Shakespeare v literatuře a filosofii 2.

7. ledna 2016 v 15:41 | Misantrop

V noci jsem v práci pilně četl Stendhalovy statě o umění.
Hned v první kapitole Racine a Shakespeare mě pobavila historka ze srpna 1822, kdy jistý voják, přítomný na představení Othella v Baltimoru, střelil po herci, představujícím Othella, který právě škrtil Desdemonu, protože podlehl iluzi, že je to skutečné. Voják vykřikl: "Nikdo nesmí říci, že v mé přítomnosti prokletý černoch zabil bělošku!" a výstřelem z pušky roztříštil herci ruku.


I v těch nejoduševnělejších a nejuznávanějších "pokladnicích" světové kultury, ať už to je Shakespeare, Bible nebo triviální telenovela, jde v podstatě vždy jen o jedno: "Milujte se a množte se a svým množstvím naplňte Zemi". Nebo, jak Já říkám: "Rozmrdejte se a rozprcejte po světě, ať má Misantrop zlost!" Pořád jen ten mrd, to je to oč tu běží, o nic jiného!
*
Lidské tzv. "duchovno"? Otevřete si teletext stanice Nova nebo Prima. Pokud tam chcete najít např. předpověď počasí, vybafne na vás nejdřív reklama typu: "Jsem zvědavá na tvoji kládu, frajere" a "Vraž ho do mě až po koule!" Takže žádné "věrné milování", žádný "hrdliččin zval ku lásce hlas", žádný "máj, lásky čas", žádné "ach, Romeo, proč jsi Romeo". Smetana, Mácha a Shakespeare by se asi podivili, kterým směrem se pohnulo lidské duchovno. Však co: vždyť oni to přece mysleli také tak! Jenom to neříkali tak tvrdě a cynicky. Žádný podstatný rozdíl mezi renesanční poezií a upoutávkami do bordelu.


Požadavek takzvané poetické spravedlnosti spočívá na naprostém nepochopení podstaty tragédie, dokonce samé podstaty světa. S drzostí, v celé své mělkosti to vystupuje v kritikách, které dodával k jednotlivým Shakespearovým hrám Dr. Samuel Johnson, když velmi naivně naříká nad stálým zanedbáváním této poetické spravedlnosti, což je ovšem na místě, neboť čím se provinily Ofélie, Desdemona, Kordelie?
*
Ten, kdo nechápe nic víc, než jediné moderní nářečí, se brzy prozradí v psaní a mluvení, neboť jeho myšlení, pevně spjaté s chudými, stereotypními formami, musí vypadat jako těžkopádné a monotónní. Avšak jako všechno, tak i toto vynahradí genialita, např. u Shakespeara.
*
Zahánět vlastní myšlenky, abych udělal místo nějaké knize, mi připadá jako to, co Shakespeare vytýká turistům své doby, že prodávají vlastní zemi, aby viděli jinou.
*
Požadovat, aby dokonce nějaký velký duch - Shakespeare, Goethe - si učinil dogmata nějakého náboženství implicite, bona fide et sensu proprio svým přesvědčením, je jako žádat, aby si obr nazul boty trpaslíka.
*
Téměř všichni starověcí básníci o sobě mluvili s hrdostí, rovněž Dante, Shakespeare, Bacon z Verulamu a mnozí jiní. Že by mohl být někdo velkým duchem, aniž by si toho všiml, je absurdita, kterou si může namlouvat jen bezútěšná neschopnost, aby mohla za skromností skrýt pocit vlastní nicotnosti.


Pustil jsem se do Shakespearova Snu noci svatojánské.
Také to nebylo nic moc. Shakespeare jako by znal jen samá "podpásová" témata. Také ve Snu jde především a pouze o ty věčné a mně navýsost protivné "slasti a strasti lásky, nevěry a žárlivosti".
Ale aspoň je Shakespearův Sen noci svatojánské napsán kultivovaným jazykem, který nepostrádá originální obraty, rytmus, vtip a rým; také špetku přírody, pohádkového snění, i vždy přítomného stínu smrti.
Sen noci svatojánské má být komedie; ale mockrát jsem se u toho nezasmál. Nejhumornější jsou jen uštěpačné a ironické poznámky aristokratů k nevalnému výkonu ochotnického představení ve scéně divadla na divadle.
*
Na louce uprostřed lesa se páslo pět srn a srnců, úplně jako v nějaké pohádce o vílách, které tančí na paloučcích - nebo ještě lépe jako elfové v Shakespearově Snu noci svatojánské, avšak zde za bílého dne. Náhle jsem si živě představil, jak si ty srny zpívají potichu pro sebe jako Shakespearův elf:

Přes hory, přes doly,
přes trní hlohů,
po lukách, po polích,
toulat se mohu,
přes oheň, přes vodu,
tancovat dovedu.

Chvíli pozoruji jejich ladné pohyby a aniž by si mě všimly, rozhrnuji opět opatrně zelený závěs opony ze smrkových větví a mizím v lese tiše jako duch Oberon, nebo jako herec, jenž nedopatřením vstoupil na jeviště mimo svůj výstup.

O jednom loži jenom z kvítí vím,
šípkové růže tam co baldachýn
se nad mateřídouškou klenou tiše,
tam na fialky a petrklíče
se Titanie v noci uloží,
zmožená tancem, vůní, rozkoší.

Také Já se jdu uložit na lože z kvítí, ač Titanie není jméno mé.


Jak šťastni byli Buddha nebo Shakespeare, že je hodní příbuzní a doktoři neléčili z extází a inspirací!
(Čechov: Černý mnich)


Napsali o Čechovovi
"A stejně ty vaše hry nemůžu ani cítit. Shakespeare psal mizerně, ale vy píšete ještě hůř..."


Já první jsem se mohl vláčet na veřejnosti, zatížený věhlasem počestného učence, a ve chvíli jsem jako školák mohl strhnout ty trety dlužené (ocitovaný Shakespearův výraz ze Sládkova překladu tragédie Král Lear) a střemhlav se vrhnout do bezhraničné svobody.


"Cožpak jste nikdy neviděl," pravil Jarno, "nějaký kus od Shakespeara? Půjčím vám několik dílů a nemůžete lépe vynaložit svůj čas, než když se bez meškání ode všeho odpoutáte a v samotě svého starého obydlí nahlédnete do magické lucerny tohoto neznámého světa."
*
Vilém se mimo zkoušky a představení skoro vůbec neukazoval. Uzavřen v jednom z nejzazších pokojů, k němuž ochotně dovoloval přístup jen Mignoně a harfeníkovi, žil a snil ve světě Shakespearově, takže neznal a neviděl nic, kromě svého autora.
*
Vilém sotva přečetl několik kusů Shakespearových, když jejich účin na něho dosáhl takové síly, že nebyl s to, aby pokračoval. Všechna jeho duše byla v jednom varu.
"Ano," zvolal Vilém, "nevzpomínám si, že kdy nějaká kniha, nějaký člověk nebo vůbec nějaká skutečná událost mého života udělala na mne takový dojem jako tyto skvostné kusy. Jsou jakoby dílem genia z nebe, který se přibližuje k lidem, aby je pokud možná šetrně seznámil s jejich vlastní podstatou. To nejsou básně! Člověku je, že stojí před rozevřenou ohromnou knihou osudu, kterou burácí, mocně a rychle se v ní přebíraje, vichr nejpohnutějšího života. Jsem tak užaslý nad silou i útlostí, nad živelností i klidem těchto básní a tak všecek vyveden z míry, že jen toužebně čekám na chvíli, kdy budu zase s to, abych pokračoval v četbě."
*
Jeho přítel Shakespeare, kterého s největší radostí uznal také za svého patrona a který také způsobil, že tím raději slyšel na své jméno Vilém, seznámil ho s princem (Jindra - potomní Jindřich V. ze Shakespearova "Jindřicha IV."), který po nějaký čas žije v nízké, ba dokonce špatné společnosti, a přestože je ušlechtilé povahy, vyráží se hrubostmi, neslušnostmi a pitomostmi skrz naskrz pozemských chlapíků. Tento ideál, ne zcela nepodobný životu, jakým právě žil, byl mu tuze vhod a náramně mu usnadňoval sebeklam, kterého se mu živelně chtělo.
*
Úžas a truchlivost padne na osamělého; trpce si zařeční proti "usměvavým lotrům", přísahá, že nezapomněl na mrtvého, a končí významným povzdechem: "Doba je vymknuta z kloubů; běda mně, že jsem se narodil, abych ji narovnal!" V těchto slovech, jak se mi zdá, je klíč ke všemu Hamletovu chování a mně je jasné, co Shakespeare chtěl vylíčit: velký čin, vložený na duši, která na něj nestačí. K tomu, podle mého, míří celý kus. Dub se tu zasazuje do skvostné nádoby, určené k tomu, aby přijala do svého lůna jen něžné kvítí: kořeny se rozrůstají, nádoba pukne.
Krásná, čistá, vznešená, na výsost mravná bytost bez smyslové síly, která z člověka dělá hrdinu, hyne pod břemenem, které nemůže ani unést, ani svrhnout.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm