Proč tak nenávidíme hnůj?

9. ledna 2016 v 14:08 | Misantrop
Jean-François Millet: Sedlák rozhazující hnůj (1854-5)


Zjevně měříme civilizaci podle toho, jak daleko dokážeme vozit náš hnůj. Proč tak nenávidíme náš hnůj?


V této společnosti nenajdete nepřítele, který by byl hmotný. Nikoho z masa a kostí nelze napadnout, s nikým se utkat. Vaše hůl se propadá do hnoje, hnůj se holi otevírá, celá hůl je už ponořena v hnoji, už je v hnoji i vaše zápěstí, celá paže, prsa, jste tam po pás, propadl jste se do hnoje, a zápasíte-li přesto dál, sám se stanete hnojem.


Mrtvá lidská těla leží jako hnůj na povrchu pole, jak snopky za žencem, jež nikdo nesbírá.


Oslavovanými idoly mládeže se namísto básníků, filosofů, učenců a vojevůdců stávají bezduché modelky, transsexuálové, buzeranti, různí neuvěřitelně pitomí účastníci televizních pořadů a falešně zpívající zpěváci, tzv. "Superstar", kteří by ještě tak před třemi čtyřmi stoletími mohli takto uboze kvílet a ječet pouze někde bez obecenstva kdesi na dvorku na hnoji, kam také patří. Kydat vidlemi hnůj, vyřvávat na celé kolo nějakou pouťovou lidovou odrhovačku a místo hraní na spinet fackovat napřeskáčku devět nebo deset špinavých, rozcuchaných, usoplených, posraných, hladových harantů v potrhaných, záplatovaných hadrech, každého svým jekotem naladěného na jinou tóninu.


Předsudky a všechny lidské hanebnosti a mrzkosti jsou nutné, protože běh času je přetváří v něco prospěšného jako hnůj a černozem.
(Čechov: Pavilón čís. 6)


Postelní prádlo nesmí být špinavé, duch může být čistý jako hnůj! Dosud lidstvu neznáma je vyšší jemnost.
(Klíma: Hledění do očí)


Plození je mechanická a bezmyšlenkovitá záležitost - asi jako když stroj vyrábí matice. Můžeš se divit, že ti, kdož to vidí, zacpávají si nos a křičí: "Spláchněte tu sračku!"? Nemůžeš, protože života a zvlášť lidí je tolik, že je můžeš nabírat vidlemi jako hnůj a ledabyle ho přehazovat na vůz bez ladu a skladu; když trochu toho hnoje spadne mimo, co na tom? O trošku z té spousty si nikdo hlavu neláme.


Kdybych byl jen minutu vážně myslil na "praxi", chci tím zde říci hnůj, ať by to byla nějaká "kariéra" nebo napoleonské aspirace, byla by to bývala bezpříkladná neenergičnost ode mne.


Typický kus lidského odpadu krade vzduch a produkuje hnůj.


Láska je mizerný produkt jen animality, lejnově měkká vždy a mazlavá, slzy urinující; vnášet ji do říše Boží - kydat hnůj na oltář.
(Klíma: Egosolismus, Egodeismus)


Hlupák, který si dělá, co se mu zlíbí, není hoden rady, neboť zaslouží leda posměch jako ten, kdo přizdobuje hnůj.


"Zbabělost před realitou" (Nietzsche) byla duší "vyšší kultury": realita neznamená než odhnojení se, kultura - vskutku radikální hození "zevnějšku", stejně jako logiky, na hnůj.
(Klíma: Naprostost)


Ne z mračen, ale z mrvy přichází požehnání.
(Možno také chápat v protináboženském smyslu: Ne z nebes, nýbrž z darů země přichází požehnání. Španělé říkají: Hnůj není žádný svatý, ale divy činí.)


Umí-li kdo ty nejzákladnější elementy, naučí se, má-li vůbec hlavu k myšlení, ostatnímu soukromým amaterským studiem sám a zdravěji a lépe, než pod školskou vysušující, umrtvující, přepínající dresurou; kdo však není autodidaktie schopen - na hnůj s ním!
(Klíma: Soud Boží)


Stejně jako květiny voní hezky například i tráva a seno, které chutnají mírným přežvýkavým zvířatům, jejichž srst je potom také tak příjemně voňavá; stejně voní i dřevo, kůra a pryskyřice stromů, voní ovoce a zelenina, voní sluncem prozářená a proteplená lesní půda, voní letní déšť a vzduch po bouřce, když se vyčasí, voní vodní toky, pokud nejsou zkaženy pachem plastu z odhozených tam odpadků a chutí močůvky z hromad smradlavého hnoje, jimiž zemědělci ze živočišné výroby nakupili celý náš venkov, čemuž se ironicky říkává "vůně domova". Celou krajinu tou svou zpropadenou živočišnou výrobou zasmradili! Chudáci ustájená zvířata však za nic nemohou. Nemohou za to, jak s nimi lidé zacházejí a v jakých smradlavých podmínkách je drží. Jaký však rozdíl od volně žijících zvířat, která svůj trus trousí roztroušeně, často dokonce i bez jakéhokoli výraznějšího nebo trvalejšího zápachu, pouze v malém množství a na velkém prostoru! Jak by celá příroda, jak by celý náš venkov brzy zavoněl, kdybychom jednoho osvíceného dne propustili krávy a vepře na svobodu a my sami se spokojili jen se stravou rostlinnou! Jak by se rázem celý svět jako květ provoněl, ozdravěl a zkrásněl! Snad by dokonce zkrásněli i lidé... Ale takhle, za tohoto hrozného stavu? Pak nemá být čirá voda vzácností, pak nemá smrdět jako prasečí hnůj a pak nemá její požití vyvolávat průjmy!


Prostomyslnost Ivánušků vzniká z toho, že hledisko, z něhož se oni dívají na svět, je úplně hnojové. To jim velice pomáhá. Oni by jen baštili a chlastali, mizerové, a váleli se s ženskými za pecí, ale tím, v jaké míře ve vlasti vzkvétají vědy a umění, si hlavy nelámou. Nechť tedy každý zůstane ve své sféře: my v náhorní, Ivánuškové - v přízemní.


Vzorná farma! - kde hospodářské stavení dřepí jako houba na hromadě hnoje, kde se v jedné změti tísní k sobě uklizené i zaneřáděné příbytky lidí, koní, dobytka i prasat! Lidí jako much! Ohromná mastná skvrna, čpící hnojem a podmáslím! Zkultivovaná na nejvyšší úroveň, neboť ji hnojí lidská srdce i mozky!


Myslitel, upřímně blouznící o tom, že jde tam, kam chtěl, náhle vidí, že proti své vůli místo do předpokládaného chrámu radosti a oddechu se ze všech sil rozběhl do ohromné, kouřící hromady hnoje... Jaké překvapení!


Když dojde k vyčerpání humusu a národ je nucen vytvořit hnůj z kostí svých otců, lze od něho očekávat jen málo.
(Thoreau: Chůze)


Ztracené, navždy ztracené a lidáky zprzněné místo. Navíc jsem si při odchodu všiml, že jezedáci vyklopili na protějším břehu jezírka hromadu hnoje. A Já si říkal, že zde něco smrdí! To jsou idioti! Ti to mají v těch hlavách opravdu vybrakovaný! "Člověk rozumný"! To "určitě"! Znečistit čistý vodní zdroj močůvkou z koncentráku! To jsou debilové, že jim není na světě rovno!
Zpáteční cesta byla jeden obludný horror non vacui s hromadami lidí, psů a hnojů, takže jsem se zařekl, že po dobu prázdnin nebo o víkendech už nikdy nevytáhnu paty z lesa.


Kdyby radši zasadili strom, když už musí mermomocí něco sázet a pěstovat a pohnojovat!


Není nic smrdutějšího než zraky trochu mnohých lidí. Mnohý myslí, že vydštil jimi na tě blesky, kde tys měl jen pocit, jako bys byl býval postříknut hnojůvkou.
(Klíma: Hledění do očí)


Tak jako rostlinstvo vydechuje přirozeně kyslík a živočišstvo trousí po zemi hnojivo v úžasné vzájemné provázanosti, tak jako člověčenstvo šíří po světě nepřestajný rámus a smrdutý nervový jed, tak Já vylučuji zcela přirozeně, jako protijed a pomstu, hutně psané stránky mých názorů a nálad.


Vesluje ve hnojnici uličnictví, zvaného politika, diriguje zvířecí rvačky ožralých stád lůzy, tzv. bitvy.
(Klíma: Filosofie Buonapartovy osobnosti)


Padli! A mne strhli s sebou! Tak tak se sice horko těžko zase pozvedám, ale oni mě stejně táhnou zpátky do toho hnoje, v němž se tak rádi rochní, jako kdybych jim patřil, nebo jako kdybych s nimi měl - a chtěl! - mít něco společného.


Dosavadní filosofie byla hromadou hnoje; respekt před "velkými lidmi"? Raději před krysí mrtvolou!
(Klíma: Egosolismus, Egodeismus)


Kdo však kdy slyšel a viděl (a čichal!), aby se spařené hnojiště samo oplodnilo, rozrostlo a zmladilo - to jest, aby obnovilo svůj už zpola málem vyčichlý chlévský puch? Nu, to jsi ještě neznal lidstvo, když ses takto naivně zeptal, ty ptáčku nelidáčku!
Co jsou? Jsou jen prach a popel, shnilý hnus z hnoje přiklopeného v šíleném vědeckém pokusu skleněným zvonem, z jehož zapařeného prostředí se plazí, derou a vyrážejí na svět ohavné bílé nitky jejich zkažených dětiček.


Ne člověk: opice byla snad bohem bezprostředně stvořena - z kaučuku smíšeného s hnojem.
(Klíma: Naprostost)


Jen dekadence naší velkoměstské bohémy se může cítit jako doma v tomto bludišti rozumu a vybírat z hnoje literárního dadaismu "vnitřní prožitek".


Pravím jen ve vší uctivosti: "Za to nemůžeme, že ráčíte být hrubý, necitlivý, otrocký tlustokožec a že nemáte ani tuchy o tom, co cítit může jemná duše, která musí ležet na hnoji a nechat na sebe plivat - na hnoji, v němž vy se s rozkoší válíte, vy, jenž všechny plivy bez hnusu slízáte!"
(Klíma: Soud Boží)


Při všem respektu k přesvaté užitečnosti přece nechápu, že nějaký chlap, který veze fůru písku nebo hnoje, se tím má dožadovat privilegia postupně v desetitisících hlavách v zárodku zardousit každou, třeba povstávající myšlenku.


Aby nějaká vyšší bytost z lidského hnoje vykvetla, to je cílem tohoto hnoje - to je cílem lidstva.
(Klíma: Bílá svině)


Hérákleitos, když se tolik nahloubal o zániku vesmíru ohněm, zemřel vodnatelností, na celém těle natřen hnojem. Proč tohle všechno?


A je to velké vykonat to, čím konání se skončí, co vyvře náhodu a spoutá zvrat, a spát a neochutnat více hnoje, jímž chám se cpe i Caesar.
(Shakespeare: Antonius a Kleopatra)


Zabíjejí tě, sápou na kusy a s kletbami tě vyhánějí: čím je toto všechno, zůstává-li přitom tvá duše čistá? Zrovna jako kdyby někdo přistoupil k líbezné křišťálové studánce a spílal jí: ta však nepřestává vydávat pitnou vodu, a i kdybys do ní naházel bláta a třebas i hnoje, co nevidět to rozpustí, odplaví a ani trochu se nezkalí.


Jako student, tuším, páté třídy gymnasijní, šel jednou v noci polem a spatřil ohromnou vývěsku s nadpisem: "Složiště hnoje". Sejmul neprodleně tuto ohromnou tabuli se sloupu, přivlekl ji s velkou námahou až do města a vyvěsil ji na vratech městského hřbitova... Proč?... Neví se!...
(Arcybašev: Vypravování o veliké vědě)


Páří se to jako..., jako... - nu, jako lidáci! Hůř než čandálové na hnoji.


Opovržení byl by zajisté hoden orel, jenž by jako schlíplá husa domácí chtěl ploužit se po blátě, aneb místo co by sedal na skále v sousedstvu oblaků, v hnoji by se hrabal jako zotročilá slepice.


Jistě učiníme nejlépe, jestliže umělce od jeho díla natolik oddělíme, že jeho samého nebudeme brát stejně vážně jako jeho dílo. Konec konců je pro své dílo jen podmínkou, mateřským klínem, půdou, popřípadě hnojivem a hnojem, na kterém a ze kterého dílo roste - a tudíž ve většině případů něčím, co musíme zapomenout, chceme-li se radovat z díla samého.


RES SATIS EST NOTA; FOETENT PLUS STERCORA MOTA
Známá věc, mnozí tvrdí, hnůj, kterým pohneš, víc smrdí


Héráklés vykopal hlubokou a širokou strouhu a po ní zavedl do stáje dvě řeky z blízkého okolí. Pak vyplavil z chlévů všechen hnůj a nečistotu a večer se hlásil u krále o odměnu. Král mu však nic nedal a vyhnal ho.


1. vesničan: Kdo to je?
2. vesničan: Nevím, určitě král.
1. vesničan: Proč?
2. vesničan: Není od hnoje.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm