Čekám a vyčkám (ale ponížen)

25. ledna 2016 v 14:10 | Misantrop

Tady na Herkomerplatzu, kde, když jsme se přistěhovali, vládla idyla. Dnes tu kursují autobusy: 54, 55, 89, 188, 189 plus 51a, oběma směry; plus tramvaje 18 a 20, dvěma směry, plus auta plus pěší, staří, mladí, nejvíc školní děti. Chci-li si jít koupit naproti salám, musím vystát nevímkolik minut, než vše přefrčí, načež stoupnu opatrně na koleje a podívám se vpravo vlevo, načež opět stop a za kolejemi totéž co před kolejemi oběma směry. Jsem-li podrážděn, hulákám nadávky, a to česky; nejsem-li, pokorně čekám a vyčkám, ale ponížen, naprosto odhodnocen, zahozen.


Pobývám už nějakých třicet let na této planetě a pořád ještě čekám na první slůvko nějaké hodnotné nebo aspoň seriózní rady z úst těch starších. Neřekli mi zhola nic a patrně mi k tomu ani nic říci nemohou. Je tu život, pokus, do kterého jsem se ještě sám ani kloudně nepustil; ale nic mi není platné, že se o něj pokoušeli oni. Jestliže mám přece jen nějakou zkušenost, které si cením, mohu s jistotou tvrdit, že mi ji nepředali moji mentoři.


Seznal jsem, co za martýrium čeká misantropa, když se chce jednou za čas na něco kloudného podívat v televizi: Musí přetrpět poslední minuty pořadu předešlého - byla to jakási tuctová seriálová debilita o policajtech -, musí přetrpět reklamy, upoutávky, zase další reklamy, úplně stejné, co před chvílí... - no jedním slovem výmaz mozku. Nedivím se, že jsou lidáci tak vymazaní, když na tohle všechno čumějí.
Pak konečně začíná film, na který čekám.


Sókratés říká: "Jestliže čekám na někoho jiného, aby mi pomohl, já sám nejsem nic."


Nechtěl jsem se narodit, neprosil jsem o život - a teď to mám. Proč se vlastně nezabiji? Na co ještě čekám, vždyť sebevražda je tak sexy! A nic na světě nemá cenu. Myslím si snad, že někdy ještě bude líp, když nevidím nic jiného, než že je stále hůř a hůř, dráž a dráž, kdy život se umenšuje jen na holé přeobstávání, ne však mé vlastní, ale kvůli všemocné Rakovině?


Takto se prodírám lidským světem pokaždé a ze všech stran čekám nějaký útok, a je jedno, jestli slovní, neverbální nebo fyzický.


3. říjen - A je to tady! Dostal jsem dopis od vojáků. Dopis, v němž se mi nařizuje, abych šel na psychiatrické vyšetření. Taková drzost! Kdybych řekl Já jim, aby se nechali vyšetřit, považovali by to za urážku uniformy! A Já si to mám nechat líbit?! Zmačkal jsem to svinstvo a hodil způsobně do popelnice, aniž bych zakolísal. Čekám, co bude dál.
*
13. prosinec - Opět doporučená zásilka od vojáků. Tentokrát poněkud ostřeji stylizované vyzvání k psychiatrickému vyšetření. Nebudu je komentovat, abych se zbytečně neopakoval. Dopis jsem řádně roztrhal na malé kousíčky a vyhodil, aby jej nenašli moji krotitelé; musím být opatrný i před nimi, to se ví. Čekám dál, co se bude dít. Buď mě vzdají, nebo jim rupnou nervy a obrátí se na policajty. V tom případě odtud zmizím. Musím pro jistotu vydat všechno, co jsem napsal, to bude můj plivanec na rozloučenou s lidstvem.


V genetické výbavě lidí je nějaká neopravitelná porucha. Čekáme na někoho nebo na něco, kdo ji opraví stejně razantně jako kdysi Caligula vyléčil kašel.
*
Připadám si jako Vůdce v bunkru, obleženém barbarskými židobolševickými hordami. Zoufale očekávám rozhodující zvrat, zoufale čekám na zásah zázračné zbraně, ale již tuším, že válka je prohraná a konec se blíží.
*
Nasazuji si sto různých tváří, sto různých jmen, navždy záhadným cizincem, neboť za chvíli by si jinak mysleli, že když jdu, jdu k nim a že když někde jsem, že tam jen vlastně čekám na ně.


22.8.45
Se zpožděním, teprve až teď, v druhé polovině srpna, se konečně dostavily každoroční takzvané "psí dny", požehnané to dny a noci toho nejtropičtějšího horka, na které vždycky tak dychtivě čekám. Jedině ony jsou tím pravým vyvrcholením léta; jedině ony přinášejí malý kousek blažených tropů i k nám na chladný sever.


V prázdnotě čiré čekám než zůstane duch čist,
sám mezí zbavený tak zcela bez hranic.


Jednou si to svět pod nějakou směšnou záminkou se mnou vyřídí; čekám toliko na den, kdy mne zavlečou do nějakého klimatizovaného žaláře a nechají mě tam pod fluorescenčními světly a zvukotěsným stropem pykat za to, že jsem přezíral vše, co je tak drahé jejich latexovým srdéčkám.


Drahá, milovaná Olgo, čekám na Tebe a dočkám se Tě! Nebo zdechnu v tom nejčernějším pekle...
*
Vše jsem opustil, rozešel jsem se s většinou lidí. Už na nic nevěřím. Je konec. Čekám na Tebe, nechci společnost, zůstanu sám.
(Z dopisů Olze Hepnarové do cely smrti)


Vždycky jsem byl samotář, ale nikdy bych si nepomyslel, že se ze mne stane takovýhle poustevník. Sedím ve svém malém pokoji, kde skoro nic není. Čekám, až přijde noc, abych se mohl vydat ven. Přes den je to na mne moc.


Jsem tak užaslý nad silou i útlostí, nad živelností i klidem těchto básní a tak všecek vyveden z míry, že jen toužebně čekám na chvíli, kdy budu zase s to, abych pokračoval v četbě.


Internetový obchod mi poslal zprávu, z níž jsem se zhrozil: Prý mi expedovali znovu ty Dimmu Borgir! Ihned jsem jim odepsal, že už to mám a že tudíž žádnou zásilku nepřebírám a žádnou dobírku neplatím. Mají v tom bordel. Přitom na toho Grauna už marně čekám měsíc! Počítačů mají tři prdele, to jo, ale jak jsem již kdesi řekl: jim jsou na hovno, poněvadž každý počítač je chytrý nebo hloupý podle toho, kdo ho ovládá. Což v jejich případě vysvětluje mnohé, ba vše. Jsou to blbci.


Ijásón přišel k řece a málem by si ani nepovšiml stařenky, která stála smutně na břehu.
"I to je dobře, mládenečku, že přicházíš," pravila mu stařena, "však tu čekám už dlouho, až mě někdo přenese přes vodu. Viď, že budeš tak hodný a nenecháš mě tu déle čekat." Nato Ijásón, vždy dobrosrdečný a ochotný, vzal stařenku do náruče, vstoupil do řeky a mířil na druhý břeh.
"Děkuji ti, mnohokrát ti děkuji za tuto laskavou službu," řekla stařena, jakmile stanuli v trávě na břehu. "Nikdy ti toho nezapomenu, buď ujištěn."
Sotva to dořekla, zmizela a Ijásón leknutím nemohl ani promluvit. Hned poznal, že to nebyla smrtelná stařena, nýbrž nějaká bohyně. Sotva však tušil, že to byla dokonce nejvyšší bohyně, královna bohů Héra, a že zkoušela, jak má Ijásón dobré srdce. A opravdu. Nikdy Ijásón nelitoval, že jí prokázal tu malou službu. Chránila ho pak na všech cestách v celém jeho životě.
*
Fíneus vyzrazoval lidem úmysly bohů, a proto byl krutě potrestán.
"Poslyšte, co všechno mě sužuje: jsem slepý, žiji v neustálých temnotách, let přibývá a smrt ne a ne přijít. A k tomu všemu se druží ještě zlo, které si ani nedovedete představit. To je ze všeho nejhorší. Kdykoli chci jíst, snesou se odněkud strašné Harpyje a vyrvou mi z úst i z rukou poslední zbytky jídla. A jestliže mi přece něco ponechají, páchne to hnilobou a výkaly tak nesnesitelně, že to nemohu ani cítit, natož pozřít. A já marně už tolik let čekám, až se budu moci najíst a zahnat krutý hlad. Však vidíte, že už je ze mne hotový stín. Ale mám věštbu od nesmrtelných bohů, že jednou mě navštíví vaše výprava a dva z vaší výpravy, synové Boreovi, že mě navždy zbaví mých útrap a bídy. Prosím vás pro všechno na světě, dobří lidé, jsou mezi vámi ti dva stateční rekové, kteří se nade mnou smilují a sejmou ze mne tíhu toho zla?"


Já bych prosil ozářit hned. Čekám s jednou slečnou dítě a potřeboval bych se jaksi tento ... oženit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm