. Mis.
5) Platónův dialog o nesmrtelnosti duše, tj. "Faidón". Po přečtení Platónova dialogu Faidón skočil se skály akadémický filosof Kleombrotos z Ambrakie, aby si ověřil Platónovy výklady o nesmrtelnosti duše. - Pozn. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm