Život individua

4. prosince 2015 v 15:09 | Misantrop

Geniální individuum je přes všechna obvyklá hodnocení vzácné a v přírodě je jen výjimečným jevem.
Každé individuum, každá lidská tvář a její životní běh je jen krátkým snem nekonečného ducha přírody, trvalé vůle k životu, je jen prchavým obrazem, který se hravě zaznamenává na její nekonečný list, prostor a čas, a trvá jen mizivě malou chvíli, potom mizí, aby udělal místo novému.
Čeho však dosahuje takovým únavným a neradostným životem? Potravy a plození: tedy jen prostředku k pokračování ve své smutné dráze a k tomu, aby opět začala v novém individuu.
Vykastrovat individuum znamená odříznout je od stromu druhu, na němž roste a nechat je odděleně vadnout: odtud degradace jeho duševních a tělesných sil. - Že po službě druhu, tj. oplodnění, u každého zvířecího individua následuje okamžité vyčerpání a vypnutí všech sil, u většiny hmyzu dokonce brzká smrt, pročež Celsus prohlašoval, že "výstřik semene je ztráta části života"; že u člověka vyhasnutí plodivé síly ukazuje, že individuum jde vstříc smrti - to všechno poukazuje na to, že život individua je v podstatě jen vypůjčený od druhu a že všechna životní síla existuje téměř jen prostřednictvím zahrazení brzdící silou druhu.
Z noci bezvědomí probuzena k životu nachází se vůle jako individuum ve světě bez konce a bez hranic, mezi nesčetnými individuy, jež všechna usilují, trpí a tápou a jako přes úzkostný sen spěchá zpět k starému bezvědomí.


Skutečně svobodné individuum jen velice zřídka přistoupí na zavedenou hru na spravedlnost a demokracii, na svobodné volby a rovné podmínky pro všechny; skutečně svobodné individuum nemyslí státotvorně, ale podvratně, subversivně, individualisticky. Protože ono je mírou všech věcí, protože ono jediné je autentické a nezávislé, schopné zbavit se pout politického ohlupování, konzumního třeštění a morálních konvencí.
(Šerý: Prorok noci G. Bataille)


Kde společnost se svou mravností mravů konečně ukáže to, k čemu byla jen prostředkem: pak nalezneme jako nejzralejší plod na jejím stromu suverénní individuum, individuum rovné jen sobě samému, mravnosti mravů se opět vymanivší, autonomní a mravnost převyšující (neboť "autonomní" a "mravní" se vylučují), zkrátka člověka vlastní nezávislé dlouhé vůle, který smí slibovat - a v něm hrdé, všemi svaly prochvívající vědomí toho, co zde bylo konečně vydobyto a jím ztělesněno, opravdové vědomí moci a svobody, pocit vyvrcholení člověka vůbec.


Hrůza je hranicí individua: ohlašuje redukci člověka na věc.


Co lze vlastně proti tomu dělat? Nic. Lépe řečeno vůbec nic: čili hlavně nedělat nic: už neplodit další haranty, nepracovat, snížit spotřebu čehokoliv; prostě zaživa zemřít jako samostatné lidské individuum, když nelze jinak vyhladit celé lidstvo.


Nejhlouběji na dně svého srdce jsou si vědomy, že, porušujíce povinnost k individuu, vykonaly tím lépe povinnost k druhu, která je nekonečně větší.
Poněvadž jsou ženy na světě vlastně zcela jen pro zachovávání lidského pokolení a v tom je jejich určení, žijí vůbec více v druhu než v individuu.


Přišel jsem tentokrát do vesnice z lesů rovnou před krám; přesto jsem jeden nepřátelský ksicht zaznamenal. Ta huba opuchlá na mne drze zírala jako kdybych jejímu majiteli dlužil peníze. Určitě to byl nějaký myslivec nebo lesák, který si říkal:
"Co tady to podivné individuum v maskáčích chce? Přišlo odněkud z lesa a do lesa se zase v pořádku vrací. To není v pořádku!"


Ve třicátých letech nesnášeli marxističtí doktrináři, aby se mluvilo o podvědomí a o hlubokých psychologických hnutích individua. Všechno mělo být poslušno socio-ekonomických mechanismů, a to se mi zdálo absurdní. Polovina člověka se pomíjela.


Náboženský vůdce neuznává jedinečnost individua. To je pro něj nejpříznačnější. Vše je mu celkem nebo částí celku, jednotou, tedy i každá svébytná, ojedinělá, sama stojící a sama zůstávající, neopakovatelná a originální individualita.


Hrůza! Hemží se to tu "nebezpečnými jedinci"! A za nimi nebezpečenství největší - skutečné individuum!


Nenalézáme rozdílu mezi člověkem (možno-li tak nazvati podobné individuum) pijícím svých pár sklenic piva, jež obsahuje průměrných 35 cm³ absolutního alkoholu v litru - a mezi tím, jenž pije "šedou" nebo mogador.
(Hašek: Historie silvestrovská)


Umění v podstatě stále zůstává tím, čím je; musíme jen říci, že v moderním veřejném životě prostě není: žije však a vždy žilo v podvědomí individua jako jediné, nedílné krásné umění.
(Wagner: Umění a revoluce)


Moderní člověk je nemožné společenské individuum. Nedávno vmísil jsem se v rozhovor dvou milenců v chuchelském lesíku beze vší potměšilosti a dalo mně to velice mnoho práce, abych se ubránil tomu pánovi.
(Hašek: Osudy společenského člověka)


Absolutní subjektivismus je nejvíce povznášející, krásnou, lákavou, příznivou filosofickou možností: činit individuum vším, "Bohem" - pleno sensu.
(Klíma: Svět jako vědomí a nic)


Dějiny pospolitosti jsou dějinami slabosti lidského individua.


Co je mi po tom, co s vámi bude, vy paka vylízaný! Vím, že pro vás není cesty zpět. Ale pro mne ano! Já, jakožto individuum, se ještě můžu vrátit.


Samotář, "přírodní typ člověka" - to je zarostlé a nedbale oblečené individuum (nebo vůbec neoblečené, jako Já!): ve městě působí jeho zjev samozřejmě nepatřičně; naopak v lesích působí patřičně - tam je přirozený.


Mluvit sám k sobě znamená také přemýšlet o sobě; přemýšlet o sobě jako o svébytném individuu, pro něž není nic samo o sobě "nenormální"; znamená to mít vlastní myšlenky, jež jsou nepřenosné z člověka na člověka a jež vydělují jedince z davu.


Zkaženým zovu zvíře, druh, individuum, ztrácí-li své instinkty, volí-li to a dává-li přednost tomu, co mu je na škodu.


Osamocené lidské individuum, které by megafonem vyřvávalo na ulici nějaká frázovaná hesla a připitomělé slogany, bylo by policií zatčeno, vyslýcháno, možná i zbito a posláno na psychiatrii - ne nutně v tomto pořadí. Avšak v davu podobných křiklounů nemá jméno ani tvář - a dlužno dodat, že ani mozek. Nic jej netíží. Žádný kulturní balast. Snad jen, že si musí nechat alespoň kalhoty.
A tito k záhubě odsouzení lidští lumíci si myslí, že přišli do světa, který pro ně a kvůli nim stvořilo jakési nezodpovědné individuum, zvané "Bůh"!


Z některých osob proudí tak silný projev celého jejich životního postoje, že jsou nebezpečné, dokonce i když mlčí. Pohled, pohyb takového individua je sám o sobě jed a mor. Napadá mě toto: je to uvážené, že takové individuum smí žít? Třebaže se dá použít k užitečné práci a třebaže počet našeho obyvatelstva klesá, není pravděpodobné, že uškodí Státu už jen svým dechem víc, než mu prospěje svou prací?


Každý kuchař je samostatné individuum (nebo by aspoň měl být) a má své dílo umělecky tvořit, byť tu a tam mrkne do kuchařky.


V principu nemám nic proti tomu zabíjet bezcenná, nebo dokonce škodlivá individua. Na životě si totiž cením více kvalitu než kvantitu. Jsem proti tomu jen proto, že nedůvěřuji lidem, tj. soudům.


Kdyby byl každý opravdu uzavřen sám do sebe jako monáda, nemohli bychom mít ten prchavý pocit sounáležitosti s jinými živoucími bytostmi, který je základním pramenem etiky.
(monáda, z řec. "monadikós" - jedinečný, je u Leibnize individuum, navenek uzavřené a neovlivňující jiná individua. - pozn. Mis.)


Co by asi pramisantrop řekl na to, že jsi jako individuum neustále pod kontrolou nějakých úřadů, které po tobě chtějí, abys jim stále za něco platil: za bydlení, za věci, které ani nepotřebuješ, sociální a zdravotní pojištění, daně z příjmu, daně z "hlavy" (!?).


Vědomá odloučenost a uzavřenost individua posiluje vydatnou měrou jeho tolik potřebný duševní klid, soustředěnost, originalitu a neotřelou nápaditost, jsouc toto individuum nikým neovlivňováno - to vše jsou věci přímo nutné k zesílení mnohotvárnosti, která samosebou narušuje a ničí strohou jednotvárnost utlačovatelského systému.


Zabít embryo je hřích proti božímu přikázání, ale nikdo se neohlíží na to, co tomu jednou třeba může říct individuum, které někdo láskyplně vůbec zplodil!


Pod obvykle předkládanými třídními, existenčními, společenskými nebo jinými důvody je jakási tmavá hlubina něčeho přírodního, jakýsi vrozený pudový vzdor, pud záchovy individua nebo co.


Henry Miller:
Problém světa je problém individua. Žije-li jednotlivec v míru, má-li pocit štěstí, velké snášenlivosti a intenzívně touží pomáhat, světový problém jako takový přestává existovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm