Už dost té skromnosti!

29. ledna 2016 v 14:17 | Misantrop
William Bouguereau: Skromnost (1902)

Už dosti této skromnosti!
Oškliví se mi stále slyšet ji
tam, kde jsem očekával jenom rozum.
(Lessing: Moudrý Nathan)


Používám výrazů nejskromnějších, kdykoliv je třeba, abych se pochválil, ale rozhodně stojím na tom stanovisku, že skromnost krášlí muže, ale pravý muž že se krášliti nemá, a proto nesmíme být skromnými přespříliš.


Štěstí je skromnost červa, jenž se dál nesnaží lézt, než kam mu síla stačí.
(Grabbe: Don Juan a Faust)


Zač pykáme nejhůře? Za svou skromnost; že jsme svým nejvlastnějším potřebám nepopřáli sluchu; že se zaměňujeme; že se hodnotíme nízko; že jsme ztratili jemný sluch pro své instinkty.


Mlčenlivost a skromnost jsou vlastnosti, s nimiž obcovat je velmi příjemné.


Po celé čínské dějiny nás provází osamělý mudřec, filosof a básník, člověk vysoce kultivovaný, s bohatým estetickým životem, pravý gurmán individualismu, neangažování, prostoty, skromnosti - a řekněme upřímně: i lenosti. Jistě i mezi nimi se občas najde některý, který prostotu a skromnost přežene trochu do podoby asketického cynika, a neangažovanost naopak zaměňuje za sociální karatelství až buřičství; již právě v době nejstarší máme pro to doklady. Ale největší masa čínských samotářů ("poustevníků", jak se to často překládá neprávem) je více či méně estétská.


Naše objekty, naše praktiky, náš způsob, tichý, opatrný, nedůvěřivý - to všechno se zdálo lidstvu naprosto nedůstojným a opovrženíhodným. - Posléze bychom se směli, jistým právem, ptáti, nebyl-li to vlastně estetický vkus, jenž lidstvo udržoval v tak dlouhé slepotě: žádalo na pravdě pitoreskní efekt, žádalo taktéž na poznávajícím, aby působil silně na smysly. Naše skromnost mu byla dávno proti srsti... Ó, jak to uhodli, ti krocani boží.
*
Morálkou lze lidstvo nejlépe vodit za nos! - Skutečnost je taková, že si zde hraje nejuvědomělejší domýšlivost vyvolenců na skromnost: jednou provždy postavili sebe, "obec", "dobré a spravedlivé" na stranu jednu, na stranu "pravdy" - a zbytek, "svět", na stranu druhou... To bylo nejosudnější velikášství, jaké dosud na této zemi bylo.
*
Můžeme být jisti, že ve věcech ducha stále vzrůstá podle stupně svědomitosti skromnost, uskromnění v tomto bodě.


Že by mohl být někdo velkým duchem, aniž by si toho všiml, je absurdita, kterou si může namlouvat jen bezútěšná neschopnost, aby mohla za skromností skrýt pocit vlastní nicotnosti.
Konečně Goethe bez obalu řekl: "Jen lumpové jsou skromní."
Ale ještě nepochybnějším tvrzením by bylo, že ti, kteří tak horlivě požadují od druhých skromnost a ustavičně křičí: "Jen skromnost, proboha, jen skromnost!" jsou zcela jistě lumpové, tj. trpaslíci bez jakýchkoli zásluh, tovární zboží přírody, řádní účastníci lidského oslovství. Neboť kdo sám má zásluhy, nechá je také platit - rozumí se pravé a skutečné. Ale ten, komu všechny přednosti a zásluhy chybí, si přeje, aby je neměl nikdo: pohled na jiné ho natahuje na skřipec; v nitru se užírá zelený závistí: všechny osobně význačné by chtěl zničit a vyhladit: bohužel je však musí nechat žít, ovšem jen za podmínky, že své přednosti skryjí, úplně zapřou, ba zřeknou se jich. To je tedy kořen tak častého vychvalování skromnosti.


Skromnost je v podstatě společenská ctnost, svědčí o velikém vzdělání; je to sebezapření směrem ven, sebezapření, které proto, že vychází z veliké vnitřní hodnoty, je považováno za nejvyšší vlastnost člověka. A tak slyšíme, že dav chválí u nejznamenitějších lidí především skromnost, aniž se nějak zvlášť dává strhnout ostatními kvalitami. Skromnost je však vždycky spojena s licoměrností a je to jistý druh lichocení, které je tím účinnější, protože nevtíravě dělá druhému dobře, nemate jej v jeho blaženém sebecitu.


Epikúros - nikdy předtím neexistovala taková skromnost rozkoše.


Sebeláska různě uzpůsobena může vytvořit stejně pýchu jako skromnost.


U nás v Čechách jsme si vždycky potrpěli na skromnost. Říkám si, že nemám právo hovořit o životopisu, když mluvím o sobě. Ale já je mám, budu je mít, proč bych o něm mlčel, píšou se o mně články, proč bych se přetvařoval, že o nich nic nevím...
Všichni jsme povinni o sobě koktat, jsme povinni červenat se a klátit rukama, ujišťovat každého, že vůbec nic neumíme a nic neznamenáme, ovládat konverzaci, v níž sami nad sebou máváme rukou - to všechno se sluší a patří, aby o nás neřekli, že si o sobě moc myslíme. Mně je však takový postoj odporný; nejlépe jej ovládá Evald, a já, přestože Evalda ctím, nesnesu ho vidět, když nasadí onen zkroušený výraz a jednoslabičně hovoří o své nepatrnosti, nemohoucnosti a zbytečnosti. Já vím, kdo jsem a co jsem, vím kde končí skromnost a začíná pitvoření; jednou se o nás budou učit na FAMU, už nyní o nás píšou knihy, u nás, v Moskvě, v Itálii, v Anglii, vím, že jsme něco udělali a ještě uděláme, chci vědět, co v tom všem mohu dokázat já, chci na sebe hledět, abych nezblbnul, a jak se o to pokouším, znovu a znovu mi překáží staré a dobré a veskrz české vychování, podle něhož se mám ustavičně ujišťovat, že nejsem nic a všechno že je náhoda, která nestojí za řeč. Touto cestou bych se ovšem dozvěděl hovno. Uprostřed neupřímné skromnosti bych mohl po nocích, když všichni usnou a nikdo na mne nevidí, rozkládat po stole výstřižky z novin a tiše a horečně prožívat nemravnou rozkoš, nikoliv nepodobnou masturbaci.


Považují celý vesmír za svůj a požadují, aby jim bylo vyhověno v čemkoli si zamanou. Ani skromnost tedy není nejsilnější stránkou humanistů.


Pevnou oporou není bohatství, nýbrž skromnost, protože sama pro sebe nepotřebuje věcí zbytečných.
Vždyť prostota a skromnost je čímsi velikým, protože zároveň osvobozuje od žádosti po věcech zbytečných a zbavuje starosti o ně.


Žij ve skromnosti a nesnaž se být velkým v tomto světě. Tvůj duch však nechť se vznáší výš než nejstrmější horstva himálajská.
(Tomáš: Milarepa)


Povždy se domníval, maje víčka sklopena pod rezedami skromnosti, že je složen jen z dobra s nepatrnou dávkou zla. Já však náhle nadobro odhalil jeho srdce i s jeho předivy a poučil jsem ho, že se naopak skládá jen ze zla s nepatrnou dávkou dobra, kterou zákonodárci stěží udržují, aby nevyprchala.


Ctnost skromnosti je znamenitým vynálezem pro lumpy.


Je-li převažujícím prostředím, ba přímo převažující hmotou matrixu konzumerismus, pak hledejme "díru" nejspíše v skromnosti a celkové nenákladnosti žití.


Jen dekadence naší velkoměstské bohémy se může cítit jako doma v tomto bludišti rozumu a vybírat z hnoje literárního dadaismu "vnitřní prožitek", podporována přitom příslovečnou skromností části našeho lidu, který v tom, co je mu nejméně srozumitelné, větří o to hlubší moudrost.


Cheirón věděl, že Achilleus bude jeho nejslavnějším žákem. Proto ho učil i skromnosti a pokoře a jako výstražný příklad mu uváděl krále Tantala. Protože byl Tantalos domýšlivý a zpupný, bohové ho nenáviděli.


Bez falešné skromnosti - jsem krásnější než většina lidí, jako je krásnější každý vlk než většina psů.


Zajímalo by mne, kde jsem se vzal v téhle rodině. Moudrost stáří? Pche! Ti jsou čím dál blbější! Zatímco Já jsem, bez falešné skromnosti, naopak čím dál chytřejší.


Vy si myslíte, že jsem náfuka. A uznávám, že do jisté míry máte pravdu. Ale bohužel vím, že ta nafoukanost je oprávněná - experimentálně. Nemístnou skromností si člověk jen škodí. Milton přece napsal, že "nic člověku neprospívá víc než sebevědomí, které se zakládá na právu a pravdě". A já vím, že mé sebevědomí se zakládá na právu a pravdě.


Promiňte mi tu neskromnost, ale za své názory se omlouvat nebudu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm