HOLUB v literatuře a poesii

7. prosince 2015 v 14:50 | Misantrop

Kocmánek:
Toto je podle našich výzkumů nejdokonalejší tvor planety Země - holub. Přes poměrně nízkou inteligenci se dopracoval k téměř dokonalé životní filosofii: NA VŠECHNO SERE.


Dvanáct hodin nás tam můžou držet, pustit nás musí. Jde o to jen co nejhladčeji přežít další směnu a na ostatní věci sere holub. Nejinteligentnější tvor na světě je totiž holub: na všechno sere. Nejinak i Já. Samozřejmě bych dokázal strhat mnohem víc práce, kdybych chtěl a kdybych sebou hodil, jenže nyní je ze mne docela jiný člověk. A snad ani ne člověk, spíš ten holub.
Já hlupák nejsem, a proto jsem holub, který na všechno sere a vrká: "Vrkú, vrkú, za vás nedám do ohně svou ruku, ruku..."
Berou mě takového, jaký jsem. Jako holubího muže, který už je dost starý na to, aby se nevysral na práci.
Nestačí být jen holubím mužem, který na všechno sere; musím být také víc jako osel - ten hraje hloupého, aby se po něm nevyžadovala poslušnost.
Uznávám, že hraje roli i to, že jsem holubí muž, jenž na všechno sere, což mé nezáviděníhodné postavení otloukánka jistě ještě víc zhoršuje, ale... - ale jaképak "ale"; jdu prostě pryč a končím s tou verbeží.


(Ohlas písní staroslovanských)

Na počátku vesny
letí sokol jasný;
vstříc mu holub spěchá,
bydlem je jim střecha.

Když začala jeseň,
utichla jich pieseň;
sokol, holub spolu,
slítli zase dolů.


úterý, 24. března 43
Na dnešní den připadá jedno velmi neslavné výročí: Je tomu právě 109 let, kdy jakýsi čtrnáctiletý spratek z Ohia zastřelil posledního volně žijícího holuba stěhovavého.
Tento pták byl před příchodem bílého muže nejpočetnějším ptačím druhem Ameriky. Za jedno století lidáci vyvraždili odhadem tři až pět miliard holubů stěhovavých. Poslední holub stěhovavý, samice Martha, přežívající v zoologické zahradě v Cincinnati, zemřela 1. září 1914. Kéž za to stihne lidstvo kletba, která mu oplatí stejným způsobem! Kéž vyhyne lidstvo! Děj se vůle má!


Člověk jen sám si štěstí najde
a často si je najde právě tam,
kde jeho druh si peklo vytvořil.
Takto se chová i žluna, když si chytí
červíka a když žárlivě si myslí,
že pochoutku má, které není rovno,
kdežto holub ji s hnusem pozoruje.


Každý, kdo je statečný, kdo má svou vůli, je zlý: my jsme zlé, Cesare je zlý, tigr je zlý, lev je zlý, orel je zlý, - ale hodné je hloupé jehně, holub, každý dobrácký idiot!
(Klíma: Soud Boží)


Násilníci, zaměstnávaní nemocnicí, ho už mají na mušce. Hliněný holub Ignácius Reilly. Ke Constantinople Street se teď možná řítí zamřížovaná sanitka. Uteč! Uteč!


Holub se poděsí přec již nejmenším šelestem křídel,
jestliže tvými drápy, jestřábe, poraněn byl.
Stejně i koráb můj, byv jedenkrát otřesen bouří,
děsí se plouti v místa, zkázou kde postižen byl.


V širém poli dubec stojí,
pod ním dřínek zakvétá,
nad ním za vzdálené hory
sivý holub zalétá;

hledá háj, kde pokoj bydlí,
nezní dravých ptáků hluk,
jaro kde panuje navždy,
nehrozí myslivce luk.

Tak i jinoch pokoj hledá,
prchá vln vzbouřených chřest,
domnívá se v širém světě
někde přec že pokoj jest.
(Mácha: Ohlas písní národních)


Když chce člověk najít význam v tom, že se mu vysral holub na hlavu, nebo v Nostradamových čtyřverších, tak ho tam najde, i kdyby počítal dvacet osm, dvacet devět, dvacet deset, třicet jako malé dítě.


Dovolil jsem si přičinit k textu své vlastní poznámky, najmě tu výrazně kontroverzní o vyhlazení amerických stěhovavých holubů. A protože výpisky z Thoreauovy Chůze mi byly zakázány, vysvětlím oč se jedná alespoň tady. Oč tedy běží? Běží o to, že Thoreau se na jednom místě textu zmiňuje jen tak mimochodem, že "v Nové Anglii jsme si zvykli říkat, že k nám každý rok zalétá čím dál méně holubů," což si nesprávně vysvětluje tím, že jim "lesy neposkytují žádnou potravu." Tuto mylnou Thoreauovu zmínku jsem tedy doplnil pod čarou svou vlastní vysvětlivkou, že (cituji): Holubi stěhovaví byli před příchodem bílého muže nejpočetnějším ptačím druhem Ameriky. Není pravda, že by za jejich úbytkem a posléze i úplným vyhynutím stál jakýsi eufemistický "nedostatek potravy v lesích." Tito holubi byli zkrátka, natvrdo, bez přikrášlení, nemilosrdně a bezesporu vyhlazeni. Za jedno století lidáci vyvraždili odhadem 3-5 miliard holubů stěhovavých. (Kam se na to hrabe neustále tolik zdůrazňovaný a připomínaný holocaust Židů a jiné obyčejné mezilidské půtky!) Posledního volně žijícího holuba zastřelil jakýsi čtrnáctiletý spratek v Ohiu 24. března 1900. Poslední uvězněný holub stěhovavý, samice Martha, přežívající v zoologické zahradě v Cincinnati, zemřela 1. září 1914. - Tolik citace z mé vlastní poznámky pod čarou, kterou jsem přičinil k Thoreauovu textu Chůze, abych uvedl na pravou míru autorovu pomýlenou představu. Jsem si téměř jist, že právě tato moje nekompromisní malá vysvětlivečka zavdala skutečnou příčinu k tak velké a kruté inkvizitorské cenzuře a posléze i k zničení celé mé Čítárny! Vidíte, jak jsou zřejmé pravdy a vyvracení omylů nenáviděny?


Byl jsem svědkem tvé dobromyslnosti k holubům, a proto přilnulo mé dobré srdce k tvému srdci dobročinnému.
*
Holubice pravila: "Jak je to bolestné, vychovávat svá dítka mlsným na pochoutku! Je mi okolo srdce, jako by mi je kdos probodl břitkým mečem."
Holub zavrkal: "Otroctví se mi zprotivilo tak, že se chci raději odříci všeho pohodlí, dobrých pokrmů, teplého hnízda a ochrany před dravci; raději chci snášet všeliké nebezpečenství a nesnáze, jen když budu účasten nejsladšího pokladu poctivé duše: svobody. - Výborné, zlaté je přísloví, jež praví:

Spíše ryba obstojí bez vody,
než duch zralý bez svobody."

Nato holoubkové vroucně se celovali, jako by utvrzovali tím svou úmluvu. Při pohledu na tyto snoubence vyjasňovaly se mi myšlenky, i řekla jsem si: bohu chvála! Také tito, vědouce, kde blaženost sídlí, jdou touž cestou, po které já postupuji. Kéž mohu přebývat v jejich sousedství!
*
Když viděl holub, jenž živil se plody stromů, že lvice požívá téhož ovoce, pravil k ní: "Myslil jsem, že stromy letos pro velká sucha neměly plody, ale nyní jsem se přesvědčil, že se jimi živíš ty. Upustila jsi snad od dřívější potravy a obrátila se k potravě, jež náleží jiným, a tím jim ubližuješ?"
Uslyševši lvice doupňákova slova, odřekla se plodů stromů a ustanovila se, že se bude živit již jen bylinami. -
Toto podobenství poučuje tě, jak nevzdělanec často vlastní škodou bývá odvrácen způsobit ji jiným. Lvice ztrátou svých mláďat byla odvrácena jak od požívání masa, tak také holubovou řečí od požívání ovoce.


Když jsem vstoupil na břeh, odletěl odtud právě nějaký pták od rozsápaných ostatků domácího holuba. Pták odletěl tak rychle, že jsem ani nestačil určit druh, velikost nebo jeho barvu. Z domácího holoubka zbývalo již jen peří a jeden okroužkovaný pařát, jinak zhola nic.
Chudák holoubek se vylíhnul z vajíčka své maminky, žil si doma v holubníku mezi ostatními holoubky, dělal vrkú, vrkú, radoval se ze života... A nyní je z něho tohle: hromádka peří a jeden pařát poznamenaný lidským područím.


My nemáme na svědomí jediný úskok. Byli jsme prostní jako holubice. A my umíráme!


Pravím: Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych, usadil se jinde.
Ano, daleko bych letěl, pobýval bych v pustině.


Nenávidíš-li dost, pak každé pokušitelské škádlení lásky provane tebou jako posmrtný dech člověka, jako jeho neškodný duch, jenž tě nepostraší, jako slabé mávnutí křídel proletující holubice ve vichru tvé zášti, jež je podobna svistu mocných jestřábích perutí.


Buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.


Výborná povídka s jinotajným přesahem je ovšem Král Šibi: Bohové Indra a Agni zkoušejí královu šlechetnost tak, že se promění v luňáka a holubici a snesou se do jeho zahrady. Holubice hledá u krále ochranu před luňákem, avšak luňák rozumnými důvody králi vysvětluje, že musí on a jeho rodina něco jíst, jinak zahynou hlady a že nemá smysl chránit jeden život, aby jich kvůli němu zemřelo několik. Král tedy nabídne luňákovi v náhradu za holubici kus masa vyříznutého z vlastního stehna o stejné váze, jakou má holubice. To však nestačí, neboť po každém zvážení holubice ještě více ztěžkne. Král odřezává z vlastního těla další kusy masa a přikládá je na váhu. Stále to není dost. Nakonec si šlechetný král stoupne na váhu celý. Bohové Indra a Agni se dávají poznat a za to, že se chtěl šlechetný král dát ze soucitu, vracejí mu tělo neporušené a odměňují ho nadlidskostí.
Ano, teprve až si celé lidstvo stoupne na onu pomyslnou misku vah spravedlnosti, jež by svou vahou převážila veškeré ostatní tvorstvo, teprve pak - možná - dosáhne nadlidskosti. Být nadlidský však znamená přestat být člověkem: zaniknout jako člověk coby jednotlivec, vyhynout coby druh, jenž přináší světu jen bolest a strádání. Dokáže však být někdo tak hluboce šlechetný a nesobecký jako král Šibi?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm