Plútarchos: Pelopidás a Marcellus

2. listopadu 2015 v 19:52 | Misantrop |  Četba


PELOPIDÁS1)

V přítomnosti Catona Staršího kdosi chválil člověka, který se v boji odvážně a bez rozvahy vrhal do nebezpečí, a tu Cato prohlásil, že je ovšem rozdíl, zda někdo tak vysoko hodnotí statečnost či si jen málo váží života. A má pravdu. Tak v Antigonově vojsku sloužil voják chorobného vzezření a chatrného zdraví. Na královu otázku, proč je tak bledý, přiznal, že trpí tajnou chorobou. Král se ho ujal a přikázal svým lékařům, je-li ještě nějaká naděje na záchranu, aby mu věnovali všemožnou péči a nic neopomenuli. Milý voják se vyléčil, ale ta tam byla jeho touha po nebezpečí a smělost, takže se i Antigonos divil té změně a vytýkal mu to. A voják se netajil s příčinou, nýbrž odpověděl: "Králi, tys to sám zavinil, že jsem nyní zbabělý, když jsi mě zbavil útrap, pro které mi byl můj život bezcenný."
Podobnou myšlenku, zdá se, vyslovil jakýsi Sybaríťan2) o Sparťanech, že pro ně není smrt v boji hrdinským činem, protože prý se smrtí jen zbavují strastiplného života. Avšak Sybaríťanům, kteří tonuli v rozmařilosti a zahálce a nebyli schopni ušlechtilých vznětů a ctižádosti, se pochopitelně zdálo, že všichni, kdo se nebojí smrti, nenávidí život, kdežto Lakedaimoňanům dávala statečnost oboje, radost ze života i ze smrti, jak to ukazuje náhrobní nápis, v němž se praví, že "tito zemřeli,

aniž žitím či smrtí se chtěli kdy ješitně pyšnit,
slavně však zakončit obé jejich byl toužený cíl."

Vždyť vyhýbat se smrti není hanebné, jestliže ovšem někdo nelpí zbaběle na životě, ani podstoupit nebezpečí smrti není hrdinstvím, nestojí-li někdo příliš o život. Proto také Homér posílá do boje nejudatnější a nejbojovnější hrdiny dobře a skvěle vyzbrojené a řečtí zákonodárci ustanovili trest pro toho, kdo zahodí štít, ne však pro toho, kdo ztratí meč nebo kopí, naznačujíce tak, že pro každého a zejména pro toho, kdo stojí v čele obce nebo vojska, je důležitější obrana než útok na nepřítele.
Považoval jsem za nutné vyslovit tyto myšlenky jako úvod k životopisům Pelopidy a Marcella, kteří oba byli vynikající muži, ale zahynuli svou nerozvážností.

Epameinóndás3) si na chudobu, v níž vyrostl od dětství, zvykl a učinil si ji lehčí a snesitelnější studiem filosofie a časným rozhodnutím neženit se. Naproti tomu, když Pelopidovi přátelé vytýkali a domlouvali, že zanedbává nutnou věc, totiž peníze, odpověděl: "Na mou duši, velmi nutnou pro tohohle Níkodéma,"4) a ukázal na jakéhosi slepého mrzáka.

Jen v slabé a zlé duši žijí nesmyslné a hanebné žádosti.

Je první a obecně platný zákon, že ten, kdo potřebuje pomoc, se přirozeně podřizuje tomu, kdo ji může poskytnout.

Závistiví lidé nalézají jakousi společnou útěchu v tom, že ve srovnávání s jinými snižují ty muže, jejichž velikosti nemohou dosáhnout.

Aisópos5) říkal, že smrt šťastných není nejbolestnější, nýbrž nejblaženější, protože prý ukládá úspěchy vynikajících lidí na bezpečném místě a zamezuje změně osudu. Jakýsi Sparťan pozdravil olympijského vítěze Diagoru, který viděl na stupních olympijských vítězů stát i své syny, vnuky a zetě: "Zemři, Diagoro, na Olymp nemůžeš vystoupit."


MARCELLUS6)

Hannibal zvolal: "Na mou věru, ten člověk ani jako vítěz nedá pokoj, ani jako poražený jej nechce mít; proti němu abychom stále bojovali, jak se zdá. Má-li úspěch, žene ho odvaha k novým útokům, při nezdaru stud."


SROVNÁNÍ PELOPIDY A MARCELLA

Pelopidu omlouvá spravedlivá touha po pomstě. Vedle vášnivého hněvu to byl cíl dosáhnout vítězství zničením tyrana, cíl, jenž právem ovládl Pelopidovu duši. Neboť je těžko najít druhý hrdinský čin, který by měl krásnější a skvělejší opodstatnění.


POZNÁMKY:
1) Pelopidás, thébský státník a vojevůdce, měl r. 379/8 př. n. l. velký podíl na demokratickém převratu v Thébách; padl r. 364 př. n. l. - Pozn. vyd.
2) Sybaríťan, obyvatel řeckého města Sybaris v jižní Itálii, založeného v VIII. stol. a zničeného v VI. stol. př. n. l. (r. 510/511), prý vinou rozmařilých občanů; antický prototyp rozmařilosti. Odtud sybarita, rozkošník. - Pozn. vyd. & Mis.
3) Epameinóndás, nejslavnější thébský politik a vojevůdce, narodil se kol. r. 420, padl r. 362 př. n. l., tvořil s Pelopidem již v antice jednu ze slavných přátelských dvojic, o nichž Cicero ve spise O přátelství píše, že EX OMNIBUS SAECULIS VIX TRIA AUT QUATTUOR NOMINENTUR PARIA AMICORUM - Ze všech staletí bývají uváděny tři až čtyři přátelské dvojice. - Pozn. vyd. & Mis.
4) Níkodémos, znamená v překladu "Vítězný lid", v souvislosti se slepým mrzákem je tedy toto jméno zřejmou ironií; dodejme, že podle evangelisty Jana ten, kdo pohřbíval Krista se také jmenoval Nikodém. S největší pravděpodobností se tedy jedná už od nejstarších dob o posměšné jméno pro všechny mrzáky, chudáky a vůbec nýmandy. - Pozn. Mis.
5) Aisópos, řecký bajkář (Ezop), žil v VI. stol. př. n. l. - Pozn. vyd.
6) Marcellus (= Bojovný), plným jménem Marcus Claudius Marcellus, konsul r. 222, 215, 214, 210 a 208 př. n. l., dobyl Syrákús (kde mj. zahynul fyzik Archimédés), padl u Petelie r. 208 př. n. l. - Pozn. vyd. & Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm