Zítra už možná naposledy

24. listopadu 2015 v 13:56 | Misantrop

Dělají se různé besedy
Zítra už možná naposledy


Chci smrt z rukou přírody, opuštěn všemi; chci vydechnout naposledy v lese, aby mě nikdo nenašel, dokud se nerozložím na kostru neznámého muže.


Pozoruhodné na motýlech se mi zdá nejvíc to, že tu úchvatnou nádheru křídel, již všichni obdivujeme, vytvářejí dospělci až na samém konci života. Je to tedy jakési karnevalové loučení s životem, odchod s celou parádou. Motýli tak stráví většinu života jako žravá, pro někoho možná škaredá housenka, která se krásou dospělci nemůže rovnat, zatímco poslední smrtelné stadium života, na samém prahu smrti tak říkajíc, je plné barev, páření a cucání nektaru. Někteří dospělí motýli jsou dokonce tak plně spjati jen se svou individuální smrtí, ale zároveň i se zrodem svých potomků, že nemají ani sosák, jímž by mohli přijímat potravu, neboť stejně tak jako tak brzy zemřou, a místo jídla se raději věnují plození nových generací. Samičky často ani nelétají, ani se nekrmí, jen vábí pohyblivějšího samečka s vyvinutějšími tykadly a kladou vajíčka. Nic jiného už nemá cenu. Jen naposledy zahýřit barvami a dát život novým motýlům. To mi připadá na jejich životě nejvíc fascinující, to završení díla smrtí. Motýli, myslím, ztělesňují ten životní princip, který Nietzsche akcentoval příměrem dozrávajícího ovoce.


Jednou to skutečně budu muset asi udělat: spálit po sobě všechny mosty, rodné listy, všechny průkazy a doklady - a nadobro zmizet neznámo kam. Našinec se musí občas zbouřit, aspoň jednou v životě, byť by to bylo i naposled!


Všechno je jednou poprvé - i naposled. jsem tu letos naposled!


Žádnou vládu nechci - nechodím proto volit. Je to jedno z posledních práv, které ještě není povinné. Tak proč toho ještě naposledy nevyužít!


Bohuslav Reynek: Píseň raněného ptáka
Loučím se s vámi před sladkou smrtí,
opojné dálky perspektiv!
Naposled zpívám, naposled zírám
v modravý obzor teskných niv.
Na skály vyletím - zemru na nejvyšší!


Nejlépe nenávidí ten, kdo nenávidí naposledy.


Šípková Růženka se probudila polibkem vědce a vydechla naposledy při osudném píchnutí jeho injekční stříkačky.


Bacily na člověka číhají v záloze, pronásledují ho, rozleptávají ho a zabíjejí ho od jeho prvního nadechnutí a neznají žádnou milost, slitování a příměří, dokud jejich oběť nevydechne naposledy.
(Twain: Nejnižší živočich)


"Raději volím přece jen samotu!" řekl jsem si; a to bylo naposledy, co jsem si toho léta vyšel ven.


V bolesti nemluvně vsaje první dech, v bolesti starej člověk vydechne naposledy a všecky jeho dni jsou plný trápení a zármutku. A přece klopejtá a potácí se do otevřený náruče smrti s hlavou otočenou dozadu a zápasí až doposledka.
(London: Ženská statečnost)


Musel bych se přitočit k opravdu velice snadné práci, abych ji vydržel vykonávat jako mezek celý život až do důchodu! To už bych spíš přeci jen odletěl jednou provždy a naposledy do těch mých bájných tropů, jak o nich sním již drahná léta.
*
29. května 43
Dnes jsem byl ve fabrice hnusné skutečně naposledy - pro otravnou zbytečnost jménem "zápočtový list". Srdce se mi na okamžik zastavilo samou nepodmíněnou úzkostí, jak jsem se přiblížil na dohled fabrice. To byl ale kriminál! Samotné převzetí oné trapné zbytečnosti, kvůli níž mě sem ještě takhle tahají, se obešlo bez zdlouhavých průtahů; horší bylo získat jinou zdánlivou maličkost: podpis vedoucího Zezuly na další směšnost jménem "výstupní list". Zase se mě, blbec, ptal, mám-li práci! Řekl jsem úsečně, že mám a rychle jsem se odporoučel. To je hrozné. Do poslední chvíle vás někdo musí s něčím otravovat! To jsou lidi... Vrátný se ke mně také choval jako k cizímu...; prostě jako bachař - jiné přirovnání by fatálně kulhalo. Strávil jsem naposledy ve fabrice sice jen pár minut, ale jak jsem byl rád, že jsem konečně venku! Je to vysvobození. Samozřejmě jsem si potom nezapomněl na chodníku pěkně od plic a samým štěstím odplivnout na rozloučenou. S prací už je opravdu konec. Feuerteufel je opět svobodný.


Zastavil jsem se na chvíli u schodů a rozhlíd se naposled po chodbě. Načež jsem zařval, co mi plíce stačily: "Spěte sladce, vy imbecilové!"


Teprve pak je člověk přemožen, když i poražený a mrtvý ožije znovu v tragédii lidského žití a padne pak a zemře pod náporem slova vznešeného ještě jednou - a naposled!


Lidé, když vidí, kam to všechno spěje, snaží se tím víc místo uskromňování, které není nic platné, užít si ještě naposled co nejvíc života, protože teprve na prahu smrti člověk poznává, jak je život nádherný.


Kéž zřím tě, světlo, naposled, když vím
už vše: že jsem se v hříchu narodil
a v hříchu plodil, hříšně zabíjel!
(Sofoklés: Král Oidipús)


Mysli si o každém dni, že ti naposled v životě zasvit:
chvíle, v niž nebudeš doufat, tě potom překvapí mile.


Smrduté, žravé vši. Vlezly jste na náš hřbet
a tam se páříte. Ó, kdy už naposled?


Nad požárem hořících domovů
naposled lidé pohlédli si v tvář.
(Byron: Tma)


Ač v horské pustině člověka nepotkávám,
odkudsi lidský hovor zní mi na doslech;
s ním soumrak do lesa se krade,
naposled svitnout na zelený mech.


Nuž, můžete teď sami přemýšlet,
jak vše to skoncuje se naposled


Až opona spadne,
ukloň se ladně;
své prohřešky hoď za hlavu
a široký úsměv do davu:
užij si to - je to naposled.

Proto musíš brát smrt z té lepší stránky
a než naposledy vydechneš,
uvidíš, že život nestojí o posránky,
když se nad tím zadumeš.

Život je k smíchu a smrt je vtip, je to tak;
je to představení, tak musíš hrát;
snaž se obecenstvo rozesmát -
jen pamatuj: naposled ty se budeš smát.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm