Co z mé hrudi se dere

18. ledna 2016 v 13:24 | Misantrop
Tizian: Sv. Máří Magdaléna (1532)


K čemu mám skrývat to,
co z mé hrudi se dere s úsilím?
(Aischylos: Oresteia)


Kde duše tvé je hlas?
Kde hruď, jež v sobě svět si stvořila
a hýčkala jej, hřála, nosila,
až vzedmula se k duchům: mezi nás?


Mám strach ze smrti. Nikoli panický, ale ochromující; sevře se mně hruď, já celý se sevřu a schoulím; všechna má chytrost a tu a tam i moudrost mně nejsou nic platné; převažuje pocit nemilosrdnosti, strašné nevyhnutelnosti, a tím prokmitá i ponětí, že tomu právě takto a nejinak musí být.


Buď láskou žhoucí kleta hruď,
zhyň naděj, víra - před jinými
však trpělivost kleta buď!


Více tepla však chová vznětlivé srdce
a hněvivá mysl, jež zlostí zahoří lehko;
sem patří především lev, to zuřivé zvíře,
kterému řevem div nepuká hruď, když se ozve,
a vařící vztek se mu v prsou nemůže směstnat.


Vznešený duchu, tys dal
mi království své velké přírody
a sílu vnímat ji a mít z ní rozkoš.
Ne návštěv jenom chladně žasnoucích,
tys popřál mi v hruď hluboce jí zírat.


V hruď Titya pnícího v Tartaru nelezou supi;
pod jeho mocnými žebry by nemohli přece
po celou věčnost si něco nacházet k snědku.


Jen ty se pas mou bolestí, ukrutná Létó,
jen ty se pas a nasyť svou hruď mým žalem a smutkem,
nasyť své divé srdce!
Já vítězím přes všecky ztráty!


Vy hadi jste nejpotměšilejší, nejnevděčnější tvorové! Dobře jsem si přečetl, jak se vedlo chudému rolníkovi, který jednoho, snad některého z tvých prarodičů, napolo zmrzlého nalezl pod křovím, soucitně zvedl a vložil na svou zahřívající hruď. Sotva přišel ten zlý k sobě, hned svého dobrodince uštkl; a dobrý laskavý muž musil zemřít.
(Lessing: Chlapec a had)


Rukou utrhnu kousek trávy a ve svých zubech ji žvýkám.
Sotvaže do sebe vsál můj jícen tu neznámou šťávu,
pocítím najednou v nitru, jak srdce mi zmateně bije,
touha mi zchvátila hruď být novým, nezvyklým tvorem!
Já shledal se na celém těle jiným, nežli jsem býval;
ni duchem nebyl jsem stejný.


Štěstím se chvěje
pod lehkým pláštěm
svobodná hruď -
dlouze si hvízdá.


Srdce, jež kdysi tak radostně poskakovalo v neposedném těle dítěte, již nebije tak vesele jako dřív; teď jeho zlověstný tlukot rozechvívá hruď jako neúprosné konečné odpočítávání, které nás ruší z klidu, budí ze spánku, připomínajíc svému vlastníkovi, že jednoho dne ten životodárný tep ustane a my navěky ztratíme to, na čem nám nejvíc záleží.


Být myslivcem, zabíjet slabá, nevinná lesní zvířata, to není jen zábava, ale i chlouba, čest, chvála.
Viz úryvky ze Vzpomínek myslivce od Juliana Ejsmonda, zobrazující vzrušení, opojení a štěstí, prožívané na lovu:
"...Šel jsem po stopě zvířete, které jsem chtěl zastřelit, se zadrženým dechem, bušícím srdcem, s utajenou touhou spatřit v bílém sněhu vytouženou červeň krve. Jaká divoká živelná radost plní srdce myslivce na tento žádoucí pohled. Na sněhu stojí raněné zvíře. Padl rychlý výstřel, zvíře padá do sněhu... srdce lomcuje a trhá hruď. A bílá zima žehná mysliveckým srdcím, opojeným štěstím."
(Wiśniewska-Roszkowska: Vegetariánství)


hruď je dávno záští zalita.
(Sofoklés: Élektrá)


Tesknota se vrací tak silně, že mu hrozí roztrhnout hruď. Jeho oči zmateně a mučednicky těkají po zástupech: copak mezi těmi tisíci lidmi není ani jeden, který by ho vyslechl? A zástupy se sunou dál a nevědí nic o něm ani o jeho tesknotě… A je to hrozná, nesmírná tesknota. Kdyby to Jonova hruď nevydržela, kdyby pukla, kdyby se z ní všechna ta tesknota vylila, zaplavila by možná celý svět. A přece ji není vidět. Uměla zalézt do tak nicotné skořápky, že ji nenajdeš ani se světlem za bílého dne…
(Čechov: Tesknota)


Hermés začne hrát na lyru
Sbor padá k zemi
NÁČELNÍK SBORU
Jak omamný zvuk,
pln děsu i krásy, můj opřádá sluch!
Já neznámým, podivným zmatkem se chvím,
úzkost i nadšení drtí mou hruď!
(Sofoklés: Slídiči)


Neopírej se nikdy
o dívčí chlácholivou hruď,
nikdy o přítelovu
bědonosnou paži!


Kdo může v nejistých osudu chvílích víc spoléhat na sebe?
Ten, kdo navykl zhýralé tělo i mysl potřebám četným,
nebo kdo, spokojen s málem a dbalý budoucích věcí,
chystal si jakožto mudrc již v míru, co hodí se k válce?
A proto statečně žijte,
nastavte statečně hruď všem zásahům Štěstěny kruté!


Cítil jsem, jak můj duch byl náhle oslněn tisíci živoucích myšlenek, jež na mne doléhaly všechny najednou, takovou silou a v tak pestré směsici, že jsem propadl nepopsatelnému neklidu. Má hlava byla zachvácena ohlušujícím vzrušením, které se rovnalo opilosti. Tísnil mne prudký tlukot srdce a zvedal mi hruď.


Zejména v hymnech adresovaných Jitřence Ušas nešetří védští básníci příměry a lyrickými básnickými prostředky.
Jak bajadéra pestře se nalíčila Zora.
Hruď její vidět už z dáli jak vemeno ryzky.


Cato řekl: "Nyní mám nad sebou moc." Vytáhl dýku a bodl se pod hruď. Tak zemřel.


Ne, zbožný otče, té myšlenky se zhosť a nevěř, chabý lásky šíp že může protknout zocelenou hruď.


Chtěl jsem utéci z města, ze země. Zkušenost mě však poučila, že záda jsou tím nejcitlivějším místem a že hruď je chráněna mohutnými, obrannými kostěnými štíty. Proto jsem se rozhodl zůstat a přijmout úder.


Muž, který klesá
a který stále hloub upadá,
vzbuzuje v hrudi jen pohrdání.


Kdyby byla nějaká holka misantrop, pravděpodobně by si říkala tohle:
"K čemu jsou mi cecky? Ty dva žoky na hrudi mi akorát tak vadí při běhání."


Dostane se jednou ušlechtilé hrudi
odměny za to, že ač krví platí,
žne jen posměch malověrných davů?


Ó to srdce mé nepokojné, jež třepotá se v hrudi;
na pravém svém místě je tamo vprostřed vlevo.


S velikým věnem v své hrudi potřebují málo od vnějšího světa.


Momos (antický bůh smíchu) soudil, že člověk by měl mít okénko na hrudi, aby se dalo zjistit, jaké má úmysly.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm