Plútarchos: Sertorius a Eumenés

4. listopadu 2015 v 16:53 | Misantrop |  Četba


SERTORIUS

Není snad divné, že v průběhu dlouhého času, kdy se osud naklání pokaždé jinam, se náhodně opakují tytéž události. Neboť buď množství daných případů je neomezené a pak hojnost materiálu poskytuje osudu nekonečné možnosti pro události podobné, anebo je běh souvislých událostí omezen počtem a potom často nutně ze stejných příčin plynou stejné následky.
Někteří lidé s potěšením sbírají z historie i z mýtů všechny náhodné události, jež se jeví jako díla rozumu a prozřetelnosti, například že nejbojovnější vojevůdci, kteří dosáhli úspěchů nejen svými schopnostmi, ale především válečnou lstí, byli jednoocí, totiž Filippos, Antigonos, Hannibal a Sertorius, jehož život i činy se právě chystám vylíčit.

Sertorius prohlásil, že čas je pro muže spějící za vyššími cíli nejcennějším statkem.

Sertorius plul k jakýmsi ostrovům.
Jsou to dva ostrovy oddělené od sebe úzkou úžinou a vzdálené od Afriky 10.000 stadií. Nazývají se ostrovy Blažených. Jen zřídka je svlažují mírné deště, zato je většinou ovívá lahodný vánek přinášející rosu. Proto mají ostrovy nejen dobrou a úrodnou půdu vhodnou k orání a osévání, nýbrž samy od sebe rodí takové množství nejchutnějších plodin, že jejich obyvatelé z toho mohou být pohodlně živi bez práce a bez starosti. Na ostrovech je velmi příjemné podnebí, a to pro teplotu ročních dob, jejichž změnu lze sotva postřehnout, takže se i do daleké ciziny rozšířila pevná víra, že tam je nutno hledat élysijské nivy a obydlí blažených, jak je opěvoval Homér.
Sertorius poslouchal tyto zprávy dychtivě a zatoužil usadit se na těchto ostrovech a žít tam v klidu daleko od násilné vlády a válek.

Žádný osud nemůže pravou ctnost založenou na rozumu přeměnit v opak; na druhé straně ovšem není nemožné, aby člověk ušlechtilých předsevzetí a ryzího charakteru, které těžkými životními pohromami byly nezaslouženě potlačeny, nezměnil i svou povahu. A to se, jak soudím, přihodilo i Sertoriovi, který se od té doby, co ho opouštělo štěstí, vlivem zhoršujícího se postavení stával čím dále tím krutějším vůči těm, kteří mu ublížili.
Počínal si však také vychytrale a snažil se klamem a kouzly ovlivnit domorodce. Hlavní úlohu tu měla laň. Věc se přihodila takto.
Jeden prostý hispanský venkovan narazil na laň, která s nedávno narozeným mládětem prchala před lovci. Protože ji nemohl dostihnout, pustil se za kolouchem, nad jehož neobvyklou barvou - byl celý bílý - užasl, a chytil jej. Náhodou se Sertorius zdržoval v těch místech, ale protože nejen s radostí přijímal každý dar, který mu kdo přinesl, nýbrž i dárcům přátelsky oplácel jejich pozornost, přinesl mu ten muž chyceného koloucha. Sertorius dar přijal, aniž z počátku z něho měl větší radost. Časem mladou laňku ochočil, takže se nebála lidí, slyšela, když na ni zavolal, a běhala všude za ním. Nevadil jí ani shon hlučného vojenského života. Sertorius začal té věci ponenáhlu přisuzovat nadpřirozený význam, tvrdil, že laň je darem Artemidy, a rozhlašoval, že mu prozrazuje mnohé skryté věci; byl si totiž dobře vědom toho, že barbarské národy jsou náchylny k pověrčivosti. Přitom ještě používal tohoto úskoku. Jakmile se totiž tajně dověděl, že nepřátelé vpadli do některé části jím ovládané země a že se pokoušejí převést město na svou stranu, předstíral, že laň s ním rozmlouvala ve snu a přikázala mu, aby měl vojska v pohotovosti. Jindy opět uslyšev o vítězství, jehož dobyl některý jeho vojevůdce, posla ukryl a laň ověnčenou z vděčnosti za šťastnou zprávu veřejně předváděl a vojáky vyzýval, aby byli bez starosti, protože brzy uslyší potěšující zprávu.
Takovým způsobem si Lúsitany úplně ochočil, takže byli ve všem povolní, protože byli přesvědčeni, že se dávají vést nikoli rozumem jakéhosi cizince, nýbrž božstvem.

Sertorius řekl: "Vytrvalost má větší úspěch než síla a také mnohé, co se nedá zdolat najednou, povoluje pomalu. Vytrvalost je nepřemožitelná, v průběhu času zdolá a zničí každou sílu. Proto je čas pro ty, kteří s rozvahou vyčkávají vhodnou příležitost, nejvěrnějším spojencem, avšak pro ty, kteří jednají unáhleně, nejnebezpečnějším nepřítelem."

Sertorius byl velmi sklíčen ztrátou laňky, neboť přišel o výtečný prostředek k ovlivňování barbarů. Po nějaké době náhodou na ni narazili lidé, kteří se za nějakým účelem v noci potloukali po kraji, poznali ji podle barvy a chytili. Jakmile se o tom Sertorius dověděl, slíbil jim mnoho peněz, jestliže o tom pomlčí, a laň ukryl. Po několika dnech šel s velmi radostnou tváří k tribunálu a přitom vyprávěl vůdcům barbarů, že mu bůh ve snu zvěstoval nějaké velké štěstí. Potom vystoupil na tribunál a zatím vyřizoval běžné záležitosti; lidé, kteří laňku opatrovali, vypustili ji v jeho blízkosti. Jakmile jej laňka spatřila, radostně vyskočila k němu na tribunál, postavila se vedle něho, položila mu hlavu na kolena a olizovala mu pravou ruku, jak to měla ve zvyku. Sertorius opětoval něžně její mazlení, v jeho oku se zaleskla slza, takže přítomné pojal nejprve úžas, potom s potleskem a jásotem vyprovázeli Sertoria jako šťastného člověka a miláčka bohů do jeho stanu v dobré náladě a radostnými nadějemi.

Šlechetný muž zajisté touží vítězit jen se ctí a odmítá nectně si zachovat život.


EUMENÉS1)

"Zde je to jako v přísloví: Na konec se nikdo neohlíží."

Štěstí povznáší i malé lidi k velkým myšlenkám, takže lze na nich pozorovat jakousi velikost a důstojnost, poněvadž je pozorujeme jen ve světle jejich vynikajících činů, naproti tomu dokonalost vskutku velkého a pevného charakteru se pozná spíše v neštěstí a při nezdaru, jak tomu bylo u Eumena.

Když mu Antigonos dával na srozuměnou, aby s ním mluvil jako se svým nadřízeným, odpověděl Eumenés: "Dokud vládnu mečem, neuznávám nad sebou žádného nadřízeného."

Eumenés brzy poznal, že číhají na příležitost, aby ho mohli odstranit. Proto předstíral, že potřebuje peníze, a vypůjčil si najednou veliké částky právě od těch, kteří ho nejvíce nenáviděli, aby mu věřili a neubližovali mu z obavy, že přijdou o své peníze. A tak se stalo, že v cizím majetku měl vlastní tělesnou stráž a byl jediný, který si zajistil bezpečnost penězi jiných, kdežto ostatní byli nuceni na svou záchranu dávat vlastní peníze.

"Já jsem nebyl poražen, přesto mne odvlékají, porazil jsem nepřátele, ale přátelé mne posílají na smrt."


SROVNÁNÍ SERTORIA A EUMENA

Jako vojevůdci jsou oba stejní a snesou srovnání, v ostatním se liší: Eumenés byl bojechtivý a svárlivý, kdežto Sertorius byl nakloněn míru a klidnému způsobu života. Onen mohl žít v bezpečí a vážnosti, kdyby byl ustoupil jiným z cesty, vyhledával však stále jen nebezpečí a boj s mocnými; druhý byl nucen, aniž vyhledával spory, za vlastní bezpečnost vést válku s těmi, kteří mu nedovolovali žít v míru.
Sertoriova smrt nebyla potupou jeho života, jestliže od svých druhů utrpěl to, co mu nemohl udělat nikdo z jeho nepřátel. Avšak Eumenés, který před svým zajetím nemohl uprchnout a po něm ještě chtěl žít, nedovedl ani čestně uniknout smrti, ani ji klidně přijmout, nýbrž prošením a žadoněním vydal svému pánu, který, jak se zdálo, měl moc jen nad jeho tělem, také svou duši.


POZNÁMKA:
1) Eumenés z Kardie, významný vojevůdce po smrti Alexandra Vel., žil v l. 362/1-316 př. n. l. - Pozn. vyd.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm