DUB v literatuře a filosofii

16. ledna 2016 v 13:33 | Misantrop

Tu proud mléka, tam nektaru proud se potokem valil,
onde zas zelený dub byl smáčen kapkami medu.


Zuřící severák dokázal svou sílu za bouřlivé noci na vznešeném dubu. Teď tu ležel a mnoho nízkých keřů leželo pod ním rozdrceno. Liška, která měla své doupě nedaleko, uviděla zrána dub na nich ležet. "Jaký to strom!" zvolala. "Věru nikdy bych si nemyslila, že by byl tak veliký."
(Lessing: Dub)


ERYSICHTHÓN
Cereřin les bezbožnou sekerou znectil,
znesvětil ocelí starý háj té bohyně dobré.
Stál v něm obrovský dub s pněm letitým -
lesem byl věru sám ten strom.
Ten bezbožník, promluvil takto:
"Byť i byl božstvem sám, a nikoli milý jen božstvu,
za chvíli musí se dotknout svým listnatým vrcholkem země!"
Řekl, a zatím co vznášel svou sekyru k úderům s boku,
zachvěl se posvátný Cereřin dub a stonem se ozval,
listí začalo sinat a začaly zároveň sinat
žaludy též a zsinalost pokryla rozlehlé větve.


Všechny víly, které ten dub tak milovaly, naříkaly nad jeho zkázou i nad smrtí své družky, která s tím posvátným stromem žila. I oblékly si černé šaty na znamení hlubokého smutku a se slzami v očích se odebraly k bohyni Démétře. Stěžovaly si na surového vladaře a prosily ji, aby ho potrestala. "Nebojte se, milé družky," těšila je bohyně, "ještě nikdo nebyl tak potrestán, jako bude on. Umoří ho zhoubný Hlad."


V lese vládne ticho. Odložil jsem svrchní šatstvo a vyšplhal nahoru do větví mého starého přítele - do koruny posvátného Misantropova dubu.
Seděl jsem na dubu a cítil jsem se naprosto šťastný - pocit, který mi byl dlouho odepřen.


Jen ten můj posvátný dub je ještě jakžtakž nedostupný. K němu jsem tátu nezavedl. Vidíte? Můj dub si chci stále nechat žárlivě jen pro sebe.
Dnes jsem tam byl znovu a sám. Toho mého staletého dubového stařešinu nahoře v lese stále obklopuje aura charizmatičnosti, i když jej jacísi chuligáni poskvrnili horolezeckým lanem a třemi podlážkami svázanými z kůlů motouzkem; ani nahoru se teď kvůli těm debilitám, jež na něj navěsili, nedá vylézt. Příště musím vzít nůž a odříznout od mého dubiska ty ohavné lidské přívěsky. Jako kdybychom si nevystačili jen my dva! Bez ozdob a v tichém souznění jako dva nejvěrnější přátelé. Jednou za mnoho set let ten dub možná bude opravdu posvátný a chráněný a významný - památný jako "Misantropův dub" - kdož ví?


Oknem stanu se dívám přímo do koruny dubu. Poslouchám ptáky a usínám. Tohle je můj pravý Reinlebensborn.


Ještě že mám pořád kam chodit; že mám stále ještě poměrně nedaleko v okolních lesích ukrytý svůj malý soukromý posvátný háj s rozložitým věkovitým dubiskem uprostřed, kde mohu nerušeně rozjímat a kam chodím se stejným, ne-li větším, nábožným zanícením, láskou a úctou, jako ti duševní mrzáci, "věřící" všech mimozemských věr. Avšak vím moc dobře, čím dál víc si uvědomuji, že tento kousek ráje jednou také zmizí; že ho také zničí jako všechno kolem; že ten staletý dub jednou pokácejí a rozřežou. Ach, můj starý brachu, jenž se každé jaro zazelenáš a každé ráno mě zdravíš svými větvemi, ty, jenž pamatuješ lepší časy - až ty padneš, padnu i Já!


Jeden z posedů se mi však zvlášť líbil. Byl umístěný ve větvích mohutného starého dubu, žijícího osaměle v jetelovém poli. Připomněl jsem si samozřejmě "můj" dub v Reinlebensbornu, na který každoročně alespoň jednou rituálně vylézám. Ten je však teď daleko. Tento je samotář, je proto rozložitější. Bydlí v něm, zdá se, párek strakapoudů. Z jedné rány na nalomené haluzi vyprýštila míza, zatuhla a pokryla tu otevřenou bránu infekcím pevným strupem. Nyní na tom mízním strupu hoduje sršeň a když odletí, vystřídá ji babočka admirál.


Pan učitel říkal, že dub jest neživotný a že se musí psát "duby stály", a přeci stojí v čítance, že i stromy cítí bolest a že žijí.
(Hašek: Hodina pravopisu)


Sláva, jež se má stát posmrtnou, je jako dub, který vyrůstá ze svého semínka velmi pomalu.


Vždycky, když vidím zarůstat nějaké lidské ruiny, hřeje mne to tak u srdce, je v tom tolik naděje! Zaváté semínko stromku vyraší, doroste jednou v statný dub a ten prorazí střechu. Jeho kořeny snadno rozrazí a rozruší každý ocelobeton a zdivo se rozpadne a pokryje lišejníkem. Zvířata si zde najdou úkryt a zbytek rozfouká Esus, keltský bůh větru a stromů. Je na čase jej uctít lidskou obětí. Chci říct: Vše se vrátí k normálu, až vymizí člověk.


Dnes jsem kousek odbočil, abych se chvilku zastavil u mého dubu. V jeho okolí se nedávno také hodně pracovalo, takže bych zde stejně neměl klid. Vyšplhal jsem na dub a oddal se vzpomínkám. Nyní již nebolí jako dřív, když jsem se odtud musel stěhovat. Dub má teď mnoho větví uschlých a polámaných a očividně chřadne. Já jsem na něj vyskočil a vylezl naopak stále stejně hbitě a se stejnou silou jako dřív. V jeho horních větvích jsem se pohodlně usadil. Já a dub jsme spřízněni podobným osudem, jenž vyplývá z našich povah. Vysoko nad zemí v jeho koruně mě lehce ovívá teplý větřík a hřeje jarní sluníčko. Nechce se mi sestoupit zpátky na zem a znovu se po ní jako bloud plahočit. Konečně slézám, až když mě tlačí každá kost, každý sval i každá měkká tkáň mého těla.


"Je to marný, zbytečný strom; zkus z něj udělat člun, potopí se; zkus z něj zhotovit rakev, v tu ránu shnije; nadělej z něj nářadí, nábytek, rozpadne se ti pod rukama; zbuduj z něj dveře, za chvíli budou zalité smůlou; vytesej z něj sloup, a sežerou jej červi. Je to strom, který nedává žádné dřevo, a tak není k ničemu. Jen proto také mohl dosáhnout takového stáří!"
Onen posvátný dub pravil: "S čím mne to chceš srovnávat? Chceš mne přirovnávat k pěstěným stromům? K růžovým keřům, hrušním, pomerančovníkům, pomelovníkům a jiným ovocným stromům a keřům, které počnou česat, jakmile jim dozrají první plody, při tom jim třesou velkými větvemi, malé lámou, takže si tyto stromy svou užitečností ztrpčují život a nedožijí se plného počtu let, předčasně umírajíce vprostřed své cesty, vydávajíce se zhoubnému zacházení světa? Tak je tomu se vším! A proto jsem se já snažil dosáhnout stavu, kdy nebudu už použitelný k ničemu. Nyní, téměř před samou smrtí, jsem toho dosáhl, což má pro mne veliký užitek. Mohl bych dosáhnout své velikosti, kdybych byl nadán jakoukoli užitečností? Tak co? Co můžete vědět o zbytečném stromu?"


Poklidu jejich života se nic nevyrovná. V erbu mají prostý lišejník. Viděl jsem ho namalovaný na borovicích a dubech.
(Thoreau: Chůze)


Loupežník Vojtěch, kterému přezděli "svatý" - Svatý Vojtěch (asi 957-997), druhý pražský biskup, misionář, šiřitel křesťanství mezi pohanskými Prusy. Tato jeho (zlo)činnost se mu stala nakonec zcela po právu osudnou, když byl zabit, káceje posvátné duby (viz obrázek níže).
(Pozn. Mis. k: Hašek: Švejk)


Je příjemné si lehnout pod prastarý dub
i do hustého pažitu;
proud v příkrých březích mezitím dál ubíhá
a v lesích zvučí ptačí zpěv.
(Horatius: Epódy)


Už deset nebo patnáct let nikdy nehovořil s nikým mezi čtyřma očima.
"Jsem jako dub na pustině," říkával. "Sicut quercus in solitudine."
(Maupassant: Co s latinou)


Diův dub v Dódóně
V Dódóně v Épeiru byla nejstarší řecká věštírna; z šumění Diova posvátného dubu byla věštěna budoucnost.


"Doba je vymknuta z kloubů; běda mně, že jsem se narodil, abych ji narovnal!" V těchto slovech, jak se mi zdá, je klíč ke všemu Hamletovu chování a mně je jasné, co Shakespeare chtěl vylíčit: velký čin, vložený na duši, která na něj nestačí. K tomu, podle mého, míří celý kus. Dub se tu zasazuje do skvostné nádoby, určené k tomu, aby přijala do svého lůna jen něžné kvítí: kořeny se rozrůstají, nádoba pukne.


Včerejší díl Paměti stromů byl věnován stromům umělců. Ukazovali v něm dub Havlíčka Borovského, dub Antonína Dvořáka, stojícího na břehu malé lesní tůňky, kde skladatele možná napadl motiv na Rusalku, dub Slavíčkův, s výhledem do polí a kopců Vysočiny, pod nímž malíř maloval...
*
Hledal jsem nějaké pěkné místečko, kde bych si zřídil letní tábor, ale žádné se mi nelíbilo. Takové místo, jako to v Reinlebensbornu pod posvátným dubem, takové skvělé místo již nikdy nenaleznu - to vím. Na to budu truchlivě vzpomínat až po zbytek svého otráveného života; na to místo budu vzpomínat s povděkem, jež mi bylo rájem, a na tu dobu, kdy jsem byl mladý, veselý a volný. To všechno odnes' čas a otrávili lidi. Nenávidím je za to a chci vidět jejich zánik. Jenže ono by to při mé smůle stejně dopadlo tak, že by mě vzali do propadliště dějin s sebou. Už teď jsem ostatně mrtvý muž.
*
Ale pravý šok mi způsobil pohled na můj posvátný dub: Někdo ho objevil a natahal na něj jakési podlážky, vyrobené ze svázaných kmínků nařezaných asi někde okolo. Nahoru vede horolezecké lano. Zkrátka konec. Konec s tímto mně tak drahým místem. Už nikdy se sem nebudu moci vrátit, abych tu znovu prožil pohádku mládí, natož abych zde tábořil! Je mi z toho zjištění do breku. A Já to tušil, že se s tím dubem něco zlého stane! Tušil jsem to!


Co dalo slunce a déšť, co zrodila země
od sebe sama, ty dary stačily srdci.
Žaludy, ovocem dubu, se živilo tělo.


Zbavím-li (lidskou) bytost všech nepřirozených darů a všech umělých schopností, spatřím živočicha slabšího než jedni, méně obratného než druzí. Vidím, jak ukájí hlad pod dubem a žízeň v prvním potoce, své lože nalézá u paty téhož stromu, který mu poskytl potravu; tím jsou jeho potřeby ukojeny.


NON UNO ICTU QUERCUS CADIT
Pod jednou ranou dub nepadne
Srov.: Strom neklesá na první úder. Smysl: Silného jedince (stejně jako dub - pohanský symbol síly) jen tak něco neporazí.


Stařec se proměnil v dub a stařenka v lípu. Oba stromy stojí vedle sebe v malé zahrádce chráněné plotem. Chrám již dávno zmizel, ale ty stromy přečkaly dlouhá staletí a stojí tam dosud. Přicházejí k nim poutníci a zavěšují na ně věnce.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm